Nebojte se do divadla
Většina lidí v mém věku do divadla takřka nechodí. Ověřuji si to průběžně v soukromých anketách. Mnozí z mých vrstevníků ještě ani nestrávili traumatické zážitky povinných školních výprav: Když jim doporučím to či ono představení, nevěřícně kroutí hlavou a ubezpečují se, zda se tam opravdu „nepřirozeně nedeklamuje a nekřičí“ (dotaz mladého muže, považovaného za naději české literatury) a jestli se „ti herci z komunistických televizních seriálů příliš nesvíjejí na zemi“ (obava úspěšné vysokoškolské studentky humanitního směru). Ani ve starší generaci to není o moc lepší. Z nejrůznějších příčin, obecně již známých, ztratila múza, v Čechách od obrozeneckých časů nebývale hýčkaná, v posledních hektických podnikatelských letech své výsostné postavení.
Avšak včera není dnes
a i situace v divadlech se už zklidňuje a vyjasňuje. Většina z nich sice zápasí - podobně jako jiné nevýdělečné podniky - s ekonomickými nesnázemi, zato však některá začínají nacházet po počátečních „revolučních“ zmatcích svou novou tvář a s ní snad také smysl. K tomu, aby „v Praze sídlil divadelní Bůh“ jako v legendárních letech šedesátých, je sice ještě hodně daleko, ale stejně není marné občas se „pro potěchu“ vypravit i do divadla - ne vždycky se tam křičí a nepřirozeně deklamuje a ne pokaždé se hvězdy svíjejí na zemi. Občas bývá dokonce i vyprodáno.
Například v divadle, které přežilo svou vlastní smrt
a které je proto živoucí nadějí pro…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
