Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Británie uprostřed Evropy

Jak si Češi neoblíbili Evropskou unii

Skepse01_foto Karel Cudlín
Brali jsme se jako součást západní Evropy, což jsme nebyli. Tehdy jsme si začali zadělávat na problém. (Konec roku 1989)

Kdokoli bude hledat v průzkumech obliby evropských institucí názory obyvatel České republiky, udělá dobře, když očima zamíří rovnou dolů, ke dnu tabulky. Češi dávají s železnou pravidelností sociologům najevo, že Evropskou unii nemusí, nebo je jim lhostejná, nebo si celou věc musí ještě nechat projít hlavou. V posledním reprezentativním celoevropském průzkumu z podzimu letošního roku vyšlo například najevo, že institucím Evropské unie tady v Česku důvěřuje pouze 32 procent dotázaných. Hůře na tom v tu chvíli byly pouze odcházející Británie a ekonomickou krizí těžce poničené Řecko.

Když se ve stejném průzkumu vědci ptali, zda se Evropanům ve spojení s EU před vnitřním zrakem zjeví negativní, či pozitivní obraz, klesli Češi ještě o jednu příčku níže, temnější představy Unie vyvolávala pouze na migranty zaplavené Maltě. Celá třetina Čechů v průzkumu hlásila čistě negativní dojem z EU, 40 procent zůstávalo zcela neutrálních. Pozitivní emoce vzbuzovalo evropské společenství u 28 procent dotazovaných.

Reklama
Reklama

Čísla nicméně málokoho překvapí. Češi jsou v Evropě vnímaní jako nová země, která se s EU nečekaně příliš nesžila, a také jako kverulanti. Legendární byl v souvislosti s Českem prezident Václav Klaus, poslední muž na evropském kontinentě, který odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu i v době, kdy už ji odmávli Britové nebo Francouzi. Tentýž muž dnes otevřeně vyzývá k odchodu země z evropských struktur. Jeho následovník v prezidentském úřadu Miloš Zeman zase reagoval na vítězství stoupenců odchodu z EU v britském referendu slovy, že Češi by si také měli uspořádat podobné hlasování – v němž by on ovšem hlasoval pro setrvání. Češi v Bruselu i ze svého středoevropského ústraní obvykle mručí a kritizují. V Bruselu si jejich tehdy nejsilnější pravicová strana vytvořila vlastní poslanecký klub s britskou Konzervativní stranou, tou, která Británii dovedla do dnešního chaotického brexitu. Předseda téže strany nedávno zničehonic do virtuálního prostoru na Twitteru vzkázal, že Evropa Británii křivdí a že ji ponižuje. Češi nezavedli euro, odmítali se podílet na záchraně krizí postižených zemí, a když přišlo na migrační krizi, odmítli jakýkoli náznak širší evropské solidarity.

Zároveň ale země nikdy nic radikálního proti svému členství v Evropské unii nepodnikla. Česká vláda Lisabonskou smlouvu dojednala a odsouhlasila a český prezident, rétoricky zásadní odpůrce základního zákona dnešní EU, ji podepsal. Referendum o czexitu, jež by kopírovalo britskou zkušenost, nikdo nevyhlásil, rozhodující strany ho nemají v programu a premiér ho odmítá. V průběhu vyjednávání s Británií drží česká exekutiva příkladně jednotnou evropskou linii. Statistika počtu evropských žalob proti členským státům za to, že nedodržují evropskou legislativu, ukazuje, že brumlalové ze střední Evropy patří v praxi k naprostému průměru a nevzpěčují se Bruselu o nic více než každá druhá evropská země. Spíše než divoký odpor a touha po rozvázání vztahů jsme svědky okopávání kotníků, neobratného čerpání a zdatného rozkrádání evropských fondů, to vše kombinováno s obecným nezájmem. V rok starém průzkumu Eurobarometru uvedlo navzdory výše popsanému frflání 62 procent Čechů, že členství země v EU je ku prospěchu. K letošním volbám do Evropského parlamentu se zároveň podle průzkumů chystá okolo dvaceti procent Čechů, zatímco průměr Evropské unie přesahuje padesát procent.

Zklamání

Při hledání kořenů je zapotřebí jít až na začátek. V listopadu a prosinci 1989 se na zdech českých měst začaly objevovat plakáty žádající návrat do Evropy. Z debat s oslovenými českými politiky, politology a sociology o příčinách českého vlažného postoje k EU přitom rychle vyplyne, že na problém se vlastně zadělávalo už tehdy.

Při rozhlížení se po Evropě se ukazuje, že do Unie se dá v podstatě vstupovat dvěma způsoby. Země jako Irsko nebo Španělsko, ve střední Evropě jistě Polsko nebo Slovensko vnímaly členství samo o sobě jako úspěch. Vstup do EU tam symbolizuje překonání civilizační a modernizační laťky, důkaz konce vlastní zaostalosti, a o té dotyčné země nemají pochyb. Takoví Španělé se například po pádu frankistické diktatury v devadesátých letech rozhodně nepovažovali za moderní evropskou zemi, naopak, uvědomovali si svůj dlouhý úpadek a k Francii či Německu vzhlíželi s trochu zamindrákovaným obdivem laciné pracovní síly. Přijetí bylo vyznamenání za pokrok, který znovuzrozená země učinila. Dodnes, navzdory ekonomické krizi, ve Španělsku nenajdete euroskeptickou stranu.

Češi viděli věci od počátku jinak, rovnou se do Evropy vraceli, jako by tam vždycky patřili, a snad jenom nedopatřením, především vinou komunismu vanoucího z Moskvy, mezi ně a domovský Západ kdosi natáhl ostnatý drát. Opřít se mohli o idealizovanou vzpomínku na prosperitu první republiky a příběh pražského jara, jež dokázalo na konci šedesátých let k zemi přitáhnout pozornost celého světa. Češi, to je Kundera, Forman, Masaryk nebo Rašín, rovnocenný národ, který se vrací, kam patří. „Brali jsme se automaticky jako součást Západu, což nejsme,“ vzpomíná tak dnes politolog Pavel Šaradín. „Zároveň jsme vůbec nevěděli, co členství v EU obnáší,“ dodává. V revolučních  týdnech a měsících byla Evropa v podstatě něco jako nápis na rozcestníku u silnice – ležela opačným směrem než Moskva. „Znalost (tehdejšího) Evropského společenství byla nulová, že je třeba celý projekt postaven na sdílení částí státní suverenity, to jsme si vůbec neuvědomovali,“ vysvětluje zase brněnský politolog Petr Kaniok. Následovalo vystřízlivění.

To celkem barvitě a dodnes emotivně popisuje Petr Pithart, muž, který jako předseda české vlády a předseda Senátu českou politiku sledoval z první řady několik desetiletí. „Bylo to pro nás zklamání,“ líčí dnes. Česká společnost prý vnímala sama sebe jako jasného premianta, který „zpátky v Evropě“ bude cobydup. I ve vysokých vládních kruzích panovalo přesvědčení, že z bývalých satelitů Sovětského svazu budou přijaty jenom některé, dva, možná tři státy, přičemž o našem úspěchu nemůže být pochyb. Padaly výrazy jako „středoevropský tygr“, představa, že nás ostatní jenom brzdí, sehrála roli i v celkem bezproblémovém přitakání rozpadu společného státu se Slovenskem. „Pak začaly jezdit delegace, Unie nás známkovala, známky nebyly vždycky dobré, úřednictvo i svět politiky byly nervózní. Bylo to jako ve škole,“ popisuje překvapivé „ponížení“ Petr Pithart. Nepochybuje, že vynucované změny legislativy byly ku prospěchu, celý náročný proces ale zjevně optimismem a sebevědomím Čechů tvrdě otřásl. Najednou se ukázalo, že přijati budou všichni a že Češi nejsou v Evropě vnímáni jako něco zvláštního, a dokonce ani ne jako rovnocenní partneři. Proces se táhl, Evropa sama potřebovala projít reformami. Než jsme se v roce 2004 konečně stali členy, bylo původní nadšení z návratu do přirozeného domova to tam. Evropská unie už byla pevně chápána jako svého druhu peskující instituce, ve které se musí před vstupem do sborovny nejdřív zaťukat.

Za školou

I v Česku podobně jako jinde v Evropě má euroskepticismus dva základní proudy, pravicový a levicový. Levicová kritika vnímá EU jako nástroj globalizace a zdivočelého kapitalismu, pravicová právě naopak, jako přeregulované monstrum brzdící ekonomiku. Levý proud v Česku od samotného počátku představovali především komunisté, kteří byli nejprve zcela proti vstupu a časem se dopracovali k pragmatičtější kritice, v podstatě smířené s tím, že země součástí bloku je a hned tak být nepřestane. Levá euroskepse má nicméně i v Česku svůj stálý vliv na silnou základnu trvale protievropsky naladěných Čechů. Ta tvoří stabilně zhruba 30 procent voličů, podle sociologa Daniela Prokopa především lidí starších, s nižším vzděláním a nižšími příjmy. O voliče komunistů se výlučně nejedná, na tuto konzervativně naladěnou vrstvu má vliv i kritika EU ze strany konzervativněji naladěného křídla ČSSD, prezidenta Zemana, extremistických sil, jako jsou SPD nebo Václav Klaus ml., a dříve také rétorika Václava Klause st. Evropa je pro tuto vrstvu vzdálená, nepochopitelná a podle Prokopa jí její životní situace neumožňuje příliš těžit ze zjevných a snadno pochopitelných výhod členství v EU. Euroskeptická základna moc necestuje, nepracuje v zahraničí ani nedokáže čerpat dotace.

Skepse04_varianta_foto Milan Jaroš
Žádní europionýři a eurosvazáci. (Demonstrace euroskeptiků v čele s Václavem Klausem ml. na podporu Orbána, 2018) • Autor: Milan Jaroš

Jak ale upozorňuje třeba studie brněnských politologů Vlastimila Havlíka, Víta Hlouška a Petra Kanioka Europeanised Defiance. Czech Euroscepticism since 2004 (Poevropštělý vzdor. Český euroskepticismus po roce 2004), skutečná energie euroskepse je už od devadesátých let na straně kritiky zprava. Tady se diskutuje, píší se knihy a studie, pořádají ideové konference a pěstuje kultura politických think-tanků. Václav Klaus měl svůj CEP, který se později proměnil v Institut Václava Klause, ale také zplodil Petra Macha, dříve předsedu rázně protičlenské Strany svobodných občanů. Dnešní šéf ODS Petr Fiala stál zase v Brně u zrodu Centra pro studium demokracie a kultury. Energie pravicových kritiků je zjevná i v tom, jakým způsobem dokázali uchvátit základní názvosloví. Již v roce 2001 skupina okolo Jana Zahradila publikovala Manifest českého eurorealismu, v němž část české euroskepse, která otevřeně nežádá odchod z EU, označila sama sebe přívětivou nálepkou racionálního pohledu na věc. Termín eurorealismus zdánlivě odkazuje k rozumnému středu, jako by všechno ostatní, tedy tvrdá euroskepse stejně jako podpora pokračující hlubší integrace, automaticky znamenalo extrém či snění o nemožném.

Pozoruhodná je také stále se vracející „školní“ terminologie neúspěšných žáků docházejících z donucení na školu, se kterou necítí žádnou sounáležitost. Kdo pasivně nesabotuje výuku (tedy členství v EU), je „eurohujer“ – v narážce na nesympatického šprta z předrevoluční komedie o vynuceném vzdělávání pracujících Marečku, podejte mi pero!. Oblíbené jsou také nálepky „eurosvazák“ či „europionýr“, jež odpor k autoritám mísí s negativní dějinnou zkušeností s komunismem.

Skepse02_Jaros
Než jsme se v roce 2004 konečně stali členy EU, původní nadšení z návratu do přirozeného domova bylo pryč.

To všechno ale musí dopadat na zkypřenou půdu. Genezi českého „zklamání“ z EU jsme již zmínili. Oslovení experti ještě upozorňují, že rétorika českých „eurooptimistů“ neprodělala příliš velký vývoj, částečně zůstává obecným odkazem na západní směřování České republiky spojeným s varováním hrozícího „návratu na Východ“, částečně odkazuje k modernizaci a pokročilejší západní společnosti, od níž bychom se měli především učit. Tento druhý pilíř argumentace ovšem utrpěl v okamžiku, kdy se bohatá a úspěšná západní společnost v roce 2008 dostala do ekonomické krize a v posledních letech sama pochybuje o svém dalším kulturním a společenském směřování. V každém případě hledat na proevropské straně českého spektra osobnosti s charismatem a energií Václava Klause st. je obtížné. Stejně tak není nebo dlouho neexistoval podobně akční systém think tanků a akcí na ně napojených.

Na Blaník

K Václavu Klausovi st. a „jeho“ ODS se nevyhnutelně stočí všechny debaty o české euroskepsi. Politické strany procházely během devadesátých let podobným vývojem jako celá společnost – seznamovaly se s Evropou a jejím fungováním. Ty tradičnější našly snadno své vzory v evropských protějšcích – ČSSD se mohla učit jezdit k evropské levici, KDU-ČSL měla své evropské lidovce. Strany přejímaly programové body, politici jezdili na stáže, scéna se kultivovala a posouvala evropským směrem.

Česká ODS, ve své původní podobě strana s převažujícím důrazem na ekonomickou reformu neoliberálního střihu, žádný široký proud, k němuž by se mohla přimknout, neměla. Logickým spojencem, vzorem (a nejspíš také jedinou autoritou, kterou byl ochoten brát svérázný Václav Klaus vážně), byli britští konzervativci, na počátku ještě s legendární „Železnou lady“ Margaret Thatcher v čele. Shoda na ekonomickém programu volných trhů byla absolutní. Britští konzervativci měli ovšem širší program, který vycházel z britských dějin, koloniální minulostí ovlivněného vidění světa, pýchy na vítězství ve druhé světové válce a vůbec tradiční váhy a významu Spojeného království. V této části britského politického spektra bylo členství v EU pro Británii nanejvýš tak nutným zlem a v očích ostrovního království měla integrace každopádně význam pouze a ryze ekonomický, pragmatický.

ODS viděla členství od počátku velmi podobně a s přibývajícími lety přitvrzovala. Když Václav Klaus vyhlásil konec českých ekonomických reforem, měla jeho strana náhle navíc i problém, k jakému programu nově upřít svou pozornost. K tomu se přidaly porážky ve volbách a přechod strany do opozice, jakkoli smluvní. Důležitým okamžikem je také rozpad ODS, kdy do nově vzniklé Unie svobody odešli prakticky všichni nadšenější stoupenci integrace, a „očištěná“ strana se tak stala zase o něco vyhraněnější.

Spekulace o tom, co přesně přivedlo zakladatele ODS k odklonu od ekonomické kritiky EU ke stále silnějšímu nacionalismu, jsou v českých debatách oblíbeným sportem a ještě je nikdo neukončil pádným argumentem. Mezi Klausem prosazujícím v porevoluční zemi volný trh a Klausem ostentativně vedoucím zástup stoupenců na národní horu Blaník  v den konání referenda o vstupu do EU je nicméně obrovský rozdíl. Dnešní česká euroskepse se dělí na „měkkou“, věčně kritizující, ale v podstatě chápající přínos Evropské unie pro Česko i hrozby života bez ní či mimo ni, a „tvrdou“, která žádá skutečný odchod. Tvrdá euroskepse je doménou právě rodiny Klausů, extremistů z SPD a různých sólistů. Ani ve veřejnosti běžně nemá významnou podporu. „Ještě jsem neviděl průzkum, kde by převažovala touha z EU odejít,“ připomíná třeba opakovaně již zmíněný Daniel Prokop a další politologové mají v podstatě tentýž názor.

Vlastní góly

V české euroskepsi se stále vrací motiv českého neúspěchu a zklamání. Na počátku jsme zjistili, že nejsme vnímáni jako výjimečný stát, jak jsme původně sami sebe vnímali. Ekonomicky naladěná ODS přišla v Bruselu na to, že deklamování myšlenek neoliberálních ekonomů není v EU automaticky považováno za projev geniality. Touha po uznání se dobře projevuje i v průzkumech, podle nichž se Evropská unie těšila v Česku největší podpoře v okamžiku, kdy jsme se jí chystali předsedat. Mocná globální organizace měla být konečně na půl roku „naše“, vláda se na svou roli chystala aktivně, nehodlala předsednictví pouze nenápadně „přežít“, jak se v Bruselu očekávalo. Osmadvacítce jsme to hodlali podle oficiálního sloganu „osladit“, na uvítanou jsme jí darovali provokativní umělecké dílo Entropa, o podlézavém hujerství nemohlo být řeči. Pak ovšem předsednictví zničila Paroubkova ČSSD svržením vlády a česká sláva byla u konce. Podpora EU se v průzkumech opět sesunula.

Příliv stovek miliard eur byl obrovskou šancí na obnovení pouta se západní Evropou. Příležitost jsme promarnili, když jsme eurofondy nepřetavili do srozumitelné ekonomické vize.

Tweetni to

Něco podobného je možné říci také o evropských dotacích. Příliv stovek miliard eur určených k modernizaci země byl obrovskou šancí také na obnovení pouta se západní Evropou, od níž peníze na česká konta putovala. Příležitost jsme opět promarnili sami, když jsme eurofondy nedokázali přetavit do srozumitelné ekonomické vize. Zatímco například modernizující se Irsko zavedlo jeden dotační program, Česko se utopilo ve více než dvou desítkách programů. Už z jejich rozdělení bylo zjevné, že jde především o způsob, jak uspokojit mocenské ambice politických klik usazených na jednotlivých ministerstvech či krajských úřadech. Proces udělování grantů byl čistě rozhodnutím českých vlád, zbyrokratizovaný do té míry, že u žadatelů vyvolával téměř nenávist. Vrcholem myšlenkové akrobacie je pak tvrzení eurorealistů a euroskeptiků, že dotace vlastně podpořily v Česku korupci a přispěly ke kriminalizaci české politiky.

Dnešní Česko je tak zemí, která Evropskou unii v podstatě vnímá jako přínos, zároveň se s ní ale neztotožňuje a odvrací od ní v rozpacích zrak. Kritika „Bruselu“ je běžným nástrojem politiky a je chápána jako v podstatě neškodná, protože ke skutečnému odchodu přece vyzývají jenom extremisté.

Pragmatický přístup Česka k EU jako k volbě menšího zla se vlastně až nápadně podobá postoji, jenž byl typický pro Velkou Británii před vyhlášením referenda o vystoupení v roce 2016. Drtivá většina průzkumů tehdy tvrdila, že Britové EU vlažně podporují. Stoupenci setrvání argumentovali v podstatě tak, že s Unií je nutné v mnohém nesouhlasit, nicméně pokud by Británie odešla, měla by potom hlouběji do kapsy. Nadšení a emoce byly jen na straně stoupenců brexitu, což v nevyzpytatelné éře nových médií nakonec znamenalo překvapivý úspěch. Britský „eurorealismus“ nakonec přinesl vítězství radikálů.

V textu byly použity průzkumy Eurobarometru, STEM a Median.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1511
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte