Plnili jsme si sny

Došlo k tomu jen jedinkrát. Nikdy dříve ani nikdy později se v moderní historii Česka nestalo, aby se alternativní a vysoce současná trendová hudba hrála na tak oficiálním a symbolickém místě, jako je Pražský hrad. Se siluetou svatovítské katedrály před očima tu duněly taneční beaty a tisíce lidí tančily v jejich rytmu. Festival Jelení příkop, který se odehrál poslední květnový víkend roku 1998, ukázal nejen euforii a početnost subkultury soustředěné kolem taneční hudby, ale také tu kulminovala otevřenost tehdejšího Hradu vůči mladé, divoké a živoucí kultuře.

Bylo to poprvé a také naposledy, co si zdejší prezidentské sídlo pustilo k hradbám publikum i umělce, kteří se jinak na moc dívají s nedůvěrou a svůj svět si vytvářejí za nocí a v klubech. Pro všechny zúčastněné to byl neopakovatelný a naprosto na hlavu postavený zážitek, který možná v něčem připomínal šílený kvas umělců, které si sem kdysi zval Rudolf II. Právě tyto kontrasty a fakt, že se uskutečnil pouze jediný ročník, učinily z Jeleního příkopu bez nadsázky kultovní událost pro celou jednu generaci.

Svým způsobem nejpozoruhodnější festival, jaký se v Česku kdy odehrál. Došlo tu k jedinečnému a neopakovatelnému spojení devadesátkového idealismu a pocitu, že všechno jde, s nebývalou ochotou státní instituce, která teprve hledala svoji novou podobu, a především s hudbou, která byla zrovna nejvíc v kurzu. Ačkoli představa noční party s velkou aparaturou a psychedelickými projekcemi v areálu UNESCO působí dnešní…