Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Společnost

Samota léčí: Chceme najít, co jsme ztratili

Nakladatelka mění chaos za klid společných vnitřních modliteb

V novém Respektu  33/2017najdete text Samota léčí s podtitulkem Cesty lidí, kteří vystupují z davu a stávají se sami sebou. Následující příběh je jeho doplněním a pozvánkou. Pokud podobná témata oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

“Lidé jako můj ročník se už neradují z úspěchů. Všechno jsem si splnila, další výzvy přicházejí, člověk je přeplněný jako papiňák a zároveň už všechno zažil” vypráví pražská nakladatelka Iva Pecháčková. Meander, jak se její nakladatelství dětských knih jmenuje, šlape. Zároveň je to “podnik” řízený “na koleně” z jednoho pražského bytu a pracovní vytížení podle toho vypadá.

“Čas na soukromí není nikdy, při večeři zavolá básnířka, že má nový nápad, v deset večer dorazí z novin pro recenzní výtisky,” líčí na lavici jídelny kláštera ve Slaném. Někdy je totiž skutečně potřeba hodit věci za hlavu a být sám.

Úspěšné ženě před nějakou dobou přerostly věci přes hlavu. “Byly jsme s rodinou na lyžích na sjezdovce a mě najednou přestala fungovat hlava. Totální výpadek paměti. Ani jsem nevěděla, kde vlastně jsem, kdo jsem, čím se živým, úplné vzduchoprázdno. Nikdy se pořádně nepřišlo na to, co se to tehdy vlastně stalo, bylo ale jasné, že takhle to dál nejde”.

Iva Pecháčková je podle vlastních slov rozhodně extrovert. Na vlastní dětství vzpomíná jako na divokou jízdu rodičů obklopených společností, večírky, tanec na stole, hra na piáno. Její na vlastní rozvětvená rodina nefunguje o moc jinak. “Mám kolem sebe ráda lidi. Když jsem měla ve skautu držet čtyřiadvacet hodin bobříka mlčení, přišlo mi to nepředstavitelně těžké,“ vypráví. “Asi se bojím prázdna, prázdna v duši, prázdna v sobě,” dodává ještě po chvíli zaváhání.

Vidí to tak, že ona díra, která v duši dnešního člověka zeje, má obrys Boha, jenž se z moderního života někam vytratil. Samozřejmě, že jako mnoho jiných zkoušela jógu a meditaci. Pak ale přišlo setkání s Tomášem Halíkem a později s bosými karmelitány. Vlažná formální katolička se po dlouhých rozhovorech proměnila v praktikující členku tzv. třetího (laického) řádu. Dříve prázdnotu vyplňovala hektická činnost všeho druhu připomínající rozjetý vlak s konečnou stanicí kolaps. Dnes - alespoň párkrát do roka -  vystřídá chaos klid společných vnitřních modliteb hluboko v tlustých zdech kláštera.

Existuje spousta způsobů, jak si přerovnat věci v hlavě, ponořit se do tůně vlastní duše a přestat se roztěkaně dívat každé tři minuty na mobil. Cesta Ivy Pecháčkové vede přes dlouhé dny na klášterní zahradě, spánek v klášterní cele a tiché přibližování k něčemu, co zmizelo a bolestně chybí. “Jdeme za záchranou, abychom našli něco, co jsme ztratili,“ vypráví nakladatelka s knihou popisují techniky vnitřní modlitby v ruce. V počátcích řádu bosých karmelitánů stála španělská mystička Tereza z Ávily, jež dokázala skloubit pospolitý život v klášteře se samotou dlouhých meditací, v nichž je partnerem Bůh a podporou skupina mlčících osob hledajících společně totéž.

Samota, tedy ta vyhledávaná a dobrovolná, má mnoho podob, ale zdá se, že všechny míří podobným směrem. Z povrchní každodenní rychlosti je možné sestoupit hlouběji - nebo vystoupit výše, záleží na úhlu pohledu. O tom se dočtete právě v textu Samota léčí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].