Zrovna jsem si v téhle rubrice na stránkách Respektu přečetl příspěvek Marka Šindelky, v němž se nadšeně, ač trochu nepřesně zabývá jaksi vcelku dílem velkého polského Witolda G. Tak třeba Ferdydurke a Deník, tedy dvě Gombrowiczova stěžejní díla, rozhodně mají víc než 200 stran, ale co už, jinak to Šindelka napsal pěkně, až to jednoho odrazuje od pomyšlení na vlastní text, až si jeden říká, co to Mládí dneska všechno dokáže. A už jsem u toho! Ta Šindelkova volba se mi hodí do krámu neb se s ním svezu na vlně toho Mládí, což při srovnání mého a Šindelkova ročníku narození holt musí působit ironicky, což je škoda. V každém případě, Mládí teď toho Gombrowicze žere, to se nedá nic dělat, částečně je to dané faktem, že péčí jednoho pražského nakladatelství zrovna vycházejí jeho knihy, ale skutečně podstatným důvodem je jakási Gombrowiczova přítomnost v našem životním prostředí, a přesně to Šindelka píše, že Gombrowiczovy texty jsou až neuvěřitelně živé, a to se tedy Šindelka neplete, skutečně, KDE TO ŽIJE, TAM JE GOMBROWICZ, ten Gombrowicz, to je jak wonky a glitch, pomalu knížky pro hipstery a pro futuristy! To je úplně na T-shirt, ten Gombrowicz, a už v tom máme skrz to triko i toho Kunderu, kterého Šindelka taky zmínil, a teď si vezměte ten paradigmatický zlom, který se nám tady najednou odhaluje, ten posun na ose od žáka-Kundery k mistrovi-Gombrowiczovi. Protože, upřímně, to ten Gomrowicz má dneska přitažlivost. Podle mě to souvisí s tím, že každá doba dává přednost násilí v jiné formě, a my teď zrovna žijeme v době, která preferuje násilí a la Gombrowicz (protože tyrani jsou oba, ne?). Ale to je na jiný příspěvek. Prostě se složitě dostávám k tomu, že Mládí v dnešní době prosazuje dávno mrtvé, zatímco staří v tištěných médiích podlézají…
Tedy Mládí v elektronické podobě, já a Marek Šindelka, my budeme propagovat to dávné, takovou tu, povzdech, klasiku.
No a moje klasika pro toto vydání, to je knížka od Arona Schmitze, což nikomu z vás nic neřekne. Řekne vám něco Italo Svevo? Samozřejmě! Ale když se tak různě ptám, teď třeba v Polsku, často si můžou ukroutit hlavu. Tedy po Gombrowiczovi, který ji nepotřebuje vůbec, osvěta někoho, kdo ji nepotřebuje v této podobě, ale jinak ji potřebuje hodně.
Uvádím sem Svevovo stěžejní (abych se držel termínů, které používá Marek Šindelka) dílo,
Vědomí a svědomí Zena Cosiniho
, a to ze dvou dalších důvodů (kromě onoho důvodu Mládí volí klasiku), jednak proto, že jsem před pár dny oslavil rok bez cigaret (nikotinismus je velké Svevovo téma), druhým důvodem je pak fakt, že jsem mimo Česko a s sebou mám jen Bibli (a jedinou fundovanou recenzi na tenhle svazek kdysi napsalo divadlo Sklep), takže jsem musel volit text, který si budu moci takzvaně osvěžit na internetu.
Sice tím znovu odbočím od uváděné knihy, ale považuji za důležité zmínit, že Svevo podle mě po celý život pouze toužil. Nikdy nenašel sílu k oněm radikálním krokům (což často bývají, musejí být úkroky), pro něž měl dost sil třeba právě Gombrowicz. Svevo zůstával (zůstával!) obchodníkem, na povrchu svázaným člověkem, kterého do literárního světa musel uvést onen další “radikálně-ukračující” James Joyce, nadšený čtenář Svevových děl. Svevo se prostě držel, čemuž je třeba rozumět v tom pokud možno existenciálním významu, který mne vede přímo do centra Svevova textu, k psychoanalýze. O tom ta kniha je. Zeno Cosini se skrze psychoanalýzu snaží dopátrat příčin svého nikotinismu.
A vůbec, proč by to měla být knížka pro všechny?? Ať je to knížka pro ty, kdo kouří, protože musí, nikoli pro ty, kdo kouří, protože chtějí. Kdo rozumíš kouření, čti Sveva. Jak kdysi někdo napsal právě do Respektu (je to dávno, byl to Viktor Šlajchrt?) - ministr zdravotnictví mě roky varoval, že kouření likviduje moje zdraví, ale měl mě informovat taky o tom, že když přestanu kouřit, nenapíšu už ani čárku.
Svevo nikdy nebude tak úplně na T-shirt… ale určitě je na sako!
------------
Italo Svevo: Vědomí a svědomí Zena Cosiniho
Tichá Byzanc, 2005 (druhé, opravené vydání)
408 stran
David Zábranský studoval mediální vědy a právo, v nevládních organizacích se zabýval problematikou lidských práv. Prvotinu Slabost pro každou jinou pláž vydal v roce 2006, jeho druhá kniha Šternův pokus milovat je z roku 2008.
Již brzy vyjde v nakladatetství Argo spisovatelova nová kniha Edita Farkaš/Konec sebelítosti.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
