Lidé nevolí hlavou, počítejte s tím, varuje nový držitel Nobelovy ceny

Když dostanete sto korun a vedle vás bude sedět někdo jiný, kdo nedostal nic, co uděláte? Necháte si všechno pro sebe, nebo se rozdělíte? Klasická ekonomie sází na to, že každý člověk nakládá s penězi racionálně a že si jako sobec řízený zákonem maximalizace vlastního užitku všechno nechá.

Realita prověřená mnoha pokusy s opravdovými lidmi je ale jiná – víc než polovina lidí se podělí. Proč? Jak říká 72letý ekonom a čerstvý držitel Nobelovy ceny za ekonomii Richard Thaler, lidé jsou lidé, a proto dělají chyby. Matematické modely a vzorečky, podle kterých se ekonomie řídila desítky let, jsou jen nedokonalou teorií.

Příklad se stokorunou je v teorii znám jako „hra na diktátora“ (dictator game) a patří k základním poučkám takzvané behaviorální ekonomie, tedy nauky na pomezí ekonomie a psychologie, kde se ekonomické rozhodování nepopisuje jen na základě zákonů nabídky a poptávky. Podle behavioralistů do hry vstupují i jiné, „lidské“ faktory, které vedou k tomu, že lidská rozhodnutí jsou často nedokonalá a iracionální. Stoupenci tohoto učení se snaží ukázat, že lidé takto „chybují“ systematicky a že na základě pozorování a sběru dat lze s iracionalitami počítat a něco s nimi dělat.

Thaler, profesor na University of Chicago, patří k hlavním jménům tohoto směru. Do širšího povědomí se dostal v roce 2008, tedy v době, kdy se v USA rozbíhala finanční krize a víra v běžné ekonomy brala za své. Thalerovi tehdy vyšla jeho nejznámější kniha Nudge, podle časopisu Economist jeden z nejlepších titulů roku. Kniha vyšla i česky pod názvem Nudge (Šťouch): Jak postrčit lidi k lepšímu rozhodování o zdraví, majetku a štěstí) a Thaler v ní popisuje nejrůznější techniky, jak „nerozumné masy“ dovést k rozumnějšímu chování. Thaler a spoluautor Cass Sunstein popisují tyto „šťouchy“ jako „libertariánský paternalismus“, kdy nejde o to lidem nic zakazovat, ale jen je nenásilně navést správným směrem.  Vlády (či např. města) mohou ovlivnit chování lidí, aniž by omezovaly jejich moznosti a něco zakazovaly.

„Pověsit ovoce do výšky očí se počítá jako šťouch. Zákaz nezdravého jídla už ne,“ vysvětlují autoři hranice ve svém bestselleru. V praxi může jít o triviální tipy, jako dát ve školní jídelně jako první volbu zdravější jídlo – sám fakt, že je něco na prvním místě, stačí k tomu, aby se pár procent nebo desítek procent aktérů bezmyšlenkovitě rozhodlo právě pro tuto volbu. Jiným příkladem je drobná změna, kterou provedla před pěti lety britská vláda v penzijním systému. Účast v dobrovolném spoření na penzi tehdy byla příliš nízká, a tak zaměstnavatelé dostali pokyn, aby své pracovníky automaticky do penzijního plánu zařadili a nechali na nich, zda se odhlásí.

Dokud bylo „defaultní“ nastavení opačné, tedy Britové se sami museli přihlásit, spořilo jen 2,7 milionu lidí. Po změně začala účast růst až na loňských 7,7 milionu (více zde). V praxi se tak ukázalo, že pět milionů lidí udělá důležité ekonomické rozhodnutí nikoli na základě zralé racionální úvahy, ale na základě vlastní lenosti.

Motivátorem může být cokoli jiného, třeba pocit viny, jako v jiném britském experimentu, kdy daňoví poplatníci dostali avízo, že většina lidí v jejich městě už má zaplaceno, a sami pak začali platit rychleji. Podle Thalera je život plný iracionálních ekonomických rozhodnutí, ať už jde o to zajít si na drahou večeři a kupovat předražené nemovitosti.

Anebo volit Donalda Trumpa jen proto, jak Thalerovi osobně vyprávěla jedna z Trumpových fanynek, že Barack Obama zruinoval americkou ekonomiku, zanechal po sobě vysokou nezaměstnanost a slabý dolar. Nic z toho není pravda, to ale v politice poslední dobou moc nerozhoduje. „Lidé nevolí hlavou, ale srdcem,“ varoval Thaler loni v rozhovoru pro agenturu Bloomberg, kde zopakoval i svou častou poučku, že spoléhat na racionalitu v lidském rozhodování může být často zdrojem velkého zklamání. Přes dílčí zlepšení je lidstvo podle čerstvého nobelisty pořád v tomto ohledu nepoučitelné.

Ekonomie je v rámci Nobelových cen zvláštní kategorií. Nevyhlašuje ji švédská Královská akademie jako ceny v jiných vědních disciplínách a literatuře. Přišla s ní švédská centrální banka až v roce 1968. Laureátovi náleží odměna 9 milionů švédských korun (o milion více než loni). Thaler v duchu svého učení poznamenal, že peníze utratí „tak nerozumně, jak to jen půjde“.