Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Spisovatelé o knihách

Krvavý duben

sindelka200.jpg
sindelka200.jpg • Autor: Archiv

„Otevřel dvířka a vytáhl tlustou knihu vázanou v kůži. Byla to Kniha krve. Chvíli prsty přejížděl po stránkách zaplněných hustým rukopisem. Nic nečetl. Spokojil se s tím, že se chladně dotýkal tisíců jmen, jejichž slabiky se navzájem podobaly jako oblázky na nekonečném mořském pobřeží. Byly zde dopodrobna popsány záležitosti krevní msty na celé plošině. Dluhy ze smrti, jež vůči sobě měly jednotlivé rodiny a klany, úhrada těchto dluhů oběma stranami, nepomstěná krev, kvůli níž se vendeta obnovila o deset, dvacet a někdy i o stodvacet let později, nekonečný výčet dluhů a plateb, celých vyhlazených rodů, dub krve, tak se označovali pokrevní příbuzní z otcovy strany, dub mléka, pokrevní příbuzní z matčiny strany, krev smytá krví, ten zabil toho, jeden za jednoho, hlava za hlavu, smrt následovaná další smrtí, jeden zabitý plus další zabitý, který je otcem budoucího zavražděného, čtyřikrát dva zabití, šestnáct, čtyřiadvacet a stále je třeba mstít něčí krev, krev, která za sebou táhne mnohé další budoucí smrti, jako za sebou beran vede stádo.“

Historický román Krvavý duben albánského spisovatele Ismaila Kadareho je brilantně napsanou, téměř dokumentární zprávou o fenoménu krevní msty, jež se po staletí odbývá v horských oblastech severní Albánie. Obyvatelé náhorní plošiny, rozkládající se severovýchodně od města Shkodra, svůj život odedávna (nezávisle na oficiálním státním zřízení Albánie) podřizují pravidlům ustanoveným ve zvykovém zákoníku nazývaném Kanun. Právě v tomto spise je formulován a do detailů popsán mechanismus krevní msty. Na základě posvátného Kanunu se do posledního mužského člena vyvražďují celé rody, vendeta nezřídka trvá desetiletí i staletí, přičemž zainteresované rodiny již často dávno zapomněly příčinu svého nepřátelství. Koloběh msty pokračuje neodvratně dál, vystoupit z něj je téměř nemožné, děti se rodí už předem mrtvé, předurčené k tomu, stát se článkem v nekoněčném řetězci vražd.

Kadare zasazuje příběh do 30. let 20. století. Děj románu je rozdělen na dvě linie. Jedna sleduje osudy mladého horala Ďorga, který právě začal naplňovat svůj osud tím, že zastřelil vraha svého bratra, čímž zachoval čest rodiny a nyní se sám stává hlavním terčem znepřáteleného rodu. Ďorg putuje po blátivých horských silnicích, cestuje do pevnosti Oroš, aby zde zaplatil daň z prolité krve, mlčenlivě prochází krajinou, vybavuje si věty Kanunu, vztahující se ke všem oblastem společenského i praktického života, přemítá o svém vlastním životě, který jakoby mu již nyní nepatřil. Ďorg se od chvíle, kdy pomstil smrt svého bratra vymanil z času. Čas se zastavil a Ďorg je mezi živými již pouze na krátké dovolené. Uvědomuje si jak nevyhnutelně daný a bezvýznamný je jeho krátký pobyt ve světě stvořeném prastarým systémem zvykového zákoníku, neboť „moc Kanunu se rozprostírá všude, v půdě i na mezích polí, proniká do základů domů, hrobů, kostelů, cest, trhů a sňatků, zlézá pastviny a stoupá ještě výš, až do nebe, odkud padá v podobě deště a naplňuje zavlažovací kanály, jež jsou příčinou dobré třetiny vražd.“ Smrt prostupuje nejen veškerými společenskými zvyklostmi od narození dítěte („nechť žije dlouhý život a zemře kulkou z pušky,“ říká se u kolébky novorozeněte), přes svatbní obřad (nevěsta podle tradice v den svatby od svých rodičů do výbavy dostává takzvaný „požehnaný náboj“, jímž jí její nastávající usmrtí v případě, že mu bude nevěrná), až po pohřební rituály, ale vepisuje se i do celého rázu krajiny - pokud při sporech o hranice pozemků dojde ke krveprolití (což není nic vyjímečného), stávají se mezními kameny hroby zemřelých. Hrob, ze kterého se stane mezník, nesmí podle Kanunu nikdo přemístit až do konce věků, je to hranice posvěcená krví. Pole a pastviny na plošině místo plotů ohraničuje smrt.

Druhou linií příběhu je svatební cesta manželů Vorpsiových, kteří na plošinu přijíždějí jako turisté. Rozhovory Besiana Vorpsiho, spisovatele a odborníka na Kanun, s jeho půvabnou novomanželkou Dianou, jsou jednak dalším Kadareho prostředkem jak o Kanunu vyprávět, zároveň přinášejí úplně novou perspektivu pohledu na věc. Oproti Ďorgovi, jež je přímo zapojen do kolotoče krevní msty, stojí manželé Vorpsiovi vně celého tohoto mechanismu, nehrozí jim žádné nebezpečí. Oknem svého kočáru pozorují postavy horalů putujících krajinou, jako senzaci si ukazují černé pásky na jejich rukávech - znamení těch, kdo jsou zapojeni do procesu vendety. „V žádné jiné zemi na světě člověk nepotká na cestě lidi, označené jako stromy k poražení,“ říká Besian své ženě a pateticky dodává „ano, teď už můžu s jistotou říct, že jsme vstoupili do království smrti.“

Vztah Besiana a Diany popisuje Kadare mistrovskou drobnokresbou - zabývá se nejjemnější chemií vztahu mezi dvěma lidmi. Mezi vyřčenými slovy vždy zůstává velký prostor pro pocity, myšlenky a interpretace obou postav. Když Besian horlivě, skoro útočně obhajuje politické aspekty zvykového zákoníku, Diana mu nijak neodporuje, ví, že ta slova nepatří jí, ale několika přátelům, kteří si Besiana před nedávnem kvůli jeho názorům dobírali a on potom v argumentaci selhal. Chápe a rozumí téměř každé pohnutce svého ctižádostivého manžela. Naopak Diana pro Besiana zůstává stále do jisté míry záhadnou.

Obě linie románu se protnou pouze jedinkrát, o to však fatálněji. Zdánlivě bezvýznamné krátké setkání s Ďorgem (jde vlastně pouze o pohled přes okno kočáru), v konečném důsledku vyústí v obou rovinách vyprávění k tragickému konci. Od této chvíle sledujeme postupný rozklad Dianina a Besianova vztahu až po úplné vzájemné odcizení. Ďorg, který je neznámou cizinkou naprosto uhranutý, bloudí křížem krážem plošinou a bez ohledu na nebezpečí hledá tajemný kočár. Jeho (místy až snové) putování krajinou - neomylná cesta k vlastní smrti - končí výstřelem z mstitelovy pušky přesně měsíc poté, co Ďorg sám stejným způsobem pomstil brtrovu smrt. Netečné k jednotlivým lidským osudům se soukolí krevní msty otáčí dál.

 

 

Marek Šindelka (1984) se narodil v Poličce nedaleko Svojanova. V současné době studuje kulturologii na Filosofické fakultě UK v Praze. V roce 2006 získal za svou prvotinu - básnickou sbírku Strychnin - Cenu Jiřího Ortena. V září 2008 mu v nakladatelství Pistorius & Olšanská vyšla próza s názvem Chyba.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte