Tak žít nelze!

Stejnojmenný dokumentárně esejistický film Stanislava Govoruchina se stal v Moskvě sjezdových dnů pravou senzací. Jde o jedinečně upřímný a hluboký pohled na globální krizi sovětské společnosti, na jevy, které jsou oficiálními místy eufemisticky označovány za negativní, ačkoli ve skutečnosti jsou zřetelnými symptomy naprosté katastrofy. Není to pouhé nahlédnutí na dno lidského utrpení, bídy morální vyprahlosti. Govoruchin nabízí své vysvětlení, dohledává příčiny i původce a není rozhodně jeho vinou, že dnes již působí mnohem méně objevně, že rezonují v duších i myslích mnohých z těch, kteří usedají v ztemnělém sále, aby se na dvě hodiny stali svědky děsivého putování po sovětské skutečnosti.

Film začíná konstatováním totálního znehodnocení ceny lidského života. Z vůle mágů revoluce byl na samém počátku bolševické éry brutálně zavražděn čtrnáctiletý, na smrt nemocný chlapec a jeho čtyři sestry. Týž osud potkal i jejich rodiče. Vojáci nepočítali s pevností dámských korzetů, a tak zraněné ženy dobíjeli bodáky.Vyvraždění carovy rodiny (došlo k němu v noci z 16. na 17.7.1918) nikdo oficiálně neodsoudil, vrah Jurovskij a jeho spolukatané byli po desítky let pokládáni za vzor revoluční disciplinovanosti. Zlo a násilí vždy plodí jen zlo a násilí, a tak se stáváme svědky dalších brutálních vražd a násilností. Žákyně deváté třídy, znásilněná a ubitá šesti vyvrheli, kteří se ještě v soudní síni před kamerou dokázali vysmívat soudcům i svědkům. Prokurátor požadoval…