Ujedeš tolik, kolik ti dítě dovolí

Následující rozhovor, jehož část odemykáme jako pozvánku ke koupi, najdete ve speciálu Respeklu nazvaném Jak správně vychovat rodiče s podtitulkem O krásně komplikovaných vztazích dospělých a jejich dětí. Zakoupit si ho můžete v tištěné formě (pošleme vám ho na vámi zadanou adresu) nebo v digitální podobě. Po nákupu vám budou zpřístupněny články speciálu v Archivu a také v aplikaci pro iOS/Android. V případě zájmu o obě verze je nutné si pořídit předplatné s členstvím v Klubu Respektu, které zahrnuje právě všechny Respekt Speciály.

„Vždyť my jsme přece nezažili žádné pořádné dobrodružství,“ odpověděl mi fotograf Milan Bureš, když jsem ho oslovil s nápadem promluvit si o tom, jaké to je, vydat se na cesty v obytném voze – a k tomu s malým dítětem. Namítal, že řada lidí podniká s karavanem dlouhé cesty a k tématu jsou povolanější než on, který má za sebou jediný výlet. Přesvědčoval jsem ho, že pro čtenáře, který podobnou výpravu zvažuje, může být přínosnější právě pohled řadového člověka než profesionálního cestovatele. Dovolená v „obytňáku“ je totiž trend, který od pandemie prudce roste. Nakonec jsem ho přesvědčil hlavně tím, že když se povídání nepovede, utáhnou to jeho fotky. Povídali jsme si zejména o měsíční výpravě do Skandinávie, kterou Milan podnikl s manželkou Emou a půlročním synem Ottou. Jelikož se s Milanem dlouho známe, v rozhovoru si tykáme. A protože jsem se ptal z pozice člověka, který tomuhle trendu rovněž nedávno poprvé podlehl a podnikl se ženou a dcerou výlet po Česku, doprovází rozhovor i moje snímky.

Když dnes vzpomínáš na vaši výpravu obytnou dodávkou na sever Evropy, kterou jste podnikli před dvěma lety, co se ti vybaví?

Velká pohoda, nadšení, splnění snu. My to měli jako svatební cestu, takže se k tomu pojí hezké vzpomínky i na to, co cestě předcházelo. A potom celé to plánování trasy, to mě hrozně baví před každou cestou. Taky se mi vybaví, že se nic nepokazilo, nerozvedli jsme se po měsíci v autě. Myslím, že to jsou vzpomínky na celý život.

Proč jste se vůbec rozhodli jet karavanem, a ne spát po hotelech nebo po známých, případně v Airbnb?

Má to určitě víc důvodů. Jeden je to dobrodružství, které v autě zažiješ. Často nevíš, kde budeš ten den spát, kde nakonec zastavíš, kam dojedeš, co ti dovolí síly a dítě. Další důvod byl ekonomický. Pronájem karavanu stojí dost peněz, ovšem vzhledem k cenám ubytování v Norsku to pořád bylo výrazně levnější. Ale hlavním důvodem byla romantika míst, na kterých jsme mohli spát. Celý sever je připravený na lidi, kteří spí v karavanech. Jde tam spát a tábořit v divočině, což na mnoha místech Evropy neplatí.

A proč právě Norsko?

Moje žena tam má spoustu kontaktů, protože v Tromsø, městě na severu u moře za polárním kruhem, nějakou dobu žila.

Zmínil jsi dvě věci, které přišly na tomhle druhu cestování nejpřitažlivější i mně, když jsem si karavan před třemi lety během pandemie s rodinou poprvé vyzkoušel. A sice že nikdy nevíš, kde ten den budeš spát, tudíž nemůžeš tolik plánovat. Na rozdíl od klasického ubytování v hotelech, kde si musíš dopředu bookovat pokoj, se tak cestování odvíjí mnohem spontánněji. Druhá věc je, že spíš na úžasných odlehlých místech v přírodě. Vybaví se ti nějaká krásná místa, kde jste spali?

Během těch třiceti dnů jich bylo hodně. Většinou to byla místa, u nichž jsme předem netušili, jak budou vypadat – a právě ten moment překvapení, když jsme tam dojeli, byl hodně silný.

Jak jste je hledali?

Používali jsme aplikaci camp4night, kde je mapa a na ní místa označená dalšími uživateli, na kterých se dá zastavit na noc a přespat. Hledali jsme pokud možno opuštěná místa. A obecně u vody, to pro nás bylo důležité. Snažili jsme se tam vždycky přijet tak, abychom si místo ještě stihli užít před setměním, zajít na procházku, posedět u ohně, uvařit večeři, uspat dítě, dát si víno. A Ema se šla někdy vykoupat, protože jí ledová voda nevadí. Samozřejmě se taky stalo, že jsme jeli dlouho, pak prostě někam přijeli a rovnou šli spát.

Vybavíš si jedno konkrétní místo, které tě okouzlilo?

Před naším povídáním jsem si projížděl fotky a je tam jedno místo u jezera Innervatnet. Odbočili jsme z hlavní silnice a poměrně dlouho, třeba půl až tři čtvrtě hodiny, jeli po cestě lesem. A dojeli jsme k jezeru, kde jsme se cítili úplně obklopeni přírodou. Do toho krásné dřevěné molo, nad jezerem zrovna zapadalo slunce. A přitom tam bylo pro turisty nachystané ohniště a trochu dřeva, takže to vlastně zároveň bylo jako přijet do luxusního resortu. To jsou místa, kde člověka ani nenapadne odhodit odpadek nebo plechovku – jsou tak kouzelná a čistá, že je to až neuvěřitelné. Přitom zadarmo.

Tohle v Česku člověk nezažije

To mi pověz ty. Na jakých místech jste během vašeho výletu spali vy – a objevili jste nějaká nezapomenutelná?

Že by někde bylo křišťálově čisté jezero s molem a nachystaným dřevem, to úplně ne. Ale u nás je zase výhoda, jak je zdejší krajina otevřená, prostupná. Jde odbočit na polňačku, jet po ní k lesu a tam na vyhlídce zaparkovat na noc. Park4night jsme nepoužívali, hledali jsme pokaždé tímhle starým způsobem, metodou pokusu a omylu. Nevýhoda totiž je, že někdy tě ta polňačka dovede k obřímu JZD.

A vybaví se ti i tak jedno nezapomenutelné místo?

Pro náš výlet bylo velké téma to, že jsem se snažil hodně plánovat, kde budeme spát, ale v jednu chvíli se mi rozbil mobil. Najednou nemůžeš plánovat, hledat v Google Maps nejlepší místa, ale musíš používat papírovou mapu a zkoušet se ptát lidí. Jeden člověk, se kterým jsem takhle zapředl hovor na parkovišti ve Vítkově ve Slezsku, mi říkal, že se rád jezdí koupat na přehradu Slezská Harta v Nízkém Jeseníku, o které jsem nikdy neslyšel. Tak jsme tam jeli a našli neobjevené místo s čistou vodou, bez atrakcí a kempů, jaké jsou třeba na Slapech. Potkali jsme mladý manželský pár, který tam provozuje kavárnu, a nakonec jsme u přehrady strávili tři noci.

To zní dobře.

Na druhou stranu si vybavuju i místa, kde jsme spát nechtěli, ale jinak to prostě nešlo. Jako když se nám v Olomouci rozbil startér. Museli jsme spát na odpočívadle vedle hlavní silnice na Svatém Kopečku u Olomouce, protože jsme potřebovali po ránu auto rozjet z kopce a tohle bylo jedno z mála vyvýšených míst v tamní rovině. Celou noc kolem nás jezdila auta a městské autobusy.

Vybavíš si ty nějaké místo, které nebylo úplně příjemné?

Nám se naštěstí s autem nic nestalo, ale někdy přestalo fungovat topení, a jelikož jsme byli za polárním kruhem na přelomu září a října, venku byla místy pěkná zima. Ale měli jsme peřiny, takže to šlo zvládnout. Samozřejmě cestou do Norska jsme museli spát na pár ne úplně hezkých místech u dálnice, třeba v Německu, ale to k tomu patří.

Měli jste jasný plán, kudy a kam jet, nebo jste i tohle rozhodovali cestou?

Plán byl jet na sever přes Švédsko a Finsko až do Norska a cestou navštívit několik dobrých známých, které tam moje žena má. Ale některé věci jsme průběžně měnili. Výhoda byla, že jsme občas měli díky těm kamarádům zázemí, kde jsme se mohli umýt a taky poznat lidi, kteří tam žijí. Když to máš jen z okýnka nebo z kempu, tak si užíváš krajinu, ale nezjistíš, jak se v té zemi lidem žije. To mě přitom zajímá.

Ptám se proto, že my jsme měli v plánu za dva týdny objet Česko, ale brzy jsme zjistili, že je to moc ambiciózní plán. Jen bychom pořád jeli a nic nepoznali. Tak jsme si řekli, že zůstaneme na Moravě, já i Hedvika jsme rodilí Pražáci, takže ji moc neznáme. A bylo to dobré rozhodnutí. Měli jste i nějaký limit, kolik hodin za den ujet?

Záleží, co dovolí posádka, v našem případě sedmiměsíční syn. Ať chceš, nebo nechceš, musíš se přizpůsobovat potřebám dítěte, ať už je to krmení, spánek, přebalování – a potřebuje se taky trochu hýbat. Za den jsme jeli maximálně tak čtyři hodiny.

My jsme měli čtrnáctiměsíční dceru a tu to po hodině dvou taky přestávalo bavit.

U nás byla výhoda, že syn tehdy ještě nelezl, kam jsme ho položili, tam zůstal. Po návratu lézt začal a už by to celé bylo komplikovanější. Třeba v tuhle chvíli by bylo nereálné tu cestu podniknout, Otto potřebuje běhat, hrát si na hřišti a cestování autem nesnáší. Navíc máme ještě druhé malé dítě.

V téhle sestavě byste možná zvládli to Česko.

Ale každou hodinu bychom museli stavět. Jezdíme pravidelně do Beskyd za rodinou: cesta nám s přestávkami zabere pět hodin a děti ji prořvou. Teď pro nás na cestování v karavanu není ta správná chvíle. Ale věřím, že v budoucnu se to povede, až děti budou starší a budou s námi to dobrodružství prožívat.

Třeba fotograf Štěpán Hon z toho udělal projekt. Každý rok jezdil s obytným autem a svými třemi dětmi objevit a poznat jinou zemi – a teď z toho vydává knihy.

Mně se hrozně líbí, co dělá. Pro jeho děti to musí být neskutečně zábavné i přínosné, spoustu se toho dozvědí a hodně zažijí. Ale v deseti letech má dítě jiné potřeby než roční dvouleté děti, pro které cestování moc není.