Země druhých příležitostí
Irský novinář o tom, jaké to je od třiceti let žít a pracovat v České republice
Jeden batoh, trochu peněz a adresy několika jazykových škol. To je všechno, co jsem měl u sebe, když jsem v září 1993 začínal žít v České republice. I když jsem během předchozího léta strávil několik týdnů v Praze a v jižních Čechách, Češi – ke kterým dnes oficiálně patřím – byli pro mě tehdy velkou neznámou.
Mezi mně „často kladenými otázkami“ je nejběžnější dotaz, co mě sem vůbec přivedlo. Stručná odpověď zní: nezaměstnanost. Jako nezkušený a trochu ztracený držitel průměrného diplomu z angličtiny a filozofie jsem patřil k 16 procentům populace v pracovním věku, které byly v mé rodné Irské republice v roce 1993 na podpoře.
Nostalgické vzpomínky na Prahu devadesátých let mají dobrý důvod – bylo to tady prostě skvělé!
Pro Iry v podobné situaci byl odchod do zahraničí po mnoho generací běžným řešením. Zároveň je ale potřeba říct, že cíl mé cesty za prací byl v tu dobu pro většinu mých krajanů zcela neznámou veličinou – a finanční ohodnocení také příliš nesliboval. Navíc jsem byl skálopevně přesvědčený, že se nejpozději do dvou let vrátím domů.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
