Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Komentáře

Prezidentský systém

Václav Havel ve svém projevu k novému Federálnímu shromáždění řekl, že podle současné ústavy má prezident republiky příliš mnoho pravomocí, údajně takových, že se náš ústavní systém blíží téměř systému prezidentskému.

Václav Havel ve svém projevu k novému Federálnímu shromáždění řekl, že podle současné ústavy má prezident republiky příliš mnoho pravomocí, údajně takových, že se náš ústavní systém blíží téměř systému prezidentskému. Dále vyjádřil názor, že tento systém nemá u nás tradici a že v nové ústavě je třeba tyto pravomoci omezit a prosadit systém parlamentní republiky.

Pravomoci prezidenta jsou souhrnně vyjádřeny v článku 61 ústavního zákona o československé federaci. Jde o pravomoci, které se realizují v mezinárodních vztazích, ve vztazích k Federálnímu shromáždění a federální vládě, ve jmenovacím právu, v propůjčování vyznamenání, v oblasti trestní politiky a ve výkonu funkce vrchního velitele ozbrojených sil. Srovnáme-li tyto pravomoci například s pravomocemi prezidenta podle ústavy italské republiky (čl.87 italské ústavy), která je v dnešní Evropě reprezentantem klasického typu parlamentní republiky, vidíme, že jsou víceméně totožné, včetně onoho dnes tolik diskutovaného oprávnění jmenovat a odvolávat předsedu vlády a její členy. Při podrobnějším studiu ústav dalších parlamentních republik pak zjistíme, že československému prezidentu nejen pravomocí nepřebývá, ale spíše naopak. Klíčové pravomoci prezidenta parlamentní republiky mu chybějí. Československý prezident nemá právo rozpouštět parlament, nemá právo odročovat jeho zasedání, nepatří mu právo suspenzivního veta. Na rozdíl od parlamentní republiky, kde prezident není odpovědný parlamentu a za jeho akty přebírá odpovědnost vláda spolupodpisem svého příslušného člena (tzv. kontrasignací), je v československé ústavě zakotvena odpovědnost prezidenta vůči parlamentu (čl.60 ústavního zákona o československé federaci). Přestože není tato odpovědnost konkrétně rozvedena, lze z ní teoreticky vyvodit i odvolatelnost prezidenta parlamentem!Největší nedostatek v pravomocech československého prezidenta je třeba vidět v absenci jeho práva rozpustit parlament (lépe řečeno v omezení tohoto práva v podstatě na jediný případ, kterým je neúspěch dohadovacího řízení mezi sněmovnami při hlasování o státním rozpočtu) v kombinaci s povinností prezidenta odvolat vládu či jejího člena, pokud jim parlament vysloví nedůvěru, resp. odepře vyslovit důvěru. Parlament tak může soustavným odpíráním důvěry vládě tlačit prezidenta k tomu, že buď jmenuje vládu přesně podle jeho požadavků, nebo - není-li k tomu ochoten - až k rezignaci na funkci. V parlamentní republice má prezident v takovém případě i jinou, právě opačnou možnost: rozpustit parlament a vypsat nové volby.Nebezpečí výše uvedené krize jistě bezprostředně nehrozí. Občanské fórum, dnešní suverén ve Federálním shromáždění, se zachovalo „státnicky“. Koneckonců sama fyzická existence Václava Havla znamenala pro Občanské fórum v předvolebním boji totéž, co vynikající brankář pro hokejové mužstvo - tedy 2:0 již při úvodním hvizdu. Čekají nás však těžké chvíle, těžší, než si velmi mnozí vůbec dovedou představit. Jistě to bude znamenat odliv hlasů, nemluvě už o tom, že sama budoucnost Občanského fóra není příliš jasná. V záloze pak čeká KSČ jakožto nejsilnější politická strana v parlamentu se slušnou organizací a disciplínou. A jak se potom zachová např. moravsko-slezské hnutí třeba za příslib trojčlenné federace? Jak Slovensko, bude-li pokračovat opovržlivý a ponižující přístup k řešení slovenské otázky?Václav Havel se mýlí, pokud se domnívá, že si KSČ usnadňovala vládu kumulací pravomocí v rukou prezidenta. Podle ústavy totiž nestál na vrcholu struktury orgánů státní moci prezident, ale Federální shromáždění. Od něho tak či onak odvozovaly svou pravomoc všechny orgány ostatní (včetně prezidenta) a opět jemu byly koneckonců odpovědny a jím kontrolovány. Lze to doložit grafem systému nejvyšších orgánů státní moci z dosud platné učebnice československého státního práva. Marxistické státoprávní učení neuznává teorii dělby moci, hovoří vždy o jednotné státní moci, jejíž jednotlivé atributy vykonávají příslušné státní orgány. Vrcholem a reprezentantem této jednoty bylo u nás „z vůle lidu volené“ Federální shromáždění, které však ve skutečnosti bylo pouhým sborem houpacích koňů, schopných odkývat si třeba i vlastní oprátku. Svou moc tedy KSČ neuskutečňovala koncentrací pravomocí do rukou prezidenta, ale naprostou loajalitou zastupitelských sborů, ostatních státních orgánů, ochotných, a v neposlední řadě i loajalitou většiny společnosti. Ve chvíli, kdy určitá část těchto pilířů (včetně části StB) loajalitu vypověděla, systém se zhroutil jako domek z karet.Co zůstalo? Ústava zbavená sice článku o vedoucí úloze strany, avšak s dominantním postavením parlamentu. Nikoliv parlamentní republika, ale republika parlamentu.Toto dominantní postavení je třeba odstranit, a zbavit tak parlament možnosti tlačit prezidenta ke zdi. ten snad nemusí mít všechny dosavadní pravomoci. Jeho postavení je však nutné posílit tak, aby měl právo rozpouštět parlament, odročovat jeho zasedání, musí být vybaven právem suspenzivního veta, zbaven přímé odpovědnosti vůči parlamentu a povinnosti odvolávat vládu při vyslovení nedůvěry.Když Václav Havel srovnával československý ústavní systém se systémem prezidentským, nebylo mi jasné, co má na mysli. Pokud to byl systém americký, pak se jedná o hluboký omyl, a to i při akceptování jeho názoru, že máme ústavně silného prezidenta. V USA stojí prezident v čele výkonné moci, neznají zde vládu v evropském smyslu, američtí ministři- -státní tajemníci konají svou činnost takříkajíc na účet prezidenta. Takový systém skutečně v Evropě tradici nemá a není zde znám jeho jediný případ. Václav Havel měl však zřejmě na mysli systém francouzský. ten bývá skutečně jako prezidentský označován. Je však lépe hovořit o modifikaci klasické parlamentní demokracie evropského typu, kde prezident, ač řazen k výkonným orgánům, má postavení mocenského prostředníka mezi mocí zákonodárnou (parlamentem) a výkonnou (vládou). V některých zemích dochází k rychlému tříštění politických sil, které se pak odráží ve složení parlamentu. Při neustálém přeskupování koalic začínají hrát rozhodující roli politické síly méně významné a důsledkem toho jsou časté vládní krize. Parlamentní demokracie se tomu brání různým způsobem. Ve Francii bylo v r.1958 za účelem potlačení permanentních vládních krizí, za kterých narůstalo ohrožení základů demokracie zprava i zleva, posíleno postavení prezidenta jak vůči vládě, tak vůči parlamentu. Prezident byl navíc vybaven velmi rozsáhlými pravomocemi pro případ otevřené krize státní a společenské. nešlo jistě o omezení demokracie, ale právě naopak o její posílení a ochranu. Modifikovaný systém parlamentní republiky má i sousední SRN, kde bylo (vedle známé 5% klauzule) posíleno postavení spolkového kancléře. Není jistě náhoda, že právě tyto dvě země mají relativně stabilní vlády na rozdíl třeba právě od Itálie, kde k zásadním modifikacím nedošlo.Pokud měl prezident Havel na mysli francouzský „prezidentský“ systém, není zcela na místě jeho tvrzení, že v naší zemi nemá tradici. Oba první prezidenti Československé republiky neměli snad silné postavení podle ústavy, nicméně drželi na uzdě parlament i vládu silou své autority. Ve stejném postavení je dnes i Václav Havel a snad jen jeho vrozená skromnost mu brání, aby si tuto skutečnost do důsledků uvědomil. Není silným prezidentem proto, že má rozsáhlé pravomoci, ale proto, že je vládou a hlavně parlamentem respektován. Zatím.První republika byla státem, kde docházelo až k neuvěřitelnému tříštění politických sil. Zatím nic neopravňuje k domněnce, že tomu bude v budoucnosti jinak. Vzhledem k tomu a vzhledem k obtížnému, dlouhému, a tudíž nebezpečnému období, které nás čeká, by snad bylo dobře se z francouzských zkušeností poučit. Ústavně silný prezident v demokratické zemi není žádný diktátor, ale je účinnou brzdou, která zajišťuje, aby se demokracie nezvrhla buď v totalitu, nebo v anarchii. Vzhledem k obecně rozšířenému zvyku hledět k Hradu jako k místu, odkud nám - kromě ze Západu a z Blaníka - kyne jediná spása, by snad posílení prezidentských pravomocí nenarazilo na velký odpor.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte