Jan Lukas: Před transportem
Jan Lukas: Před transportem • Autor: Archiv

Když jsem tu fotografii viděl před mnoha lety poprvé, nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Na snímku je mladé děvče v zimním kabátu v jakémsi pokoji.  Je pečlivě oblečená i učesaná, stojí u dveří vedle almary a dívá se trochu kose, stranou. Do popředí přitom vystupují zdánlivé drobnosti: její židovská hvězda na klopě a identifikační číslo 671 na obdélníkové cedulce, jejíž provázek se dívce zachytil mimoděk na uchu. Jméno autora Jana Lukase mi tehdy bohužel nic neřeklo, ale emocionální zážitek ze snímku mladé ženy mířící do temné budoucnosti koncentračního tábora byl tak silný, že vzpomínka na něj zůstala hluboko v mé paměti. Narážel jsem na ni znovu a znovu, až jsem začal poznávat i jejího autora.

Česko má nepochybně slavnější a obdivovanější fotografy – Sudka, Koudelku, Drtikola, Funkeho. Žádný z nich ale není tak silně spjatý s moderními českými dějinami jako právě Lukas. V srpnu uplyne sto let od chvíle, kdy se narodil – a většinu tohoto času strávil se svým aparátem, aby dokumentoval osudové okamžiky národa. Měl štěstí, že byl u toho nejdůležitějšího, co se zrovna dělo. „Je zřejmě dobré žít déle, člověk se dočká věcí nečekaných,“ shrnul lakonicky svoji práci. Muž, který žil stejně pozoruhodně, jako fotografoval.

Reklama
Reklama

Jan Lukas, foto Helena Lukas Martemucci, 1966
Jan Lukas, foto Helena Lukas Martemucci, 1966 • Autor: Archiv

V Česku Lukas stále není moc proslavený, protože v roce 1965 odešel se svou rodinou za dramatických okolností do emigrace, a komunisté pak dělali vše proto, aby jeho stopu z paměti národa vymazali. Ameriku ale okouzlil. Nebylo přitom lehké se v ní prosadit, Lukasovi se to nicméně podařilo.  Fotil americké prezidenty i běžné události, řadu let měl obálky na prestižním konzervativním čtrnáctideníku National Review Williama F. Buckleyho.

V úvodu zmíněná fotografie jeho kamarádky Vendulky Voglové, které dal Lukas název Před transportem, obletěla svět. Když před časem otevíralo své expozice fenomenální muzeum holocaustu ve Washingtonu, hlavním obrazovým doprovodem byl právě tento snímek.

Dodnes mě na Lukasovi fascinují dvě věci. Jeho odvaha  - fotil nebezpečné události a do emigrace, tedy do nejistých začátků, odešel až ve svých padesáti  - a také jeho vřelý vztah k lidem a sounáležitost s okolním světem. Což pro něj bylo typické již v Československu, v exilu to však dostalo ještě další smysl.

Zatímco řada jeho kolegů Ameriku vyobrazovala zahořkle nebo ji karikovala, Lukas ji naopak vždy vnímal coby zemi zaslíbenou. Muž, který vyrostl v masarykovském Československu a byl donucen žít skoro dvacet let v totalitě, nedal na svobodný život dopustit. Vždy ho vnímal jako velkou vzácnost a na svých fotografiích to pravidelně dokládal.

Text o Janu Lukasovinajdete v rubrice Téma novém Respektu 31/2015, který vychází v pondělí 27. července (k dispozici je i pro čtečky Amazon KindleiPad/iPhone, tablety Android a v audioverzi).

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte