Hemingway zemřel včas aneb o americkém (ne)hrdinství

Nedávná zpráva o posledním letu raketoplánu Atlantis a o velkých změnách v americkém vesmírném programu mě přiměly znovu vzít do ruky knihu, která pro mě byla před několika lety velkým objevem. I když by už vlastně měla dávno patřit do knižního šrotu. Norman Mailer vydal Oheň na Měsíci v roce 1970 jako aktuální reportáž o přistání prvních obyvatel Země na Měsíci.

Aktuální ano, ale „jen“ reportáž rozhodně ne. Nechci příliš zabřednout do úvah o žánru, ale vyhnout se jim v tomto případě nelze. Snad postačí, když napíšu, že tento dlouhý a hutný text má mnoho znaků reportáže, autor „byl u toho“ a popsal své bezprostřední zážitky z letu Apolla 11 k Měsíci. Také podal čtivou formou spoustu informací o samotném stroji, o kosmonautech a množství lidí kolem nich, o použitých technologiích a číslech a faktech programu Apollo. Je to ale spolehlivě také útvar beletristický. Mailer v líčení okolností vzniku knihy daleko překračuje hranice literatury faktu a jeho alter ego, kterému říká Vodnář, je i zajímavou literární postavou se vším všudy. Ráda bych použila termín Pavla Kosatíka „román faktu“, kdyby… Kdyby Oheň na Měsíci nebyl také napěchovaný myšlenkami a úvahami o Americe, o Bohu, o smyslu bytí a konání člověka a jiných, které zas poukazují spíš na velkoryse pojatý esej.

Aby z toho všeho nebyl úplný guláš, rozdělil spisovatel text do tří částí. Zjednodušeně řečeno, první část s názvem Vodnář čtenáře seznámí s autorem a s okolnostmi vzniku knihy. Počteme si o tom, jaké těžkosti ho potkaly během tiskových konferencí, jak blízko se dostal ke kosmonautům a personálu NASA, jak tam všechno funguje (tedy jak to tehdy fungovalo). A především o startu rakety, o tom, jaký rozruch vyvolal v různých vrstvách americké společnosti a jak jej prožil sám Vodnář. Kdyby člověk předem nevěděl, jak let dopadl, šlo by o velmi napínavé čtení.

Druhá část dopodrobna rozebírá průběh letu a technické podrobnosti a zajímavosti programu Apollo. Mohla by být pro netechniky dost nezáživná, kdyby ji Mailer (jako ostatně celou knihu) neprošpikoval úvahami rozvíjejícími téma letu a snad všech jeho okolností až do absurdna. Například když probírá „psychologii strojů“, a to, jestli jejich fungování neovlivňují i stará provinění nebo myšlenky kosmonautů. Pojmenovává ale také obavy, které první krok člověka na měsíci mohl třeba i podvědomě vyvolávat v lidech. Nevyruší tam věčný spánek mrtvých duší, které se už nebudou mít kam uchýlit? Neztratí měsíc kouzlo pro milence a náměsíčné? Neporuší člověk některý z božích zákonů a nestrhne na lidstvo nějakou strašlivou katastrofu?

Třetí část knihy s názvem Věk Vodnáře se opět vrací k postavě spisovatele a k tomu, jak prožívá konec letu a jak se vrací domů, aby se pustil do zpracovávání všech materiálů, které o přistání na Měsíci nasbíral. Má depresi pramenící částečně z toho, že se mu rozpadá již čtvrté manželství (Mailer se oženil celkem šestkrát, měl devět vlastních a osm nevlastních dětí) a částečně z pocitu, že dvacáté století končí zároveň s koncem šedesátých let. A navíc stále ještě nepřišel na to, jestli let na Měsíc byl v souladu s božími plány, nebo jestli jsme se jako lidstvo Bohu vzepřeli a Apollo je ve skutečnosti dílo samotného ďábla.

Na tuhle otázku, která Vodnáře trápí ze všeho nejvíc, snad autor odpověď našel. Jiné otazníky zůstaly viset ve vzduchu, aby si na ně každý mohl udělat názor sám. Například proč investovat miliardy dolarů do takhle bláhového podniku, když na světě stále ještě lidé umírají hlady a žijí v nesvobodě. Proč vůbec se do něčeho takového pouštět? Tato otázka je stále aktuální, ať se jedná o kterýkoliv náročný projekt s nejistým výsledkem.

Zpět k pocitům beznaděje, se kterými se Vodnář vrátil z výpravy za Apollem. Úplně na začátku knihy se autor vrací ke svým pocitům ze smrti Ernesta Hemingwaye, který zesnul několik let před událostí, jež je tématem knihy. „Hemingway dával sílu věřit, že člověk může stále ještě zařvat na chodbě nemocnice, žít těsně vedle dechu zvířete a přijímat každý den svou dávku hrůzy.“ Zdá se, že během času stráveného mezi kosmonauty, techniky, konstruktéry, šéfy i pracovníky tiskového střediska NASA hledal Mailer muže, který by se obrazu Hemingwaye aspoň trochu podobal. Někoho, kdo by po svém pojmenoval tohle obrovské šílenství a hrdinství, které se odehrávalo v přímém přenosu.

Nacházel však místo toho bezkrevné lidi „bez zápachu“, kteří odpovídali a usmívali se a chovali se přesně podle potřeb a očekávání agentury NASA, americké vlády a silných firem, které za projektem stály. Byli hrdí na to, že jsou jen kolečkem v přesně fungujícím strojku, pyšní na svou nahraditelnost. Mailera to mátlo do té míry, že pátral po nejmenších detailech v životech významných lidí kolem NASA, aby je ve své knize mohl zvěčnit jako individuality, a ne jen jako odstavce z příruček rozdávaných novinářům. U některých z nich se mu to podařilo způsobem, za který mu asi nepoděkovali. On ovšem ani na Vodnáři nenechal nit suchou, aby textu o chladných strojích dodal živočišné teplo. Ale nic naplat, budoucnost podle všeho nepatřila chlapákům čpícím potem a tabákem, ale „malým mužům s kostěnými brýlemi“, kteří místo zvířat vnímají dech techniky a navíc používají Mailerem několikrát s despektem zmiňované deodoranty. S odstupem téměř půl století můžeme sami pro sebe zhodnotit, nakolik se Mailerovy vize potvrdily.

Norman Mailer, Oheň na Měsíci, nakl. Odeon, přeložil Michael Žantovský, 1981, 414 str. Rok vydání originálu 1970.

Petra Batók

(1979 v Praze), vystudovaná magistra umění na Literární akademii (obor mediální a komunikační studia), nedostudovaná environmentalistka na PřF UK (obor ochrana životního prostředí), pracovala jako referentka, asistentka, recepční a au-pair a  PR manažerka v mediální agentuře. Dětství prožila v Praze, pubertu ve Starém Plzenci a dospěla v Londýně. Žije v Mukařově, je vdaná a má dva syny. Vyšla jí sbírka povídek Rovnodennosti v edici Prvotiny na Literární akademii a novela A pak už jen tma v nakladatelství Labyrint.