Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Spisovatelé o knihách

Promlky času

Příběh o tom, jak jsem objevil slovinské povídky

Narodil jsem se na Slovensku a to se liší od Slovinska jen jedním písmenkem, ale nic z toho samozřejmě nevyvozuji, protože sám mám v příjmení dvě stejné „l“.

Ve Slovinsku jsem pobýval během svého života dvě hodiny, a to ještě v noci. Naštvaně jsem bloudil, proto jsem nestihl nasát genia loci, ale možná, kdyby se mezi nás nenacpali Maďaři a Germáni…

Přiznávám. Nikdy jsem nepřečetl žádnou slovinskou knihu, ale pochopil jsem, že nemohu číst jen to, o čem si myslím, že mě bude bavit, protože potom by se mohlo lehce stát, že bych četl pořád dokola podobné knihy a stal by se ze mě omezenec, neboli fanoušek.
Jednoho dne se však přihodilo toto:

Pavel (nakladatel) – Nechceš tuhle? Právě jsme ji vydali.
Já (opatrně) – Slovince jsem ještě nečetl…
Pavel – Tak chceš to?
Já – Tak jo.

Doma jsem hodil knihu na staré rádio a řekl si, že do ní někdy nakouknu. Potom jsem sázel hrách, proso, cibuli, salát, špenát a na knihu jsem dočista zapomněl. Jack Kerouac by napsal: „Dva dny jsem řídil auto a na tu holku na zadním sedadle jsem dočista zapomněl“.


Dneska se mi navíc stalo, že jsem si zalil teplou vodou prázdný hrnek na kávu. Ale pozor! Já tu knihu nakonec otevřel a začal číst. Napřed dvě povídky normálně zepředu a hned po nich dvě povídky odzadu -kniha Promlky času je koncipována mimo jiné i chronologicky. Tudíž dvě první povídky napsali již zemřelí spisovatelé a odehrávají se jak před druhou světovou válkou, tak po ní. Zato dvě poslední povídky pouze v posteli.

108665.gif
108665.gif • Autor: Respekt
V první povídce Vitomila Zupana zastaví policista prázdné auto a vyžaduje řidičský průkaz po někom, koho nevidí a kdo je pouze duchovní nadstavba těla, které právě leží opilé doma v posteli. Během druhé povídky Jože Udoviče zavítá student do vesnice, kdy všichni pašují dobytek a dřevo do Itálie a samozřejmě při tom umírají.

Poslední povídka od Vinko Moderndorfera zachycuje upomínání se mladíka, kde že asi má kalhoty, a jeho slečny, která si v duchu vyčítá, že na to šla možná moc rychle.

V předposlední povídce Polony Glavanové se milenci v posteli dohadují, jak by mohli zemřít, aby se stali slavnými, vítězí návrh, cituji: „Kdybychom šli na železniční křižovatku a lehli si každý na svoji kolej, vzali bychom se za ruce a čekali na vlak. Až by nás to pak totálně roztrhalo, zůstaly by jenom naše ruce, pevně by se držely jedna druhý…“

Tato metoda objevování Slovinska se mi zalíbila a chystám se antologii přečíst do konce, čili doprostřed. Kupodivu, nebo naopak k nepodivu?

Více mě oslovují ty povídky, které se neodehrávají v posteli. Možná za to mohou mé prořídlé zuby, či zjištění, že pohlavní orgány za všechno na světě opravdu nemůžou…, nevím.

Nakonec mě napadlo, že by nebylo špatné vzít si po rozchodu se Slovenskem třeba Slovinsko. Jmenovali bychom se Českoslovinsko a Evropa by opět překvapeně sedla na zadek a zhrzení Slováci jakbysmet.

A to všechno způsobila kniha o 344 stranách, kterou jsem navíc nechtěl vůbec číst.

Promlky času, antologie slovinských povídek, nakl. Heureka, 2003, 344 stran

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte