Zatracenec

Ještě v sobotu ráno prezident Mezinárodního měnového fondu (MMF) Dominique Strauss-Kahn přemýšlel o tom, že příštích pět let možná stráví v Elysejském paláci jako nový francouzský prezident. V pondělí už trčel v cele newyorského vězení na ostrově Rikers, pod neustálým preventivním dohledem, a obviněný ze sexuálního napadení, omezování osobní svobody a pokusu o znásilnění. Bude-li uznán vinným i z těch nejtěžších činů, může ve vězení strávit až pět prezidentských období.

Pád Strauss-Kahna byl natolik prudký a na první pohled sebezničující, že se většina Francouzů podle všeho domnívá, že se stal obětí spiknutí. Strauss-Kahn se pochopitelně hájí, že si od hotelové pokojské sex nevynucoval, a posouzení celé situace teď leží na soudech. Nebylo by to však poprvé, kdy se dominantní muž nechá natolik oslepit svou mocí a každodenní možností zneužívat podřízené, že hodí opatrnost za hlavu a zničí nešťastníky, kteří měli tu smůlu a dostali se mu do cesty.

Ať už tedy newyorský státní zástupce postupoval správně, když Strauss-Kahn považoval za vinného, či nikoli, profesionální dráha šéfa MMF je u konce. Přestože trvá na své nevině, na post v MMFuž rezignoval, takže tato organizace bude potřebovat nového prezidenta;  a Francii čeká naprosto odlišná prezidentská kampaň, než se předpokládalo. Obě tyto změny ovlivní miliony životů a obě vůbec nemusejí být k dobrému.

Přes jakékoli osobní nedostatky si Strauss-Kahn jako šéf MMF vedl výborně. Před propuknutím krize fondu hrozila ztráta významu. S ním v čele však opět začal hrát klíčovou roli v řízení světového hospodářství. U Strauss-Kahna se odborné znalosti spojují s pronikavým politickým instinktem. Ve funkci za něj dočasně zaskakuje jeho americký zástupce John Lipsky, rychle však musí být zvolen oficiální nástupce. Evropané, které trápí problémy eurozóny, zoufale touží po tom, aby funkce opět připadla jednomu z nich. V poslední době však zejména rozvíjející se ekonomiky požadují, aby volba nového prezidenta byla otevřenější, a to plným právem.

Zatčení Strauss-Kahna zároveň z boje o prezidentské křeslo vyřadilo politika, jehož vítězství za Socialistickou stranu bylo nejpravděpodobnější od znovuzvolení Françoise Mitterranda v roce 1988. Strauss-Kahn byl kandidát s největší možností dovést zkamenělé francouzské socialisty do současnosti.

Jak se představují jeho náhradníci z této strany, začíná reálně hrozit, že strana snahy o modernizaci zašlape a vrátí se do starých kolejí. Na rozdíl od levicových stran v Británii a Německu se totiž francouzští socialisté teprve musejí smířit s nepříjemným faktem, že bohatství je nejdřív třeba vytvořit, a teprve pak se může přerozdělovat. V návrhu jejich volebního programu se totiž objevuje i do nebe volající snaha opět snížit minimální věk odchodu do důchodu, který se ve Francii nedávno prodloužil ze 60 let na 62. Socialisté Francouzům neustále podsouvají, že musejí být „chráněni“ a „kryti“. Ani Francouzi však nemohou věčně vzdorovat ekonomickým zákonům a chránit se drahými dávkami, které jen zatěžují budoucí generace obrovskými veřejnými dluhy. Francouzskou tragédií je, že Strauss-Kahn, který tohle chápal dokonale, špatně porozuměl spoustě jiných věcí.

Proč tentokrát na sexu záleží?

Strauss-Kahnovi sukničkářství zatím procházelo. V roce 2008 měl v MMF poměr s níže postavenou kolegyní. Tato aférka byla jako jediná veřejně vyšetřována, dokonce proběhly i výslechy; skupina nezávislých právníků poté dospěla k závěru, že vztah započal se souhlasem obou stran. Dotčená žena ovšem o Strauss-Kahnovi prohlásila: „Je to muž s problémem, který mu možná ubírá kvalifikaci pro funkci, v níž pod jeho vedením pracují i ženy.“ Jak se dnes ukazuje, toto varování bylo jasnozřivé.

Ve Francii došlo ke spoustě dalších nezveřejněných aférek, které také vzbuzují pochybnosti. U veřejně činných osob lze jen obtížně určit hranici, co ještě by mělo zůstat za dveřmi ložnice a co už je ve veřejném zájmu. Odhodlání Francie tento rozdíl respektovat je ve většině případů obdivuhodné. Dobrovolný poměr mezi dvěma dospělými je jen jejich soukromou záležitostí, tedy až na zřejmé pokrytectví a na případy, kdy jeho prozrazení skutečně je ve veřejném zájmu (například v zájmu národní bezpečnosti).

Na druhé straně pokus o znásilnění nebo jiné sexuální násilí jsou zločiny. A to už by v civilizované zemi a pro civilizovaný tisk jako zřetelná hranice sloužit mělo. Přesto v každodenním politickém životě, kde jsou aférky mezi významnými veřejnými postavami a poměrně bezvýznamnými podřízenými až nepříjemně běžné a dotčení si kromě genetických informací vyměňují i výhrůžky a výhody, je tato hranice překračována až příliš často. Oběti velmi obtížně vznášejí obvinění ze sexuálního násilí, v němž jde o tvrzení proti tvrzení. Navíc Francie je natolik nakloněná utajování podobných afér, že se jen málo obětí, které byly obtěžované mocnými, odváží promluvit.

Proto se jedná o jeden z výjimečných případů, kdy soud kvůli sexu může pozitivním způsobem změnit společenské normy; vlastně už se tak možná stalo. Ale nic z toho by nemělo dovolit zapomenout na fakt, že Strauss-Kahn má právo na spravedlivý proces – a spravedlivé zvážení si zaslouží i jím představované myšlenky. Ty by totiž Francii také mohly jednou provždy změnit.