Řetězy, tyče, nože

Mezi vietnamskými dělníky v Praze, ale i v jiných velkých městech to vře. „Už to trvá skoro měsíc. Ráno v 6 jdou do práce, a když se vrátí, zůstávají tu celý den. Ven se bojí chodit. Chudáci kluci.“ Paní Charvátová je vrátná na ubytovně v Lublinské ulici v Bohnicích. Na krku má bílý vietnamský náhrdelník a těch pět stovek dělníků, kteří v Lublinské žijí, má očividně ráda. „Chuligáni denně některého z nich zbijí. Kluci už jezdí ven jenom taxikama. Všechno, co vydělají, projezdí. Že Vietnamci nosí zbraně? Prosím vás, kdo by se jim divil? Vždyť se jich nikdo nezastane. Vy o nich chcete psát? Samozřejmě že můžete nahoru. Ale občanky nechte tady.“

K násilí na ulicích měst se přidala válka. Válka, kterou sice nikdo nevypověděl, ale která udržuje v pohotovosti gangy mladých násilníků. Romy. Vietnamce. SNB novou situaci evidentně nezvládá. Je to válka vedená z důvodu snad nejhnusnějšího z možných, z rasismu. Co se to tady v Československu najednou vynořilo za strašidla? Těm nejmladším je 16, 17 let, mají vyhazovací nože, řetězy a Vietnamce považují za lovnou zvěř. Ke klasickému strašidlu, kterým je například paní z domu, kde bydlím: „Já nejsem žádná rasistka, ale ty židáci… maj v rukou Tuzex!“ anebo „Kdo sem ty černochy pořád tahá, dyť kazej naše holky“ se přidala příšera otevřeného násilí.

Problémy, které byly celá desetiletí drženy pod tlustou vrstvou ledu, se najednou dostávají na povrch jako zanedbané neošetřované vředy, které je třeba rozříznout a radikálně léčit…