Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Jak bojovat s klimatickou změnou a nepropadnout zoufalství

Nový Respekt přináší praktického rádce pro ty, kteří se chtějí alespoň pokusit o záchranu planety

Pařížské protesty proti změně klimatu
Pařížské protesty proti změně klimatu • Autor: Martin Uhlíř

Bojíte se, že se naše planeta nebezpečně přehřívá? Nejste v tom sami. Jak zjistil nedávný průzkum, i ve skeptickém Česku považuje globální klimatickou změnu za závažný problém 67 procent obyvatel. Po několika extrémně suchých a horkých létech se shodneme, že ohřívání planety je skutečný problém, který se týká i nás. Zároveň nás ovšem spojuje pocit, že coby obyvatelé malé země uprostřed Evropy s problémem globálních rozměrů zmůžeme jen velmi málo, pokud vůbec něco. Vědci však namítají, že takhle to rozhodně není.

Naprostá většina klimatických expertů už dlouho opakuje, že k ohřívání planety významně přispívá člověk vypouštěním skleníkových plynů do atmosféry. Abychom oteplování alespoň zpomalili, musíme objem emisí dramaticky snížit. A musíme to navíc udělat velmi rychle. Podle nejnovější zprávy Mezivládního klimatického panelu (IPCC) máme 12 let na to, abychom objem snížili o polovinu, jinak tempo oteplování překročí 1,5 stupně Celsia. Pokud k tomu dojde, planetu čekají vážné problémy: mnohem častější požáry, roztávání ledovců a vzrůst hladiny oceánů, masová migrace. Zpráva IPCC nicméně dává naději, že ještě stále máme naději tenhle cíl splnit. Musí se však zapojit všichni – nejen politici a firmy, ale i každý obyvatel Země.

Reklama
Reklama

Zásadním a pravděpodobně nejtěžším úkolem bude přejít ze spalování fosilních paliv, jako je uhlí a ropa, na obnovitelné zdroje. To bude vyžadovat hluboké systémové změny, které mohou prosadit jenom politici a které mají smysl jedině tehdy, když je přijmou všichni hlavní znečišťovatelé. Jde především o to najít způsob, jak zvýhodnit čistou energii na úkor té špinavé - a zároveň zajistit, aby se některé státy nevezly jako černí pasažéři na úkor ekologicky jednajících zemí.

Experti z panelu IPCC dále říkají, že nejspíše bude nutné přímo z atmosféry odstranit už dříve vypuštěné skleníkové plyny. Tady sehrají hlavní roli špičkové technologie a inovace v soukromém sektoru - a bude opět na politicích, aby tyto stále drahé a málo ozkoušené technologie podpořili.

I_obalka_R45

 

Vědci ale zdůrazňují, že kromě těchto velkých systémových změn sehraje velkou roli i individuální životní styl každého člověka. Možností, co jednotlivec může udělat, je hodně. Podrobně o nich píšeme v aktuálním Respektu 45/2018 pod titulkem I vy můžete zachránit planetu.

 

Začít můžeme zpětným pohledem na svoji uhlíkovou stopu. Například jedním dlouhým leteckým výletem (třeba z Prahy do New Yorku a zpátky) vytvoří jeden cestující 1,6 tuny oxidu uhličitého, což zhruba odpovídá celkovým ročním emisím jednoho obyvatele Indie. Pro srovnání: na jednoho Čecha ročně připadá v průměru 12,4 tun oxidu uhličitého. Z globálního pohledu sice letecká doprava působí neškodně – aktuálně tvoří jen 2 až 3 procenta veškerých emisí. Jenže ten podíl je tak nízký jen proto, že si leteckou dopravu ještě stále může dovolit málo lidí - a určitě ne průměrný Ind. Jak ovšem světová populace bohatne, podíl letecké přepravy na emisích rychle roste a létání stává se stále větším znečišťovatelem.

Dalším velkým zdrojem emisí skleníkových plynů je konzumace masa. Když ho přestaneme jíst, za rok tím snížíme svoji stopu o 0,8 tuny. U většiny obyvatel je však hlavním zdrojem emisí cestování automobilem, které ročně vytvoří 2,4 tuny emisí. K těmto výpočtům došli vědci z univerzity ve švédském Lundu.  Svoji individuální uhlíkovou stopu si může každý vypočítat pomocí kalkulaček, kterých je na internetu spousta.

Když pak ovšem člověk svoji stopu sečte, může propadnout lehkému zoufalství. To máme navždy přestat létat, stát se veganem a chodit všude pěšky? Nic takového klimatičtí vědci ani ekologičtí aktivisté nežádají. Pouze apelují, aby si lidé svoji stopu uvědomovali a chovali se celkově aspoň o trochu skromněji. Není hned nezbytné rezignovat na vysněný výlet do New Yorku, možná ale stojí za to zvážit, jestli je nutné často létat na prodloužené víkendy do Barcelony či do Londýna. Stejně tak se nemusíme úplně vzdávat masa – stačí ho konzumovat o něco méně často. Čtvrtina Čechů ho jí každý den, polovina pak téměř každý den.

https://www.youtube.com/watch?v=2NBD_XRMnE0

Nenapravitelní masožravci můžou přejít na méně energeticky náročné druhy masa. Vědci z university v Michiganu spočítali, že různé druhy masa mají různé emise. Největší uhlíkovou stopu má hovězí, u vepřového jsou emise zhruba třetinové a u drůbeže ještě nižší. Ani vegetariánství přitom automaticky neznamená ekologičtější chování. Když se někdo vymění kuře z českého statku za avokádo dovezené letadlem z Brazílie, jeho uhlíková stopa se tím nesníží, naopak.

To platí i pro nákup elektromobilu v Česku - protože většina elektřiny se tu vyrábí z hnědého uhlí. Zároveň není nutné okamžitě prodat své na benzín auto a jezdit všude na kole - stačí třeba jen více používat veřejnou dopravu. Je zkrátka dobré používat selský rozum. A pro člověka, který letadlem nelétá, autem cestuje minimálně a maso jí jen občas, může být nejlepším způsobem boje s klimatickou změnou to, že nebude přetápět svůj byt a oblékne si doma svetr. Snížit domácí teplotu o jeden stupeň může srazit spotřebu energie až o 6 procent.

V souvislosti s klimatickou zprávou IPCC a doporučeními vědců, že i jednotlivec může změnit svůj životní styl a s ním klima, se objevila řada kritických hlasů, které argumentovaly, že individuální boj s globálním oteplováním nemá valný smysl. Argumentovaly, že jediný opravdu smysluplný boj je kolektivní tlak na politiky, aby přiměli velké těžařské a energetické firmy změnit své praktiky a zaplatit přechod na čistou energii. Má to logiku, tyto velké firmy problém způsobily, argumentují autoři článků. Vždyť za 71 procent všech emisí odpovídá jen 100 velkých firem.

S tím nelze nesouhlasit. Jenže k tomu, aby politici tlačili na velké firmy, je potřeba, aby nejdříve někdo zatlačil na politiky. V Česku je hlavním zdrojem skleníkových emisí výroba elektřiny z hnědého uhlí, ale současná vláda s jeho těžbou do budoucna dál počítá. Kabinet ČSSD, ANO a KDU-ČSL v roce 2015 schválil rozšíření těžby v severočeském hnědouhelném dole Bílina. Pro rozšíření dolu Bílina tehdy dokonce hlasoval i ministr životního prostředí Richard Brabec. Pokud k rozšíření těžby dojde, provoz dolu – a tedy i výroba elektřiny z uhlí – se tím prodlouží nejméně o další roky. Co může člověk dělat ve chvíli, kdy i ekologický ministr zvedne ruku pro těžbu hnědého uhlí, jíž by měl z titulu své funkce bránit?

Ač to Čechům moc nezní, můžou podepisovat petice, chodit na ekologické demonstrace a podporovat kampaně ekologických organizací, které proti změnám klimatu bojují. Další možností je uplatnit přímý tlak na politiky ve chvíli, kdy se hlasuje o důležitém zákonu. Podle veterána českého ekologického hnutí Jana Piňose z Hnutí Duha má takový rozhořčený telefonát či dopis poslanci rozhodně smysl. Jistě, na rozdíl od změn životního stylu je těžké odhadnout účinek takových akcí. Snažit se vyčíslit, o kolik se sníží uhlíková stopa jednotlivce návštěvou demonstrace, by bylo absurdní. Když se ale zeptáte zkušených a zapálených ekologů, jestli má větší váhu první či druhý přístup, odpoví, že je potřeba obojí.

I malé změny životního stylu totiž mají kromě snížení uhlíkové stopy ještě jeden vedlejší efekt – pomáhají šířit ekologické smýšlení. Existuje řada psychologických výzkumů, že jedna malá změna v individuálním životním stylu – třeba začít třídit odpad – často vede k dalším krokům podobným směrem. Výzkumy navíc potvrzují, že ekologické chování jednotlivce často vede k jeho rozšíření mezi další lidi.

A v téhle souvislosti je dobré připomenout ještě jednu věc speciálně pro Česko. Jak píše kniha Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí, která shrnuje výsledky osmdesáti výzkumů veřejného mínění, zdejší obyvatelé rádi prohlašují, že příroda je pro ně vším a jsou pro její ochranu. Preferují energii z obnovitelných zdrojů a bojí se hromadění odpadů a znečištěného vzduchu.

Zároveň se při řešení problémů nechtějí moc angažovat a omezit spotřebu domácností. Nesnášejí ideologii, preferují konkrétní řešení před obecnými úvahami o globální krizi nebo výzvami k dobrovolné skromnosti. A jestli je něco opravdu rozčiluje, pak jsou to právě ekologové. Možná bychom tak mohli začít tím, že je přestaneme považovat za nepřátele. Národ trampů a chalupářů pak bude ve svých hodnotách konzistentnější, což (jak vědí psychologové) prospívá člověku - a v tomto případě i planetě.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte