Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Lidé za sklem

Návrat národního umělce Jaroslava Hutky

Jaroslav Hutka during the Velvet Revolution of 1989 in Prague.
Šťastný majitel Husákova víza. • Autor: ČTK

Žádný z emigrantů, kteří se v listopadu 1989 začali vracet do Československa, nezažil tak velkolepé přivítání jako písničkář Jaroslav Hutka. Převrat ho zastihl v Kolíně nad Rýnem, kde žil se svojí tehdejší ženou Kateřinou. Po pádu berlínské zdi 9. listopadu bylo patrné, že už i ve východním Německu se komunismus drolí, v Československu ale ještě stále vládl husákovský režim.

V noci ze 17. na 18. listopadu Hutka poslouchal rozhlas a doslechl se, že se v Praze něco děje. Hned ráno volal svému kamarádovi Vladimíru Mertovi, aby se zeptal na podrobnosti. Telefon zvedla jeho žena Lucie. „Jardo, komunisti jsou v prdeli, přijeď, řekla mi tehdy,“ vzpomíná Hutka. Ještě pro jistotu zavolal dalším známým, mimo jiné budoucímu tajemníkovi Václava Havla Vladimíru Hanzelovi. Ti ho přesvědčili, že skutečně probíhá něco jako revoluce.

Reklama
Reklama

Uklidňoval se Hanzelovým ujištěním, že na letišti uspořádá malou uvítací demonstraci, a ta si vpuštění Hutky do republiky v případě potřeby vykřičí.

Tweetni to

Písničkář, který v té době žil už jedenáct let v nucené emigraci, si řekl, že u takové historické chvíle nechce chybět – a rozhodl se vyrazit. Měl v plánu jet autem, kamarád sochař Stanislav Kohoutek mu to ale rozmluvil. „Když pojedeš autem, celníci tě bez víz přes hranice nepustí. Musíš letět, jak budeš v Ruzyni, už se tam nějak dostaneš, poradil mi,“ vzpomíná Hutka. Coby umělec na volné noze neměl moc peněz a letenku si nemohl dovolit, Kohoutek prý ale bez zaváhání vybral 900 marek a kamarádovi je daroval. První volný let byl v sobotu 25. listopadu a Hutka si v něm zamluvil místo.

Na palubě letadla ještě váhal, jestli nedělá chybu. V tu dobu byl sice holandským občanem, přesto měl obavu, aby ho policie jako disidenta a nepřítele režimu hned na letišti nesebrala a nezavřela do vězení. Jistý si nebyl ani tím, do jaké míry je opravdu známým disidentem – co když jeho písničky po jedenácti letech v exilu už doma nikdo nezná? Uklidňoval se ale Hanzelovým ujištěním, že na letišti uspořádá malou uvítací demonstraci a ta si vpuštění Hutky do republiky v případě potřeby vykřičí.

Jardo, tohle není koncert

Po přistání na zasněžené Ruzyni časně ráno celníci Hutkovi oznámili, že bez víza ho do země nepustí. Písničkář pak o svém příletu po telefonu zpravil přátele. Ti ho ujistili, že mu vstup zařídí, do té doby ale musí počkat v mezinárodním prostoru. Ukázalo se, že Hanzel splnil své slovo – asi stovka lidí přijela Hutku na letiště přivítat. Stáli za tlustým sklem a s písničkářem skrze něj komunikovali pomocí vzkazů napsaných na papír. Žena, kterou znal ještě z Československa, napsala, ať zahraje. Hutka vytáhl kytaru a začal zpívat píseň Náměšť, kterou složil coby hymnu pro folkový festival v Náměšti nad Oslavou v roce 1973, který se však kvůli policejnímu zákazu neuskutečnil. „Krásný je vzduch, krásnější je moře, co je nejkrásnější, co je nejkrásnější, usměvavé tváře,“ zpíval v letištní hale a ke svému překvapení si všiml, že lidé za sklem zpívají s ním, ačkoli ho neslyší. „Odezírali mi to ze rtů a společně jsme prozpívali tu železnou oponu,“ vzpomíná.

Jaroslav HUTKA Hana ZAGOROVÁ Jiří SUCHÝ sametová revoluce - Letenská pláň - Letná - manifestace
„My tady sundáváme vládu.“ • Autor: ČTK

Po pěti hodinách čekání a telefonické urgenci lidí z Občanského fóra celníci ustoupili a vystavili Hutkovi dvoudenní vízum. Pak ho přátelé naložili do auta a Leninovou třídou (dnes Evropskou) zamířili na Letnou, kde probíhala manifestace. „Řekli, že se jede na Letnou. Nevěděl jsem, co to znamená,“ říká Hutka. Na Letné byl v tu chvíli milionový dav a automobil s Hutkou se skrze zástupy lidí jen ztěžka prodíral k pódiu. Když pak moderátor Václav Malý do mikrofonu oznámil jméno písničkáře, který se právě vrátil z emigrace a teď stojí na pódiu, milionový dav začal skandovat Hutkovo jméno. „Po jedenácti letech v emigraci to byl šílený stres. Netušil jsem, co se děje,“ popisuje Hutka oslnivý moment. „Pak ke mně přistoupil Havel a řekl: Jardo, zahrej.“

Hutka zvolil píseň, kterou zpíval už na letišti. Jednak kvůli tomu, že si skrze sklo ověřil, že ji alespoň někteří lidé znají, a také pro její hymnický charakter. „Po první sloce jsem pochopil, že většina lidí tu píseň zná. To byl první šok a zážitek pro všechny. Že píseň sice nemění dějiny, ale může vyjádřit hluboký prožitek spojení lidí,“ popisuje Hutka. Prožitek, který lidi tehdy spojoval, vyjadřuje poslední sloka: „Co je však největší, co je však největší, ta lidská svoboda.“

Když píseň skončila, ozval se ohlušující potlesk. „Pak mi Havel ve své typické sebeironii řekl: ,Jardo, tohle není koncert, my tady sundáváme vládu.‘ To byl moment, kdy ze mě všechno napětí spadlo,“ usmívá se zpěvák.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte