Kalvárie ukrajinského národa (II)

„Už v roce 1928 bylo zakázáno pohybovat se v noci po vesnici. Jakási žena šla večer zahradami, tak ji někam odvedli, stejně jako jednoho muže se synem.“

"V zimě 1932–33 jsme se živili škeblemi, které jsme chytali v řece Bohu a kromě toho jsme prodávali své svršky, co nám zbyly, a za to jsme kupovali jídlo. Na jaře 1933 jsme vařili jídlo z lebedy. Pořezali jsme lístečky lebedy nadrobno, dali do hrnce, zalili vodou a dusili jsme to v peci. Po udušení se lebeda přecedila, dala do mísy a utřela na kaši. Z takto utvořeného ‚těsta‘ jsme dělali lívance, které pak jedla celá rodina. Toto jídlo bylo nechutné a špatné, ale jedli jsme to proto, že hlad nás k tomu donutil. Takhle jsme žili nejen my, ale půl vesnice.

Úřady hlídají žito

Když nám odebrali pole, nechali nám ještě zahradu a v roce 1933 měli jsme na zahradě kousek žita. Když se zrno začalo nalívat, tak jsme požínali klásky, sušili je na peci a po vyžmolení jsme suché zrno drtili na kroupy a vařili z toho polévku.

Vládní činitelé si všimli, že se již konzumuje nezralé žito a pod trestem takovou ‚sklizeň‘ zakázali. Ale doba již pokročila, tak otec poradil žito nepožinovat, nýbrž popadnout do hrstě několik stébel a vymlátit si je do zástěry.

Kromě toho jsme na zahradě pěstovali sazečku zelí, kterou jsme pak prodávali a za utržené peníze jsme kupovali chléb, brambory, cukr a jiné potraviny. (Na jarmarku 3 ruble za skleničku cukru.)

Když žito dozrálo, požnuli jsme ho srpy a mlátili…