Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Rozhovory, Společnost

Dívka z první řady

Ukázka z nového speciálu 1989: Nejlepší rok v dějinách

Pavla Fáberová • Autor: Matěj Stránský
Pavla Fáberová • Autor: Matěj Stránský

Ten víkend jí změnil život. V pátek 17. listopadu dopoledne přebírala z rukou rektora ocenění vzorná studentka, odpoledne manifestovala na Albertově a večer stála na Národní třídě v první řadě studentů jen centimetry od policistů pohotovostního pluku. V neděli pak vyhlašovala studentskou stávku. „A taky už jsem nikdy nebyla poslušná dcera svých rodičů,“ říká Pavla Fáberová.

V čem vám 17. listopad 1989 změnil život?

Jsem z intelektuální rodiny, třeba můj dědeček, Eduard Knobloch s tituly RNDr. a DrSc., se celý život věnoval vědě, mimochodem mezi jeho největší objev, respektive objev s největším dosahem, patřilo to, že zásadním způsobem zjednodušil výrobu inzulinu. Vědě se věnovali také moji rodiče, otec byl doktor přírodních věd a matka lékařka se dvěma atestacemi. Moje dráha tak byla víceméně narýsovaná, očekávalo se ode mě, že i já – studovala jsem na VŠCHT bioinženýrství a tehdy v listopadu 1989 jsem začínala čtvrťák – udělám vědeckou kariéru. Rodiče byli oba ve straně, byli to komunisti hlavně hlavou, ne srdcem. Svoje členství omlouvali tím, že to dělají kvůli nám, dětem, abychom mohli studovat a měli dobrá místa, že z toho důvodu je to výhodné. Měla jsem hrozný strach, že mě otec ke členství ve straně jednou dokope, že mě zlomí, byl hodně dominantní.

Co jste věděla o politice?

Na gymplu ani na začátku vysoké školy nic, byla jsem úplné tele. Doma se o tom rodiče s námi téměř nebavili, nebo když ano, tak v tom smyslu, že členství ve straně je jediná možnost, jak režim nahlodávat zevnitř, hlavně se nestavět na zadní. V padesátých letech nikdo z naší rodiny nebyl komunisty perzekvován, jen strýc s rodinou emigrovali v roce 1968 do Švýcarska, kde je babička s dědou několikrát navštívili. Rodiče tak kvůli strýci měli „máslo na hlavě“, ale členstvím ve straně se to smázlo. K samizdatu jsem neměla možnost se dostat, kolem nebyl nikdo, kdo by mě v tomto směru ovlivnil, nikoho z disidentů jsem neznala. A třeba ani Hlas Ameriky jsem neposlouchala, nešel mi naladit.

Co pionýr a SSM?

V pionýru jsem byla v turistickém oddíle, tam nám žádnou propagandu do hlavy necpali, nebo jsem si to tehdy neuvědomovala, spíš nás učili vázat uzly a spát pod širákem. Do SSM jsem vstoupila snad druhý den prváku na gymnáziu tak nějak náhodou; třídní nám tenkrát řekl, že všichni máme přijít v sedm hodin a tam nám dali podepsat nějaký papír – mně ta přihláška do SSM splynula s přihláškou do školní jídelny. Prostě jsem nezaregistrovala, že jsem se přihlásila do nějaké organizace.

A kdybyste to zaregistrovala, tak byste přihlášku nepodepsala?

Nevím, možná bych neměla odvahu. Pamatuji se ale, že dva kluci zaspali, takže v SSM nebyli, a všem to bylo jedno. Když jsem se pak na vysoké škole „probrala“ a chtěla ze Socialistického svazu mládeže vystoupit, tak jsem zjistila, že to není možné – z té organizace nešlo z vlastní vůle odejít, to vás museli vyhodit. Sice jsem pak přestala platit příspěvky, ale jestli mě vyhodili, nebo ne, to jsem se nikdy nedozvěděla – a po listopadu už to bylo jedno.

Říkáte, „když jsem se na vysoké škole probrala“. Jak to probrání vypadalo?

Skamarádila jsem se s kluky Bendovými, Romanem Rákosníkem, Luborem Kohoutem a dalšími, což byli chartisté nebo děti disidentů, přivedla mě mezi ně moje kamarádka Majda Forštová, medička, která se s Bendovými znala. A ke mně se začaly dostávat první informace, samizdat. Občas jsme něco přepisovali a byla jsem na několika demonstracích. No a pár měsíců před listopadem, někdy v létě, jsme založili neoficiální studentské hnutí Stuha, já tam byla za svoji fakultu.

Co Stuha měla v plánu?

U zrodu stál Marek Benda, Jiří Dienstbier ml., Šimon Pánek a další, šlo o hnutí studentů napříč fakultami. První naší akcí byla petice ministryni školství proti výlučné výuce marxistické filozofie na technických vysokých školách, požadovali jsme buďto zrušení předmětu, protože na technické školy vůbec nepatřil, či případně nahrazení jej předmětem, který by představoval průřez všemi filozofiemi a směry.  Petiční archy se pak nějakou cestou dostaly na ministerstvo školství, ale výsledek překryla revoluce.

A další akce?

To byl 17. listopad, náš hlavní počin. Plánoval se delší dobu a vedli jsme hodně ostré spory o tom, zda jít oficiální cestou, kterou nám nabídli svazáci v čele s Martinem Mejstříkem – že oni seženou potřebná razítka, aby byla manifestace povolená, a oni nás tam nechají přečíst naše necenzurované prohlášení. Naše hlavní dilema spočívalo v tom, zda do toho se svazáky vůbec jít.

Nakonec jste šli.

Ano, proběhla nějaká přípravná setkání, třeba v klubu ČVUT nebo u Máchova pomníku na Petříně, to bylo někdy okolo 9. listopadu. Co se týče rozhodnutí, zda do toho jít, či nejít se svazáky, já jsem ve finále hlasovala pro povolené shromáždění; byla jsem přesvědčená o tom, že se sejde mnohem víc studentů než na nepovoleném a my tam budeme mít možnost přečíst nejen prohlášení, ale také jsme chtěli vyjít z anonymity. To se také stalo. Necenzurované prohlášení jsme přečetli a rozdávali pak na Albertově letáky s naším programem, s tím, o co nám jde, a byla tam uvedena i dvacítka kontaktů na členy Stuhy – jména, z kterých jsme fakult a telefonní čísla, tenkrát pevných linek.

Uvést takhle veřejně svůj kontakt, to na tu dobu vyžadovalo kus odvahy.

Nejspíš ano, zveřejnění našeho telefonního čísla bylo něco, co mi rodiče dlouho nezapomněli, vyčítali mi, že jsem je ohrozila. Střet s nimi byl hodně ostrý – rok jsem pak nebyla schopná přespat doma. Něco tam tenkrát mezi námi umřelo…

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 34 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].