Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Rozhovory

Dívka z první řady

Ukázka z nového speciálu 1989: Nejlepší rok v dějinách

Pavla Fáberová
Pavla Fáberová • Autor: Matěj Stránský

Ten víkend jí změnil život. V pátek 17. listopadu dopoledne přebírala z rukou rektora ocenění vzorná studentka, odpoledne manifestovala na Albertově a večer stála na Národní třídě v první řadě studentů jen centimetry od policistů pohotovostního pluku. V neděli pak vyhlašovala studentskou stávku. „A taky už jsem nikdy nebyla poslušná dcera svých rodičů,“ říká Pavla Fáberová.

V čem vám 17. listopad 1989 změnil život?

Jsem z intelektuální rodiny, třeba můj dědeček, Eduard Knobloch s tituly RNDr. a DrSc., se celý život věnoval vědě, mimochodem mezi jeho největší objev, respektive objev s největším dosahem, patřilo to, že zásadním způsobem zjednodušil výrobu inzulinu. Vědě se věnovali také moji rodiče, otec byl doktor přírodních věd a matka lékařka se dvěma atestacemi. Moje dráha tak byla víceméně narýsovaná, očekávalo se ode mě, že i já – studovala jsem na VŠCHT bioinženýrství a tehdy v listopadu 1989 jsem začínala čtvrťák – udělám vědeckou kariéru.

Rodiče byli oba ve straně, byli to komunisti hlavně hlavou, ne srdcem. Svoje členství omlouvali tím, že to dělají kvůli nám, dětem, abychom mohli studovat a měli dobrá místa, že z toho důvodu je to výhodné. Měla jsem hrozný strach, že mě otec ke členství ve straně jednou dokope, že mě zlomí, byl hodně dominantní.

Co jste věděla o politice?

Na gymplu ani na začátku vysoké školy nic, byla jsem úplné tele. Doma se o tom rodiče s námi téměř nebavili, nebo když ano, tak v tom smyslu, že členství ve straně je jediná možnost, jak režim nahlodávat zevnitř, hlavně se nestavět na zadní. V padesátých letech nikdo z naší rodiny nebyl komunisty perzekvován, jen strýc s rodinou emigrovali v roce 1968 do Švýcarska, kde je babička s dědou několikrát navštívili. Rodiče tak kvůli strýci měli „máslo na hlavě“, ale členstvím ve straně se to smázlo.

Reklama
Reklama

K samizdatu jsem neměla možnost se dostat, kolem nebyl nikdo, kdo by mě v tomto směru ovlivnil, nikoho z disidentů jsem neznala. A třeba ani Hlas Ameriky jsem neposlouchala, nešel mi naladit.

Co pionýr a SSM?

V pionýru jsem byla v turistickém oddíle, tam nám žádnou propagandu do hlavy necpali, nebo jsem si to tehdy neuvědomovala, spíš nás učili vázat uzly a spát pod širákem. Do SSM jsem vstoupila snad druhý den prváku na gymnáziu tak nějak náhodou; třídní nám tenkrát řekl, že všichni máme přijít v sedm hodin a tam nám dali podepsat nějaký papír – mně ta přihláška do SSM splynula s přihláškou do školní jídelny. Prostě jsem nezaregistrovala, že jsem se přihlásila do nějaké organizace.

A kdybyste to zaregistrovala, tak byste přihlášku nepodepsala?

Nevím, možná bych neměla odvahu. Pamatuji se ale, že dva kluci zaspali, takže v SSM nebyli, a všem to bylo jedno. Když jsem se pak na vysoké škole „probrala“ a chtěla ze Socialistického svazu mládeže vystoupit, tak jsem zjistila, že to není možné – z té organizace nešlo z vlastní vůle odejít, to vás museli vyhodit. Sice jsem pak přestala platit příspěvky, ale jestli mě vyhodili, nebo ne, to jsem se nikdy nedozvěděla – a po listopadu už to bylo jedno.

Říkáte, „když jsem se na vysoké škole probrala“. Jak to probrání vypadalo?

Skamarádila jsem se s kluky Bendovými, Romanem Rákosníkem, Luborem Kohoutem a dalšími, což byli chartisté nebo děti disidentů, přivedla mě mezi ně moje kamarádka Majda Forštová, medička, která se s Bendovými znala. A ke mně se začaly dostávat první informace, samizdat. Občas jsme něco přepisovali a byla jsem na několika demonstracích. No a pár měsíců před listopadem, někdy v létě, jsme založili neoficiální studentské hnutí Stuha, já tam byla za svoji fakultu.

Strach měli ti kluci

Co Stuha měla v plánu?

U zrodu stál Marek Benda, Jiří Dienstbier ml., Šimon Pánek a další, šlo o hnutí studentů napříč fakultami. První naší akcí byla petice ministryni školství proti výlučné výuce marxistické filozofie na technických vysokých školách, požadovali jsme buďto zrušení předmětu, protože na technické školy vůbec nepatřil, či případně nahrazení jej předmětem, který by představoval průřez všemi filozofiemi a směry.  Petiční archy se pak nějakou cestou dostaly na ministerstvo školství, ale výsledek překryla revoluce.

A další akce?

To byl 17. listopad, náš hlavní počin. Plánoval se delší dobu a vedli jsme hodně ostré spory o tom, zda jít oficiální cestou, kterou nám nabídli svazáci v čele s Martinem Mejstříkem – že oni seženou potřebná razítka, aby byla manifestace povolená, a oni nás tam nechají přečíst naše necenzurované prohlášení. Naše hlavní dilema spočívalo v tom, zda do toho se svazáky vůbec jít.

Divka_z_prvni_rady_foto JAN ŠILPOCH
„Zachytila jsem pohled jednoho z těch kluků, podle mě byl zfetovaný. Vypadal jak vzteklý pes.“ (Pavla Fáberová – vlevo – s kamarádkou Majdou Forštovou přesvědčuje policisty, aby nechali studenty projít.) • Autor: Jan Šilpoch

Nakonec jste šli.

Ano, proběhla nějaká přípravná setkání, třeba v klubu ČVUT nebo u Máchova pomníku na Petříně, to bylo někdy okolo 9. listopadu.

Co se týče rozhodnutí, zda do toho jít, či nejít se svazáky, já jsem ve finále hlasovala pro povolené shromáždění; byla jsem přesvědčená o tom, že se sejde mnohem víc studentů než na nepovoleném a my tam budeme mít možnost přečíst nejen prohlášení, ale také jsme chtěli vyjít z anonymity. To se také stalo. Necenzurované prohlášení jsme přečetli a rozdávali pak na Albertově letáky s naším programem, s tím, o co nám jde, a byla tam uvedena i dvacítka kontaktů na členy Stuhy – jména, z kterých jsme fakult a telefonní čísla, tenkrát pevných linek.

Uvést takhle veřejně svůj kontakt, to na tu dobu vyžadovalo kus odvahy.

Nejspíš ano, zveřejnění našeho telefonního čísla bylo něco, co mi rodiče dlouho nezapomněli, vyčítali mi, že jsem je ohrozila. Střet s nimi byl hodně ostrý – rok jsem pak nebyla schopná přespat doma. Něco tam tenkrát mezi námi umřelo…

Na fotografii z Národní třídy jste zachycena v první řadě. Jak jste se ocitla v čele pochodu?

Asi to bude znít hodně nerevolučně, ale již zmiňovaná kamarádka Majda Forštová chtěla ještě ten večer odjet za maminkou do Janova nad Nisou, tak jsme se prodraly do první řady, že pak projde z Národní na Florenc. Jenže to tam už stály pohotovostní jednotky, bylo jasné, že autobus ten večer nestihne.

Měla jste strach?

Já jsem nebyla schopná ty věci dohlédnout. Myslím, že strach měli ti kluci proti nám. Pro mě to byl pořád happening, i když tam stáli s těmi obušky a plexisklovými štíty. Říkaly jsme jim s Majdou, o co nám všem jde, že je to povolené shromáždění a nikdo nechce rozbíjet výlohy. Že chceme žít ve svobodné zemi, že se nechceme bát říkat to, co si myslíme, že chceme cestovat. Je ale pravda, že jsem zachytila pohled očí jednoho z těch kluků, a podle mého názoru byl zfetovaný, něčím nadopovaný. Vypadal jak vzteklý pes, který čeká jen na to, až dostane povel „trhej“.

Jeden z těch kluků zařval „seberte ty holky“ a cpali nás do antonu. Nejspíš nás tím zachránil před zmlácením.

Tweetni to

Co se dělo pak?

Opakovaly se pořád výzvy k rozchodu a taky se začal tlačit kordon policajtů z jedné i druhé strany, takže se lidi začali dostávat do presu. Když se to celé dalo do pohybu, sedli jsme si my vepředu na zem a vzali jsme se za ruce. V tu chvíli jeden z těch kluků, do kterého jsme s Majdou předtím hučely, zařval „seberte ty holky“ a už nás cpali do antonu. Já byla hrozně naštvaná, ale nejspíš nás tím zachránil před zmlácením.

Takže vy jste ten večer nevěděla, co se strhlo?

Ne, strávila jsem noc na policejní stanici, vezli nás přes řeku, tak to muselo být někde na Smíchově. Tam nás vyslýchali, pořád mi říkali: „Slečno, jak jste se mohla nechat takhle zmanipulovat?“ Pak nás někdy pozdě v noci pustili. Domů do Dejvic jsem se dostala pěšky, co se dělo na Národní, jsem vůbec netušila.

Ráno mi pak volal spolužák ze školy, který našel moje číslo na letáku, který jsme rozdávali. Ten mi řekl, co se na Národní stalo. Pamatuji se, že jsem se styděla, že jsem z toho vyvázla tak snadno.

Co následovalo?

V neděli 19. listopadu večer pak vedení naší školy uspořádalo setkání studentů – rektor, prorektor, vedení stranické buňky, svazáci… Ti všichni přesvědčovali studenty, ať zachovají klid a do ničeho se nemíchají.

Já zrovna přijela ze studentského setkání na kolejích na Větrníku, kde jsme domlouvali vyhlášení stávky. Vyrvala jsem mikrofon nějakému svazákovi z ruky a vyzvala všechny přítomné, že kdo má zájem vstoupit do stávky, ať zůstane, kdo ne, ať odejde, a ještě ten večer jsme dali dohromady stávkový výbor.

Kromě stávkování se dělo co?

V pražském koordinačním centru se pořád něco řešilo, o něčem hlasovalo, probíhala různá shromáždění ve škole a debaty, občas opravdu nekonečné a úmorné debaty v Disku, jejichž výsledek se dal shrnout do pár vět. Do popředí i před kamery se už ale drali „noví revolucionáři“, ponejvíce bývalí svazáci, a ti chtěli být slyšet…

Bylo zajímavé to sledovat. Tenkrát ale ve mně uzrálo přesvědčení, že do politiky nechci ani náhodou.

Řekla jste, že jste se rok neobjevila doma?

Myslím, že po tom víkendu už nikdy nemohlo být nic jako dřív, přestalo mi to stačit. Revoluce mi dala pocítit, že jsem to já, kdo o sobě rozhoduje. Školu jsem ještě dodělala, ale do laborky jsem se už nevrátila a vědě se nevěnovala. Začala jsem cestovat, stopem projela několikrát Evropu, chvilku jsem učila, pak jsem se vdala a měla děti… Hlavně jsem ale hledala Boha, pamatuji se, že jsem se intenzivně snažila zjistit, zda existuje.

Zkrátka domů se vrátit nešlo. Všechen revoluční čas jsem trávila ve škole, pak přespávala porůznu u kamarádů, pamatuji si na listopad rok nato, kdy jsem neměla kam jít, takže jsem přespala v lese v igelitovém pytli.

Boha jste našla?

Našla. Uvěřila jsem, patřím k evangelikální církvi v Plzni. A pracuji a starám se o romské děti.

Jste hrdá na to, že jste „dívkou z první řady“?

Nikdy se mi moc nelíbila glorifikace studentů jako strůjců převratu; myšlenka, že studenti jsou ti, kdo to tady zachránili, mě děsila, věděla jsem, že to tak není. Dokonce si pamatuji, jak se mi pak ulevilo, když nějaký čas po listopadu začal ten mýtus o studentech-zachráncích padat. Ale hrdá na to samozřejmě jsem, jednou bude co vyprávět vnoučatům.

Jak se projevil padající mýtus o studentech-zachráncích?

Když mě jeden pán v tramvaji hrozně seřval, co si o sobě ti studenti myslí, když si takhle dávají nohy na sedačku.

 

PAVLA FÁBEROVÁ (rozená Knoblochová, 51)

Vystudovala kvasnou chemii a bioinženýrství na VŠCHT, získala titul Ing. Oboru se však nikdy nevěnovala. Založila neziskovou organizaci Blízký soused, kde pracuje s romskými dětmi, je také koordinátorkou projektu Efektivní podpora zdraví osob ohrožených chudobou a sociálním vyloučením pod Státním zdravotním ústavem v Praze.
P. Fáberová je podruhé vdaná a má pět dětí, žije v Plzni.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Kateřina Mázdrová

redakce vydání

mazdrova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 375
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte