Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Osudy statečných lidí, které odstrašují

I na Slovensku je touha po svobodě a důstojnosti nezničitelná

Igor Kalný - Stojaca postava, 1986
Igor Kalný - Stojaca postava, 1986

Je správné si připomínat 17. listopad, ale cítím v tom jistý paradox: vzpomínat na ty lepší z nás, kteří vzdorovali tupému režimu, znamená také vyslat společnosti signál, že žít důstojně se nevyplácí. Zejména na Slovensku.

Igor Kalný měl takové ty smutné oči, do nichž se vešla celá bída tehdejšího světa. Byl křehký stejně jako jeho obrazy, které často kreslil obyčejnou tužkou. Na tom, který mám doma, jsou její tahy tak jemné, že nelze najít hranici, kde z bílého prostoru vystupuje tvar. Igor Kalný se rozhodl žít svobodně a už se nikdy nedozvím, do jaké míry jeho dobrovolná smrt souvisela s tímto rozhodnutím. Bylo mu třicet.

Reklama
Reklama

Tomáš Petřivý byl bouřlivák, takový ten vášnivý typ, který by dnes protestoval proti všem a všemu. Měl tak dokonale vyvinutý čuch na svinstvo, že ho navzdory jeho talentu, nebo možná právě kvůli němu, zákonitě vyhodili z pražské FAMU. V Praze ještě dokázal ohřát svoji duši ve společnosti svobodných lidí z disentu, ale pak se zákonitě dostal do vězení a když se vrátil do Bratislavy, našel jen vyprahlou pustinu s několika zbloudilci hledajícími svobodu. Když zemřel, bylo mu jednatřicet, jeho tělo se celé týdny rozkládalo v bytě a příčinu smrti už se nikdo nedozví.

Vladimír Archleb byl podle mého soudu skvělý básník, i když on by nad tímto soudem se svým plachým úsměvem mávl rukou. Vydělával si na život ve svobodě tím, že v chemické fabrice vláčel pytle v hale plné jedovatého prachu.

Na rozdíl od Igora a Tomáše se dožil listopadu 89, ale pro něj to znamenalo jen to, že z chemičky, kterou mezitím zavřeli, se přesunul do obchodu s botami, kde dělal prodavače. A pak umřel na jedy, co mu z té fabriky zůstaly v těle.

Myslím na tyto a další lidi, kteří s rozhodli žít svobodně a chápu, proč je na Slovensku tak těžké jít v jejich stopách. Jejich osudy – pokud nejsou zapomenuty – nepůsobí povzbudivě. V moderních slovenských dějinách není snadné najít příběh člověka, který prožil celý svůj život důstojně a svobodně, a přitom by dosáhl toho, co se obecně považuje za společenský úspěch. Společnost to pak utvrzuje v přesvědčení, že usilovat o takový život se nevyplácí. Nelze se jí divit.

Já se vlastně divím, že navzdory tomu je na Slovensku tolik mladých lidí, kteří se rozhodli vydat cestou, kterou před nimi prošlapávali mí tři kamarádi a měli tu smůlu, že se narodili do opravdu špatných časů. Svědčí to snad o tom, že i na Slovensku je touha po svobodě a důstojnosti nezničitelná.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte