Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
vlajka EU Pověstných patnáct minut slávy pro Česko. Mohli jsme jich mít i víc, v polovině předsednictví ale padla vláda. (Metronom v Letenských sadech v Praze) • Autor: Milan Jaroš
Politika Téma

Kritici zjeveného dobra

Opakujeme banality a polopravdy, protože nevíme, co od Unie chceme

Tak často jako 24. března 2009 telefony na některých českých ministerstvech nebo velvyslanectvích snad ještě nezvonily. A lidé se chodili ptát i osobně. „Musela jsem kolegům vysvětlovat, že jsme nezbankrotovali jako stát nebo že nenastal státní převrat,“ vzpomíná jedna česká diplomatka na nevěřícné dotazy svých protějšků z ostatních zemí Evropské unie.

Toho dne, tedy téměř přesně před 10 lety, padla uprostřed českého předsednictví EU vláda Mirka Topolánka. Ostatní státy Unie nejdřív vůbec nerozuměly tomu, co se děje. Prostě nedokázaly pochopit, že v Česku neexistuje něco jako shoda na základním státním zájmu.

Reklama
Reklama

Tento příběh je pro patnáctileté české členství v EU příznačný. Občas jsme se dokázali vzchopit k docela dobrým výkonům, abychom je záhy poslali do zapomnění svými vlastními chybami. Blamáž během českého předsednictví je tím nejznámějším příkladem.

Vůbec nejde o to, jestli někomu byla Topolánkova vláda sympatická, nebo ne. Podstata je jinde: to, aby Topolánek a spol. tehdy (uprostřed nejhlubší hospodářské krize od druhé světové války!) zvládli před celou Evropou demonstrovat, že Češi jsou schopni předsedat všem ostatním členským státům, bylo v zájmu celé země. Česká politika ale prokázala svou malost. „Po pádu vlády nás ostatní státy obcházely obloukem a už chodily rovnou za Švédy, kteří nás měli v předsednictví za pár měsíců vystřídat. Už jsme nikoho nezajímali,“ říká zmiňovaná diplomatka.

Evropě to osladíme, chacha

Práce na tom, aby Česko v rámci EU něco znamenalo, by přitom měla být snad tím nejdůležitějším úkolem české politiky a státní správy. Stačí zmínit pár základních faktů a mělo by být zjevné, že pro Česko je fungující a akceschopná Unie důležitá jako pro málokterou jinou zemi. To, že české firmy mají přístup na jednotný evropský trh, nás Čechy živí. Posíláme tam zhruba 85 procent vývozu, který tvoří dominantní součást českého hrubého domácího produktu. Politici vypracovávají jednu strategii za druhou s cílem snížit podíl exportu do EU ve prospěch zemí například v Asii. Strategie se píší a podíl vývozu do Unie mezitím stále utěšeně roste.

Premiér si zjevně myslí, že vše podstatné dojedná s ostatními lídry přes SMS a že žádnou expertizu úředníků k tomu nepotřebuje.

Tweetni to

Nejde ovšem jen o ekonomiku. Geografická poloha českých zemí byla tradičně chápána jako snad ta vůbec nejhorší možná. „Komu patří Praha, tomu patří Evropa,“ říkával prý faktický sjednotitel Německa a německý kancléř Otto von Bismarck. Dnes si Češi libují, jak jsou ve střední Evropě v bezpečí. Jsou přesvědčeni, že to, co se děje za humny, se jich netýká. Přitom třeba taková Ukrajina je od Česka skutečně kousek.

Myslet si, že současný klid a bezpečí musí nutně vydržet navždy, je naivní. Rozhodně nechceme tvrdit, že se musíme co nejvíc přimknout k EU, jinak jednou centrem Prahy zase pojedou ruské tanky. Taková argumentace by byla hloupá. Stejně tak by ale bylo bláhové zpochybňovat, že Rusku jde o co možná největší dezintegraci Unie. Vůči rozdrobeným malým státům bude slovo Moskvy – a pochopitelně nejen jí – vždy silnější, než když budou pevnou součástí EU.

Odpůrci členství Česka v Unii zatím nedokázali vysvětlit, jak by chtěli zajistit zemi prosperitu mimo evropský trh, s nímž je spojena doslova pupeční šňůrou. A jakým způsobem by k bezpečnosti Česka přispělo, kdyby se najednou stalo osamocenou a nikam nepatřící zemí uprostřed střední Evropy. Členství v Evropské unii je tak pro Česko nepochybně prostředkem k naplnění životně důležitých zájmů. Po 15 letech české příslušnosti k EU bychom měli bilancovat, čím Česko přispívá k tomu, aby Unie fungovala. Nemusíme hned chtít, aby Češi patřili mezi vizionáře, kteří předkládají velké plány na budoucí podobu integrace, to určitě ne. Stačilo by, kdyby Česko bylo schopno jasně a srozumitelně vysvětlit, o co mu v Unii jde a proč, získávat pro tento svůj pohled spojence a s nimi pak podobu Unie ovlivňovat. A aby přispívalo k nalézání shody mezi členskými zeměmi. Protože EU, stejně jako každé jiné společenství, může fungovat jen na základě kompromisu.

Z této perspektivy není pohled na dosavadní roky českého členství příliš pozitivní. Hlavně proto, že Češi nemají jasno v tom, co od Unie vlastně chtějí. Máme velmi schopné profesionály, kteří se evropským záležitostem věnují, ať jde o úředníky na ministerstvech nebo o diplomaty, i když jich není dost. „Jenže priority musí stanovovat politici, ne úředníci, ti pak musí mít na starost jen práci na jejich vykonání. A otázkou je, jestli mají čeští politici k něčemu takovému kompetenci a zájem,“ upozorňuje vysoce postavený diplomat, který se unijní problematice řadu let věnuje.

Chybí jak kompetence, tak zájem. Ve všech politických stranách se agendě spojené s EU věnuje jen hrstka lidí. Pak není divu, že evropské programy stran jsou obvykle plné banalit. Pravice reprezentovaná ODS umí tradičně říkat jen to, co se jí nelíbí. Před zmiňovaným českým předsednictvím EU přišla se stupidním a nabubřelým sloganem „Evropě to osladíme“, jak se ale předsednictví blížilo, vzali její lídři Unii konečně za svou – protože si na vlastní kůži ověřili, že jde o klub, který je bere vážně, když mají co říct. Jenže od blamáže s pádem Topolánkovy vlády se zase vrátila do svého antibruselského bunkru. Neustále varuje před „evropským superstátem“, a on ne a ne přijít.

Je příznačné, že žádnou reálnou alternativní vizi za ty roky představit nedokázala. Tedy pokud za vizi nepovažujeme neustálé stesky jejího lídra do evropských voleb Jana Zahradila, který například tvrdí, že se zasadí o zrušení spousty právních předpisů, které podle něj otravují byznys. Aniž by obvykle jediný takový předpis konkrétně jmenoval. A hlavně už nedodává, že ta nejhorší regulace, která například v Česku totálně brzdí stavbu dálnic, bytů nebo třeba otravuje podnikatele při odevzdávání daňového přiznání, je čistě domácí česká a nemá s Unií vůbec nic společného.

Být jako Dánsko

Banality a polopravdy o EU však v Česku neopakují jen její kritici. Řada politiků ze stran, které se označují za proevropské, zase tradičně o „Bruselu“ mluví jako o zjeveném dobru, jehož kritika je málem svatokrádeží. „Zastánci Unie v Česku často ani nevědí, proč jsou vlastně proevropští. Opakují jen několik frází o tom, že Česko musí být součástí Unie. Ale obvykle pak nejsou příliš schopni vysvětlit, proč je to vlastně nutné,“ tvrdí Lucie Tungul z Právnické fakulty Palackého univerzity a zároveň vedoucí výzkumu v think tanku TOPAZ, jenž patří TOP 09.

Racionální není ani jeden z obou krajních přístupů. A nejsilnější hnutí ANO sice má mezi europoslanci schopné profesionály, kteří evropské agendě rozumějí, otázkou však zůstává, jaký vliv mají na Andreje Babiše. On sám má přitom o fungování evropské integrace vědomosti jen velmi povrchní, což v soukromých rozhovorech nezastírají ani lidé z jeho okolí.

Není tajemstvím, že lidé jako europoslankyně Dita Charanzová a Martina Dlabajová nebo dříve Pavel Telička se na Babiše pokoušejí působit v tom smyslu, aby se snažil Čechy přesvědčit, že EU je i jejich, že je především na nich samých, jak silné slovo a postavení si v Bruselu vydobudou. Babiš sice občas řekne pár povinných frází o nezbytnosti členství a o tom, že chce být v Evropě aktivní. Následně však sklouzne do svých obvyklých floskulí – v jedné větě je například schopen říct, že v zájmu Česka je fungování jednotného trhu a jeho rozšíření i na služby i to, aby Evropská komise byla slabá. Jaksi si neuvědomuje, že pokud nebude komise silná, pokrok směrem k dalšímu rozvoji jednotného trhu nikdy nenastane. Jedině silná Evropská komise může zamezit protekcionistickým snahám některých zemí, které by chtěly trochu přistřihnout křídla konkurenci z chudších unijních států, jako je Česko.

Když ale bude komise slabá, Francouzi budou s klidem omezovat práva českých řidičů kamionů, Rakušané zase osekají dětské přídavky Čechům pracujícím v jejich podnicích. A časem může dojít i na nebezpečnější nápady, než jsou tyto dílčí trable. Není tajemstvím, že některé země by chtěly přístup na jednotný trh podmínit sladěním sociálních standardů. Samo Česko, bez opory v silné Evropské komisi, tomu vůči násobně vlivnějším zemím zabránit nemůže. Premiér Babiš si sice evidentně myslí, že pomocí SMS a osobních kontaktů dojedná s ostatními lídry vše podstatné a žádné úředníky a jejich expertizu k tomu nepotřebuje. Samozřejmě se mýlí. Takhle Unie nefunguje, premiéři či prezidenti nemají kapacity na to, aby řešili detaily a běžnou agendu. Aby členská země něco prosadila, musí tomu věnovat spoustu práce od té nejzákladnější úřednické úrovně, a teprve když daný problém důkladně vysvětlí odborníkům z ostatních zemí, může ho případně „vykopnout“ výš na úroveň ministrů či premiérů. Jenže to jsme zase u toho, že čeští politici nejsou schopní dát úředníkům a diplomatům jasné zadání.

Prostě – i bez migrační krize a toxického vlivu povinných uprchlických kvót na české veřejné mínění a politiku by bilance českého působení v Unii nebyla slavná. Kdyby Česko chtělo, mohlo by se snažit, aby se v Unii aspoň přiblížilo k takovému postavení, jako má třeba Dánsko, země se zhruba polovičním počtem obyvatel. I Dánsko je k řadě iniciativ vycházejících z Bruselu skeptické – nemá euro, brání se odbourávání jednomyslnosti a hlasování kvalifikovanou většinou. Ale lkají dánské elity nad tím, jak jim zlý Brusel diktuje a jak v něm nemají žádné slovo? Jistě že ne, Dánsko naopak patří mezi nejvlivnější unijní státy.

Jak toho dosáhlo? V rozhovoru pro deník Financial Times to jednou vysvětlovala dánská eurokomisařka Margrethe Vestager (mimochodem nejrespektovanější členka současné Evropské komise). Stojí za to ocitovat delší pasáž. Jde o skvělé vyjádření rozdílu mezi zemí s rozhledem, která ví, jak dosáhnout toho, co chce, a mezi do sebe zahleděnou zemí, která to neumí, a tak si jen stěžuje na údajná příkoří, jež jí způsobují jiní.

„Když Dáni klepou na něčí dveře,“ říká komisařka Vestager, „nikdy neříkají: ,My Dáni máme takový a takový problém a fakt chceme, abyste o tom věděli.‘ Dělají to tak, že nejdřív provedou velmi podrobnou analýzu daného problému a pak řeknou: ,Tohle skutečně není dobré. Je to součást mnohem širší záležitosti.‘ Takže zaklepou na všechny možné dveře a řeknou: ,Myslíme si, že tady máte problém. Můžeme vám pomoci?‘ Musíte prostě být schopni přijít na to, jak si s jednotlivými zeměmi navzájem pomoci. Pak váš vlastní problém zmizí. Záleží na rozsahu vašeho myšlenkového horizontu. Musíte být schopni poznat, co jsou priority ostatních zemí, a pak se společně dobrat přijatelného řešení. Pro nás Dány není žádný rozpor mezi tím, co je zásadně důležité pro nás, a mezi tím, že něco je důležité na celoevropské úrovni. Je to pro nás totéž.“

Všichni ostatní jsou blbci

To je ideál, do něhož má Česko hodně daleko. Víc než o vzletných slovech o přináležitosti k Evropě je členství v EU o každodenním vyjednávání o zcela konkrétních návrzích a záležitostech. Čeští politici se však obvykle zakopou na předem daných a ideologicky podmíněných pozicích, z nichž nehodlají slevit. A pak jen přihlížejí, jak se ostatní země domluví na kompromisu, který Česku ne vždy vyhovuje – logicky, protože kdo není ochoten ustupovat a něco nabízet, dostává se do pozice, že ani jemu není ustupováno a nabízeno. Dno jsme v tomto směru dosáhli za vlády premiéra Petra Nečase a jeho nijak nevysvětleného odmítnutí podepsat takzvaný fiskální pakt. Čítankovým příkladem je však i migrace. Tehdejší ministr vnitra Milan Chovanec a ministr financí Babiš ve vládě zablokovali debatu o jakýchkoli kompromisních řešeních, a tak Česko jen trvalo na svém stanovisku, které se dalo shrnout takto – všichni ostatní jsou blbci a pravdu máme my. Tím se ovšem připravilo o možnost návrh na povinné kvóty ovlivnit směrem, který by mu více vyhovoval.

Přesně to shrnuje už citovaný vysoce postavený český diplomat: „Máme bohužel tu blbou vlastnost, že z komára děláme velblouda a zasekneme se. Místo abychom udělali krok zpátky a řekli si, hele, tohle nakonec nějak rozdýcháme, ale daleko důležitější je něco úplně jiného. Tohle my neumíme.“

S údivem to pozorují zahraniční diplomaté působící v Praze. „EU je o tom, že hledáte partnery pro podporu svého stanoviska ještě předtím, než Evropská komise konkrétní návrh vůbec předloží. Česko považujeme za zemi, s níž bychom se na řadě věcí mohli shodnout, a opravdu o to stojíme. Jenže vy často nejste schopni své stanovisko vůbec říct a řešíte spíš vztahy s Čínou, Izraelem nebo Ruskem, místo abyste si uvědomili, že klíčové partnery máte v Evropě,“ krčí rameny velvyslanec jedné západoevropské země.

Češi nevědí, čeho v Unii vlastně chtějí dosáhnout. Hádají se o absurdní otázce, jestli v EU vůbec být, či nebýt, místo aby řešili, jak by Unie podle nich měla vypadat a jak by se k tomu mohli propracovat. Pak jim často nezbývá než kývat, nebo naopak šmahem odmítat. Obojí je špatně.

Autor je redaktorem Hospodářských novin.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte