Videa z anticharty z Národního divadla a z Divadla hudby patří k oblíbenému nástroji pro pochopení české moderní historie. Dlouho před herci, zpěváky a dalšími baviči ovšem měli svoji obdobu anticharty i novináři. Právě dnes od ní uplynulo čtyřicet sedm let.
Kriticky informující noviny, rádio a televize vadily ruskému vůdci Leonidu Brežněvovi skoro stejně jako pokusy založit opoziční pravicovou stranu. Po srpnové invazi socialistických armád, podpisu tzv. Moskevských protokolů a faktické kapitulaci československé vlády požadovali Sověti rychlé obnovení cenzury. K němu došlo na podzim 68.
Úřad pro tisk a informace, který dostal dohled nad médii na starost, vydal v říjnu pokyn, podle něhož novináři neměli publikovat „nic, co by mohlo vyznít jako kritika SSSR a dalších čtyř socialistických států; nic co by mohlo ohrozit KSČ, Bezpečnost a armádu“. Zakázal používány termíny „okupant a okupace“. Nemělo se psát také o škodách způsobených okupanty a zabitých lidech.
Z pohledu cenzorů byl ale problém, že měnící se režim neměl zdaleka média pod kontrolou. Stále fungovaly kritické politické časopisy jako Reportér nebo Politika vedené lidmi, kteří se nechtěli tak rychle podřídit. I Československá televize vysílala kriticky, například pořad zvaný Je ta kniha bílá, nebo proužkatá? - kde autoři Ota Popp a Karel Kyncl ukazovali lži tzv. Bílé knihy sepsané sovětskou propagandou o pražském jaru a srpnové invazi.
Změny ve vedení nešly tak rychle, aby režim trestal neposlušné novináře okamžitými zákazy, případně vězením. V listopadu dostal týdeník Reportér od Úřadu pro tisk a informace důtku za to, že otiskl karikaturu z dílny sovětské propagandy. Redakční rada Reportéra důtku odmítla, úřad jim tedy odebral licenci. Ve stejné době došlo k zastavení Týdeníku Politika.
Postupné ořezávání svobod nabralo nejrychlejší tempo po dubnu 1969, kdy byl zvolen novým šéfem komunistů a de facto nejmocnějším mužem státu Gustáv Husák. Volba povzbudila komunistické konzervativce i mezi novináři. V té době stále neměli normalizátoři všechna média včetně Československé televize pod kontrolou, ale byli přesvědčeni, že je potřeba se vypořádat s krátkým obdobím svobody. Na první straně Rudého práva proto vychází 17. května prohlášení zvané Slovo do vlastních řad, které je smutným čtením.
V textu se například píše, že novinařina se po lednu 68 „změnila v diskreditaci a kompromitaci celé komunistické strany“. Podle autorů „bylo nejhorší, že se kritická pozornost sdělovacích prostředků stále více obracela proti našim spojencům, zejména proti Sovětskému svazu“.
„Hluboce se nás dotklo,“ píší také autoři, „že se na stránkách našeho tisku, v relacích rozhlasu a televize dostali ke slovu ti, kteří znevažovali přátelství se Sovětským svazem. To nelze omluvit ničím, ani údajnou snahou dát každému slovo, dát zadost právu na svobodné vyslovení názoru.“ Důraz na vztah k Sovětskému svazu byl logický, především o to v souboji informací a dezinformací po okupaci šlo.
K prohlášení bylo připojeno 131 podpisů novinářů a výzva, aby další novináři posílali svou podporu do redakce. Obvykle se uvádí, že celkem podepsalo Slovo do vlastních řad kolem tří set novinářů. Velký počet lidí však normalizaci odmítl a museli si hledat jinou práci nebo emigrovali. Svobodná média byla minulostí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
