Petra Hůlová
Petra Hůlová • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer

O Snaživkách Jiřího Šimáčka psal již jednou pro tuto rubriku Martin Reiner. Jenže ačkoli je v Brně možná evergreenem, minimálně u nás v Praze se o této novele zatím stále ví nezaslouženě málo.

Při druhém čtení Snaživek se mi vybavily filmy Roberta Sedláčka, zvláště ten poslední: Největší z Čechů. Působí na mě totiž podobně. Stejně jako Snaživky i Největší z Čechů jakoby zachycoval cosi podstatného o dnešní době. A ještě jedna podobnost. Sedláček i Šimáček tvoří prostřednictvím toho, co kriticky reflektují. Toho nejlacinějšího popu. Proto Sedláčkův poslední film tak silně připomíná levnou televizní inscenaci a Šimáčkova novela brak, aniž by ovšem jedno či druhé dílo zásadně nějak zásadně uspělo na komerčním trhu. O komerční tvorbu totiž ani u jednoho nejde. Spíše o pozoruhodný hybrid, který se mi zdá v případě Šimáčka formálně dotaženější.

Snazivky_web.jpg
Snazivky_web.jpg • Autor: Respekt
Snaživky je novela vyprávěná v první osobě mladou ženou, jež žije v Brně a pracuje jako kosmetička. V průběhu textu nás tahle bezejmenná káča pravidelně a zasvěceně informuje o tom, co je dobré pro naši pleť protože "přírodní flavonoidy ulehčují trávení, čistí organismus a posilují imunitu, čímž napomáhají v prevenci proti nachlazení, infekcím a zápalům“, jaké značky jsou in a jaké naopak nosí jen "šmudly“ neboli intelektuálky, co dělá po večerech s kamarádkami a jak se vyvíjejí její vztahy. Vypravěčka o sobě hovoří jako o někom, kdo je "profi“ a "na úrovni“.

Hned od první stránky, kde dá jasně najevo, že kdo si v restauraci objedná "mačiato“ místo "makiata“, je debil, nám zkrátka nesnesitelně leze na nervy. Více než stostránkový vnitřní monolog téhle snobské krávy ale rozhodně stojí za to. Nejen proto, že se při něm člověk zasměje ("Blbé je, že už je skoro tma a tak si nemůžu vzít brýle“) a dozví se něco nejen o značkách oblečení a kosmetice (např., že na všech reklamách na hodinky je vždy za deset minut deset), ale Snaživky jsou především skvělým povahopisem a portrétem světonázoru určité sociální vrstvy. Čtenář "vážné literatury“ se o tuto skupinu otře asi jen mimoděk někde v nákupním centru či v čekárně u doktora, jak Reiner ve své recenzi přiléhavě podotýká, čtenářky Respektu to nejsou, ale Šimáček má svět žen, co jakoby právě vystoupily z rámu módních ženských časopisů, dokonale zmáknutý. Až se může čtenář ptát, jak je to možné? Tak to ale v dobré literatuře chodí. Člověku nezbývá než žasnout.

Šimáček portrétuje značkami posedlou káču, ale také si dobírá nás, čtenáře intelektuály. Jsme totiž zvyklí na jisté snadno čitelné kódy a ty autor znejišťuje. Na pohled z druhého břehu, kdy si mainstream utahuje z intelektuálů totiž nejsme u "vážné“ literatury zdaleka tak zvyklí jako na opak. Možná proto může někdo Snaživky omylem zaměnit za brak, kterým nejsou už kvůli té na chlopních knihy inzerované věty: "Tato kniha neobsahuje žádné sexuální scény.“

A proč? Protože muži vystupují v Šimáčkově románu jen jako kořist, jejíž hodnota se nepoměřuje délkou penisu ani celkovou přitažlivostí, ale výlučně výší mužova konta, případně sňatkuchtivostí. Vypravěčka i její kamarádky, se kterými chodí večer na drink a ukázat novou garderobu do brněnských šikózních podniků jsou totiž naprosté pragmatičky. K romantickým hrdinkám z červené knihovny, co by se rděly a chvěly touhou, mají na hony daleko. Ne že by neprovozovaly sex, ale právě jen provozují. Jsou přece "profi“ a "na úrovni“ neboli nad věcí.

Vypravěččin nápad, který dává opakovaně k dobru, zřídit si "poradenství pro holky, aby nenaletěly“ je jen odrazem toho, že se jí zrovna s muži nedaří. Opravdové sebereflexe není schopná. Jenže kdo je? Kdo je schopný vykročit ze svého světa a podívat se na něj zvenku. A jde to vůbec? Jiří Šimáček nabízí na tyto motivy hru na n-tou. Vypravěčka představující omezenou husu se směje intelektuálce, která se při čtení směje této huse, která se směje intelektuálce, která se směje huse. Kde je stanovisko autora? V tom, že tuto hru vytvořil a nechá nás se v jeho textu pořádně vykoupat. Záměrně ambivalentní vyznění knihy skvěle doplňují i rádoby unylé "sexy“ ilustrace a webové odkazy, kde můžeme ono trendy zmiňované zboží najít na internetu.

PS: Že se autor trefil do černého, dokládá i reakce na jeho knihu od Edity Mrázkové na portálu www.prozeny.cz.: "Pár vět nám stačí k tomu, abychom rozklíčovaly, na čem je toto moderní pojetí stylizace literatury vlastně postaveno…Autorův pokus o zachycení ženského myšlení je naprosto mimo mísu. Jen staví ženy do negativního světla, když je líčí jen jako hloupoučké husičky prahnoucí po kabelkách a penězích…Proč je vlastně tento krátký román o snaživých ženách tolik experimentální, nám odhalí "spisovatelův“ životopis. Založil v roce 2003 uskupení Střežený Parnass, což je podle jeho slov "volné umělecké seskupení pro ochranu nejvyšších kulturních hodnot“. Bůh chraň svět před testosteronovými "Snaživkami“…A místo čtení o nakupování si radši pojďme něco koupit!“

Jen těžko by mohly Šimáčkovi ty, do nichž se především obouvá, vystavit lepší posudek.

hulova_nahled_obr.jpg
hulova_nahled_obr.jpg • Autor: Respekt
Petra Hůlová (1979), vydala v nakladatelství Torst romány Paměť moji babičce, Přes matné sklo, Cirkus Les Mémoires, Umělohmotný třípokoj, Stanice Tajga, je držitelkou Ortenovy ceny, ceny Magnesia Litera, ceny Josefa Škvoreckého a vítězkou ankety Lidových novin Kniha roku.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte