ludwig01_jaros
Petr Ludwig • Autor: Milan Jaroš

Petr Ludwig je autorem nejúspěšnější české knihy současnosti; populárně-psychologické příručky Konec prokrastinace se u nás prodalo přes sto tisíc výtisků a přeložena byla do dvanácti jazyků. A nedávno se autorovi, jinak též majiteli konzultantské firmy GrowJOB, podařil další úspěch: knihu na přelomu roku vydalo jedno z největších amerických nakladatelství – Macmillan. Ludwig se rozhodl využít příležitosti a odjel do USA zkusit štěstí osobně jako řečník a konzultant.

Jak se zrodil nápad zkusit se prosadit ve Spojených státech?

Postupně. Když moje knížka Konec prokrastinace vyšla v Česku, z nějakého záhadného důvodu se jí prodalo přes sto tisíc výtisků, což je na české poměry fakt hodně. Za bestseller se u nás počítá deset tisíc prodaných výtisků.

Měla ještě nějaká kniha z poslední doby podobný prodej?

Myslím, že kuchařka Ládi Hrušky.

A třeba Ekonomie dobra a zla od Tomáše Sedláčka? Ta je podobně jako vaše kniha úspěšná v zahraničí.

Ona má srovnatelné množství překladů do cizích jazyků, ale 100 tisíc se jí v Česku neprodalo. Konec prokrastinace má v podstatě ničím neomezenou cílovou skupinu čtenářů, může to zajímat kohokoli, protože skoro každý organizaci svého času nějak řeší a může v tom najít pro sebe inspiraci. Teď zrovna za mnou třeba při konferenci přišel klučina, že mu je devatenáct let, četl knihu minulý rok, když žil ještě v dětském domově, a byla pro něj impulzem začít podnikat.

Takže po úspěchu u nás začaly vycházet překlady – ruský, francouzský, německý… Ovšem nejvíce jsem hrdý na japonský, korejský a připravovaný čínský. A když jich bylo asi pět, začali jsme hledat amerického vydavatele, což není úplně snadné. Američané málokdy vydávají knížky z Evropy, dokonce ani z Německa ne, mají dostatek svých titulů a nemají potřebu něco překládat.

Jak se tedy americký vydavatel hledá?

My jsme nejdřív knihu sami přeložili, a dokonce vytiskli, takže vypadala, jako by již vyšla. Rozeslali jsme ji do velkých vydavatelství, což nebylo moc nadějné, protože oni už na webu píšou „Knihy nám neposílejte“. Jsou naprosto zahlceni. Takže z toho nic nebylo.

Reklama
Reklama

Pak jsme udělali chytřejší věc. Můžete si všimnout, že většina autorů knih, které vycházejí v Americe, děkuje svým agentům. Podařilo se nám sehnat doporučení na jednu takovou agenturu, takže jsme poslali knihu tam – s ručně psaným dopisem a prezentací, v jakých zemích už vyšla, kolik se jí prodalo a podobně. Později mi ředitelka té agentury řekla, že kniha se jí dostala na stůl, vzala ji do ruky a hned se do ní – opravdu použila tohle slovo – zamilovala.

Takže ji nabídla nějakému vydavatelství?

Uspořádala se dražba o práva na vydání, což se dělá běžně. V Americe je pět velkých vydavatelství, říká se jim „Big Five“. No a z nich se do té dražby přihlásily čtyři, což už pro nás bylo super. My bychom jim ta práva dali klidně zadarmo, ale proběhla on-line dražba a my mohli v přímém přenosu pozorovat, jak se nakladatelé předhánějí, kdo nám nabídne lepší podmínky.

Kolik vítěz zaplatil?

Nemůžu vám říct přesně kolik, ale vítězná částka, kterou dalo nakladatelství Macmillan, byla v řádu statisíců dolarů, což je hodně i na americké poměry. Vůbec jsem to nečekal.

A to je opravdu částka, kterou vám prostě položí na stůl za to, že to můžou v USA vydat?

Ano, částka za podpis smlouvy. Pak máme ještě procenta z prodeje. Takže když jsem dostal takové peníze, říkal jsem si, že je to docela dobrá příležitost zkusit se ve Spojených státech prosadit i osobně. Ten honorář mi zkrátka postačil na rok života v Americe. Vzal jsem peníze, koupil si za ně letenky, zaplatil ubytování a odjel tam.

Musel jste knihu pro americký trh nějak upravovat?

Tu českou jsem psal asi dva roky, na anglické jsem dělal tři. Minimálně stokrát jsme si to vyměňovali s překladatelem, aby text zněl dostatečně přirozeně a zároveň bylo vše věcně správně. Taky se v té době zrovna objevila takzvaná replikační krize v psychologii, což je docela velké téma. Řada klasických psychologických studií je dnes kritizována, protože se jejich závěry nedají potvrdit. Dotklo se to některých studií, z nichž v knize vycházím, mimo jiné i klasických experimentů Philipa Zimbarda, takže jsem musel přepisovat, upravovat, doplňovat. Byl to docela porod.

Jak se kniha v cizině prodává?

Vyšla na začátku tohoto roku, nakladatel chtěl stihnout čas novoročních předsevzetí. A kromě Spojených států vyšla také ve Velké Británii, Austrálii, Kanadě a na Novém Zélandu. Přesná čísla zatím nemáme, ale nakladatel naznačoval, že můžeme být hodně spokojení. Asi největší úspěch je, že se Macmillanu podařilo knihu prosadit na mezinárodní letiště po celém světě. Tam se nedostane skoro nic, z novinek tak maximálně Michelle Obama a potom bestsellery, u kterých vědí, že se prodají. Z nějakého záhadného důvodu se nám to povedlo.

Říkali vám v nakladatelství, co je vlastně na knize tak zaujalo?

To mě samozřejmě zajímalo. Kniha je jednoduchá na čtení a plná názorných obrázků, ale zároveň vědecky podložená. „Simple“ a „evidence-based“, říkali. Dá se přečíst za tři hodiny, což je do letadla ideální. A zájem o téma prokrastinace pořád roste, je to fenomén dnešní doby. Lidé s tím mají fakt problém všude na světě, všichni máme v hlavách podobný mozek.

ludwig03_jaros
Petr Ludwig • Autor: Milan Jaroš

Město na steroidech

Proč jste se vlastně rozhodl zkusit ve Spojených státech prosadit osobně? V Česku máte prosperující firmu, jste vyhledávaný firemní konzultant, řečník, nahráváte úspěšné podcasty. V zámoří je ale zrovna v tomhle oboru velká konkurence.

Dlouho mě nic podobného ani nenapadlo. Já mám Česko hrozně rád a práce tu mám dost. Ale potom jsem si říkal, že témata, která mě zajímají a o kterých přednáším, jako je smysluplnost práce, kritické myšlení, růst populismu nebo vliv fake news, se dneska řeší všude na světě, fungují univerzálně. A v New Yorku je nejvyšší koncentrace zajímavých lidí, kteří k tomu mají co říct. Hodně lidí tu má doktorát z Harvardu, jsou tady nositelé Nobelových cen, člověk si tam připadá jako v hlavním městě hlavních měst světa. Zaujala mě prostě možnost s takovými lidmi mluvit, zkoušet něco ovlivnit přímo ve středu dění.

Jak jste v New Yorku začínal?

Vlastně pořád začínám. Odletěl jsem a pronajal si byt. Vzal jsem s sebou kolegyni Adélu Schicker, která v Americe žila, má perfektní angličtinu a pomáhala mi s anglickou verzí knihy. Začali jsme v New Yorku chodit do sdílené kanceláře a vlastně až tam jsme museli vymyslet, co budeme dělat. Neměli jsme domluvené skoro nic.

Udělali jsme bojovou poradu, vymysleli plán, rozdělili si role. Problém byl v nepřeberném množství možností, co se dalo dělat.

Tweetni to

Co jste třeba dělal první den?

Udělali jsme si bojovou poradu, vymysleli plán, rozdělili si role. Problém byl trochu v nepřeberném množství možností, co se dalo dělat. Můžete zkusit vypsat nějakou přednášku, volat do firem, jestli nestojí o spolupráci, nebo natočit podcast s někým zajímavým. V první fázi jsme si řekli, že budeme klidně pracovat zadarmo, takže jsme prostě začali obvolávat firmy a říkali jim: „Vychází nám tady knížka, uděláme vám k ní přednášku…“

Chytilo se to?

Bylo to úplně jiné než v Česku, kde už firmy člověka znají, v Americe na vás nikdo není moc zvědavý. Člověk musí pokorně sklopit hlavu a začít od nuly. Navíc se v New Yorku cítí tak nějak pod tlakem, všichni dělají něco strašně zajímavého, to město působí, jako by bylo na steroidech. Všechno vyžaduje strašně moc úsilí. Ale postupně jsme se začali chytat, samozřejmě v tom hodně pomáhá ta kniha. Měli jsme už přednášku pro zaměstnance v CNBC, což je jedna z největších televizí, v PricewaterhouseCoopers či na Princeton University. Ale jde to pomalu a člověk si musí zvyknout.

Vaším cílem je tedy přednášet, nebo chcete dělat firmám i konzultanta jako v Česku?

To nechci, musel bych mít v Americe velký tým, vybudovat tam firmu, což nemám v tenhle moment v plánu. Chci ovlivňovat společenské myšlení a k tomu se v dnešní době, kdy se všechno streamuje, přednášky skvěle hodí. Vidíte, jaké sdílení mají třeba přednášky na TED, a nepotřebujete k tomu žádnou firmu. Teď máme tak dvě přednášky měsíčně a pro mě by byl ideál mít jich třeba deset.

Máte trému?

Přednášet Američanům je něco úplně jiného než tady doma. Ve Spojených státech žijí autoři všech těch studií, ze kterých v textu vycházím, úroveň je někde úplně jinde. Doma prakticky nedostávám negativní zpětnou vazbu, ale tady v Americe mi šlo sebevědomí docela dolů. Například když kolegyně měla domluvit přednášku pro doktorandy na Stanford Medical School, říkal jsem si, co když mi přijdou říct, že to, co tvrdím, jsou všechno úplné nesmysly? Docela to na mě dolehlo, někdy se tomu říká „imposter syndrome“, pocit nezaslouženého úspěchu. Máte pocit, že někdo odhalí, že jste nekompetentní.

A to způsobuje fakt, že jste v konkurenci oněch nobelistů a absolventů Harvardu?

To taky, ale podílí se na tom víc věcí. V mém případě třeba částečná nejistota v angličtině. Anglicky mluvím celý život, ale když má člověk vylézt na pódium a přednášet rodilým mluvčím, je to prostě něco jiného. Bylo to pro mě na začátku hodně stresující a měl jsem okamžiky, kdy jsem se málem doslova rozbrečel. Dával jsem například rozhovory o knížce a najednou – asi únavou – jsem zjistil, že už nejsem schopný mluvit. Jindy jsem měl natáčet podcast a prostě jsem nebyl ve formě, tak jsem musel poprosit, že to uděláme jindy. V takovou chvíli máte pochopitelně pocit selhání, chuť koupit si okamžitě letenku do Prahy a vykašlat se na to…

Máte s sebou přece kolegyni, která mluví skvěle.

Ano, Adéla mi zásadně pomáhá, ale vždycky nejsme spolu. Člověk zkrátka nemá takovou jistotu, neznáte kulturní reference, neumíte udělat vtip, zaujmout nějakou narážkou, máte jiný přízvuk… Prostě začínáte od nuly, jste znovu „nobody“, což je samozřejmě zdravé, ale taky náročné. I tím, že nemám jasně daný program práce, všechno závisí na tom, co si domluvím. Prostě se ráno probudím, za oknem nejrušnější město světa, a říkám si – tak co budu dneska dělat?

V New Yorku je pro mě prokrastinace větší téma než v Česku, kde mám plný diář. Občas mě postihne rozhodovací paralýza.

Tweetni to

Nemáte tendenci prokrastinovat?

Určitě je pro mě v New Yorku prokrastinace mnohem větší téma než v Česku, kde mám prostě plný diář. Sám vymýšlím program, jestli budu točit videa, volat do firem, psát další knihu. Občas mě postihne rozhodovací paralýza. Musím používat všechny metody, o kterých píšu ve své knize, a připomínat si, proč tady vlastně jsem, na čem mi záleží. Samozřejmě člověku běží hlavou takové myšlenky jako „dostal jsi hodně peněz, měl bys toho dělat víc…“. K tomu se někdy přidává osamělost, zkrátka přiznávám, že byly dny, kdy mi bylo psychicky tak špatně, že jsem měl problém vstát z postele. Ale když to člověk překoná, zase se z toho dostane.

Témata, o kterých píšete a přednášíte, se týkají psychiky, vy ale nejste vzděláním ani profesí psycholog. Není to součást problému se sebevědomím, který vás trápí?

Já si myslím, že ne. Jsem inženýr informační vědy a znalost práce s informacemi mi pomáhá mnohem víc, umím pracovat s databázemi a se studiemi. S psychology jsem spolupracoval a měli jsme i jednoho zahraničního recenzenta, psychologa z University College London, který nám dělal recenze. Dokonce se nám podařilo domluvit i s Philipem Zimbardem, že si knihu přečetl a napsal nám velmi pozitivní referenci. Takže v tomhle problém nevidím.

Sekat trávu u baráčků

Jak poznáte, že jste v Americe uspěl?

Já to nedokážu hodnotit, protože se to dá vidět různě. Už to, že mám knížku na letištích, nakladatel hlásí, že by se mohla i s trochou štěstí dostat na žebříček bestsellerů The New York Times, a chystají se další překlady, můžu považovat za obrovský úspěch, o kterém se mi ani nesnilo. Na druhou stranu, když si připomenu, že za poslední měsíc jsem měl jen dvě přednášky, cítím trochu rozmrzelost. Z pohledu řečníka, který chce ovlivňovat myšlení lidí na mezinárodní úrovni, to zatím takový úspěch není. Pro mě je důležité nemít velká očekávání, zůstat smířený s tím, že se možná za půl roku vrátím, a uchovat si dobrý pocit, že jsem to aspoň zkusil. A určitě možnost zkusit žít v New Yorku je sama o sobě dostačující výsledek.

Co jste se v něm naučil?

No… Z fotek na mém Instagramu to mohlo vypadat jako „american dream“, ale pro mě je to chvílemi „american nightmare“. Nejtěžší věc, jakou jsem kdy udělal. Napsat knížku proti tomu byla sranda. Ale opravdu začínat od nuly, nebrat se tak vážně a trochu zkrouhnout svoje ego, to jsou docela dobré lekce. A taky si teď víc vážím spousty věcí, které v Česku máme, a ani si to neuvědomujeme. Třeba zdravotní péče. U nás, i když je někdo opravdu chudý, dojede pro něj sanitka, v New Yorku pojede do nemocnice Uberem. Ta nerovnost je viditelná na každém kroku, v New Yorku je údajně padesát procent lidí na hranici chudoby, takovou chudobu v Praze vůbec neuvidíte. Když člověk zažije ten opravdu tvrdý kapitalismus a vrátí se domů, vidí, jak lidé sekají trávu u svých baráčků, přijde mu to jako idyla, které si ale často nedokážeme vážit. Z odstupu se naše problémy zdají takové až někdy legrační.

PETR LUDWIG (33)

Narodil se v Pardubicích, po gymnáziu vystudoval v Brně Fakultu informačních technologií VUT a Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Při studiích založil společnost GrowJOB, která pomáhá firmám a podnikatelům lépe organizovat čas. V současnosti žije v New Yorku. V roce 2013 vydal knihu o chorobném odkládání a neschopnosti seberegulace Konec prokrastinace. Jak přestat odkládat a začít žít naplno. Byla přeložena – prozatím – do 12 jazyků.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1536

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte