Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Jan BUBENÍK sametová revoluce - parlament - komise - OF - zásah pořádkových sil Pokračovat, nebo to zabalit? (Komisař Jan Bubeník) • Autor: ČTK
Politika Téma

Co se stalo na Národní? Odpovězte!

Potíže komise, která měla splnit jeden z požadavků stávky.

Devětadvacátéholistopadu 1989, dvanáct dnů po brutálním policejním zásahu proti demonstrantům na Národní třídě, ustavilo Federální shromáždění, tehdy ještě plně ovládané komunisty, komisi pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu. Co se to vlastně v centru Prahy stalo? Proč byli policisté tak brutální? Byl v tom nějaký skrytý úmysl? Kdo zásah nařídil? Kdo vypustil falešnou informaci o umláceném studentovi Martinu Šmídovi, která přiměla k účasti na masových protestech i lidi, kteří se nikdy předtím neodvážili proti režimu veřejně vystoupit? A co tím neznámý mystifikátor sledoval? Nešlo o nějaký zakonspirovaný bojo moc mezi komunisty? Veřejnost tehdy řešila desítky podobných otázek a najít odpověď mělo patnáct lidí, které tímto úkolem pověřila ještě ustupující komunistická moc: devět poslanců předlistopadovéhoFederálního shromáždění, čtyři členové různých studentských revolučních výborůa dva právníci, někdejší obhájci disidentů. Dostali k tomu pravomoc předvolávat si k neformální výpovědi prokurátory a policisty, kteří brutální zásah vyšetřovali, aktéry mlácení i ty, kteří to vše měli zorganizovat, včetně nejvyšších představitelů komunistické strany a StB.

Vyslýchat Jakeše

„Byl jsem rozechvělý, cítil jsem se nejistě. Přece jen nebylo jasné, jak to všechno dopadne, co bude s režimem, a já tam přicházel s pocitem, že musím pomoci dobré věci,“ vzpomíná dnes šestaosmdesátiletý člen tehdejší komise Jiří Ládr na svůj první den v novém revolučním orgánu.Tehdy pracoval jako veterinář v Plzni a zároveň byl od roku 1986 poslancem Federálního shromáždění. Protože tak to před listopadem fungovalo – být poslancem byla jakási čestná funkce vykonávaná při zaměstnání. Poslanci, stoprocentně prověření občané, „zvolení“ na jednotné kandidátce v divadelních volbách s 99procentní účastí,se za dob totality scházeli jen třikrátčtyřikrátdo roka, aby jednomyslným zvednutím rukou odsouhlasili,co jim bylo navrženo Ústředním výborem Komunistické strany Československa nebo jemu podřízenou vládou.

Přítomnost devíti takovýchposlanců komunistického parlamentu v komisi znervózňovala dalšího komisaře, jednoho ze studentských vůdců protirežimního vzdoru Václava Bartušku. „Nevěřil jsem jim. V komisi byli jen čtyři studenti a dva právníci z disentu. Devět protagonistů bývalého režimu proti šesti, to vypadalo špatně,“ píše Bartuška ve své knize Polojasno, která vyšla už v roce 1990 a popisuje jeho pohled na práci komise. „Ale brzy bylo zřejmé, že jsme na jedné lodi, že i poslanci mají zájem zjistit, co se stalo,“ dodává.

Reklama
Reklama

První den jednání, 1. prosince 1989, si komisaři vyslechli kromě vyšetřujících prokurátorů a policistůi některé vysoce postavené politiky. „Ve 12.03 se pohnuly dveře a dovnitř vešla nevýrazná postavička. Jsem tady správně? zeptal se čerstvě odvolanýgenerální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš,“ vzpomíná v knize Bartuška na prvního svědka. „Na poradě 17. listopadu jsem jasně zdůraznil – nechci žádný zásah, jen kdyby chtěli jít na Hrad nebo na Václavák,“ sdělil jim Jakeš. A tehdejší federální ministr vnitra František Kincl a šéf pražského výboru KSČ Miroslav Štěpán s ním prý souhlasili. „Kdyby se pokusili jít na Václavák, přehradíme to na Národní třídě,“ slíbili prý Jakešovi Kincl a Štěpán. Tahle Jakešova slova vyvolala u komisařů naději, že generální tajemník i další by mohli mluvit. Jenže Jakeš si už víc nepamatoval nebo odkazoval na to, že ÚV KSČ žádné zprávy o organizaci policejních zásahů neměl a nic nerozhodoval. Jakeš a ani svědci, kteří přicházeli po něm, nebyli povinni říkat pravdu, komise neměla práva vyšetřovatelů, jen „dohlížela“.

sametová revoluce - parlament - komise - OF - zásah pořádkových sil
„Obrovská atmosféra.“ (Jeden z více než třiceti pracovních dní komise) • Autor: ČTK

Po Jakešovi přišel na řadu tehdejší šéf Státní bezpečnosti Alojz Lorenc. Ten komisařům „prozradil“, že akci na Národní třídě velel Michal Danišovič a jaké jednotky zasahovaly. Pak převedl řeč na to, jak on se snažil přinést do StB „styl práce vstřícnější k opozici“ a jak mu v tom vedení komunistické strany bránilo. Na to, kdo konkrétně mu bránil a jakým způsobem, řeč vůbec nepřišla. Den pohlavárů zakončil čerstvě odvolaný předseda ÚV SSM Vasil Mohorita. Ani on o zásahu nic nevěděl a stejně jako Lorenc mluvil o tom, jak se snažil přinést do vedení státu reformního ducha, „ale zbyrokratizované vedení strany“ mu to nedovolilo. Podobných, výslechy nabitých pracovních dnů čekalo na komisaře ještě přes třicet.Komise zasedala v budově Federálního shromáždění a před jeho vchodem stávaly v prosinci stovky občanů, zvědavých, jak vyšetřování pokračuje. „Byla to obrovská atmosféra, po jednání jsme procházeli davem a všichni se ptali, co už víme, kamery, novináři, obrovský tlak, a my vysvětlovali, že jsme teprve na začátku. Přitom se k nám někdo přitočil a zasyčel mi do ucha, dejte pozor, ať vás nepřejede auto. Tuhle zkušenost měli i jiní členové komise,“ vzpomíná Jiří Ládr.

Krycí jméno Růžička

Z dobových článků i z knihy Polojasno je zřejmé, že komunističtí pohlaváři, šéfové StB i účastníci zásahu před komisí lhali, využívali velké neznalosti komisařů, kteří v té době neměli ponětí, jak vlastně StB fungovala, kdo jí zadával úkoly, jakým způsobem se rozhodovalo o akcích proti demonstrantům nebo kdo určoval nasazení konkrétních jednotek. Komplikovaná byla i spolupráce s vojenskou prokuraturou. Prokurátoři zapojení do vyšetřování se několikrát měnili, dva původní museli odejít, protože se ještě v prosinci prokázalo, že se v letech 1988–1989 podíleli na represích proti demonstrantům, dávali příkazy k jejich zadržení nebo k výhrůžnému vyvážení na odlehlá místa v lesíchza městem.

Průběžná lednová zpráva komise pro Federální shromáždění neodhalila prakticky nic, co by se už nepsalo tehdy v médiích. V tu dobu už byli za dílčí zneužití pravomoci obviněni Miroslav Štěpán, pověřený šéf zásahu Michal Danišovič a další velitel Bedřich Houbal, policie měla už několik svědectví o konkrétních aktérech bití – mezi mlátičkami byla i desítka estébáků, oblečená do policejních maskáčů. Nicméně otázka, která komisaře, ale i veřejnost trápila nejvíce, tedy kdo akci vymyslel, nařídil a co její brutalitou sledoval, stále nebyla zodpovězena.

Dva původní prokurátoři museli odejít, protože se podíleli na represích proti demonstrantům.

Tweetni to

V lednu se policie a komisaři domnívali, že roli údajného mrtvého studenta sehrál příslušník StB Ludvík Zifčák. Estébák, který byl v létě 1989 pod krycím jménem Jan Růžička nadřízenými tajně „nasazen“ mezi odbojné studenty. Byl vybaven falešným indexem Vysoké školy báňské v Ostravě, ve skutečnosti bydlel v Praze a často chodil mezi studenty. Na jaře 1989 založil aktivitu Nezávislé studentské sdružení, která neměla ovšem žádné členy, a rozdával mezi pražskými studenty letáky kritizující komunistický režim. Měl za úkol svým velitelům předávat informace, zda a jak studenti připravují možné „protistátní“ aktivity. Zifčák byl – údajně v bezvědomí – odvezen sanitkou z Národní třídy. On sám před komisí i před policií odmítl o své roli při demonstraci mluvit. V březnu 1990 však vyšetřujícím policistům najednou a překvapivě sdělil, že od svých nadřízených dostal úkol sehrát mrtvého studenta. Proč měl tu roli sehrát, mu však prý nikdo neřekl. Pozdější vyšetřování nenašlo pro Zifčákovu verzi jediný důkaz. Popřeli to jeho šéfové, svědčili i zdravotníci ze záchranky a lékaři, policie prostudovala veškeré dokumenty, které by mohly s estébáckým úkolem souviset, ale nikde nenašla o údajně připravované akci ani zmínku. Výpověďmi svědků se podařilo zmapovat přesně Zifčákův pohyb na demonstraci, včetně okamžiku, kdy dostal ránu pendrekem do lokte, po níž asi po deseti vteřinách omdlel. Detaily podle všech dalších prověřování nasvědčovaly, že nic sehráno nebylo.

Nic z tohoto na počátku roku 1990 komisaři nevěděli. Podezřívali Zifčáka z konspirace, té nahrával i fakt, že většina svědků odpovídala komisi neurčitě, lišily se jejich výpovědi o tom, jaké rozkazy a od koho během demonstrace i následného masakru dostávali nebo jaké naopak vydávali. Jakeš prý průběžné informace o demonstraci nedostával, většinu z nich neznal prý ani Lorenc, Štěpán informace měl, ale žádný příkaz nedal, Danišovič „jen plnil úkol z vedení ministerstva zabránit narušování pořádku“, ministr Kincl ten neurčitý rozkazk ochraně pořádku jen podepsal, avšak „rozhodnutí o konkrétních operacích během demonstrace byla na jednotlivých velitelích“, a tak dál.

Tohle kličkování vzbuzovalo především u dvou studentských představitelů komise – Bartušky a Romana Kříže – podezření, že šlo o nějaké velké neprůhledné spiknutí estébáků a některých členů ÚV KSČ za účelem převratu, organizovaného možná z Moskvy – čemuž nahrálatehdejší přítomnost dvou vysokých důstojníků sovětské KGB v Praze.

V půli ledna se komise v podstatě rozpadla – ve Federálním shromáždění se narychlo měnili poslanci a jejich zástupci v komisi se snažili své poslanecké posty udržet a přestali mít čas na výslechy. Bartuška a Kříž dostali od Federálního shromáždění pověření pátrat dál na vlastní pěst, komise se pak scházela jednou za čtrnáct dnů. Jak popisuje Bartuška ve své knize, ani pátrání obou studentů nevedlo k žádnému odhalení „skutečného pozadí událostí 17. listopadu“. Kříž a Bartuška sice dál lidi jako Jakeš nebo Lorenc obcházeli s otázkami pokoušejícími se odhalit organizátory masakru, ale dostávali čím dál víc mlhavé odpovědi. V dubnu 1990 komisi skončil mandát. Pokračování její práce prosazoval jen Bartuška a nový člen komise Milan Hulík, ostatní byli přesvědčeni, že už nejsou schopni zjistit více a že další pátrání musí nechat na odbornících.

Policie a prokurátoři pak do konce roku obvinili skoro čtyřicet lidí, především policistů – ze zneužití pravomoci při mlácení lidí. „Komise velkou měrou přispěla k řadě zjištění policie, pozadí událostí 17. listopadu se ale odhalit nepodařilo,“ stojí v závěrečné zprávě. Tím „pozadím“ měla komise na mysli otázky, zda byl masakr dopředu naplánován, jestli zásah nebyl součástí estébácké nebo kágébácké konspirace v boji o moc v Československu a proč a jak se rozšířila fáma o smrti studenta Šmída.

Nevěděli jsme, na co se ptát

„Udělali jsme jednu chybu,“ zhodnotil práci komise v roce 2009pro server iHNed.cz Bartuška. „Spolehli jsme se na předvolávání a výslechy svědků. Samozřejmě to bylo přitažlivé pro nás i pro média, televizní kamery čekaly na Štěpána, Jakeše a další. Pominuli jsme spoustu dokumentů, zpráv, záznamů, popisů organizačních struktur. Měli jsme je všechny přečíst a nastudovat, měli jsme tomu věnovat třeba rok a pak se začít vyptávat. Kvůli této chybě nám mohli povídat, co chtěli, a my byli rádi, že něco říkají, ale nevěděli jsme, na co se ptát,“ popsal Bartuška chybu.

Jozef STANK sametová revoluce - parlament - komise - OF - zásah pořádkových sil
Předvolaní komunisté a estébáci mohli komisi napovídat, co chtěli. Její členové ničemu nerozuměli. (Komisař Jozef Stank) • Autor: ČTK

S dokumenty si dala práci další komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu, ustanovená v září 1990, kterou vedl známý disident a novinářJiří Ruml (jména členů obou komisí viz box).Jak napsali Rumlovi komisaři o šestnáct měsíců později ve své závěrečné zprávě, výpovědi a dokumenty původní komise byly pro ni zásadním vodítkem v prověřování, co stálo za 17. listopadem. Druhávyšetřovací komise se důkladně zabývala i rolí Ludvíka Zifčáka, přítomností důstojníků KGB, prostudovala veškeré rozkazy a dokumenty, opakovaně vyslechla všechny svědky původní komise – a mohla je konfrontovat s výmysly a zavádějícími slovy pronesenými před původní komisí na přelomu let 1989–1990.

Většina svědků odpovídala komisi neurčitě, lišily se jejich výpovědi o tom, jaké rozkazy dostávali nebo sami vydávali.

Tweetni to

Vyšetřovací komise ukončila svou práci v lednu 1992 a vydala velmi důkladnou zprávu, plnou odkazů na dokumenty a svědecké výpovědi. Došla k závěru, že zásah na Národní třídě nebyl žádným spiknutím a že závěrečný masakr demonstrantů nebyl předem plánován. Dokumenty svědčily o velkém zmatku v řízení operace proti demonstrantům. Tisícovka zasahujících policistů měla několik velitelů, kteří spolu během akce skoro nekomunikovali, jednotky zasahovaly víceméně na vlastní pěst. Z velitelství zásahu nepřišel podle rádiových záznamů žádný přímý rozkaz k bití a brutalitě. Dva sovětští důstojníci KGB tu byli prokazatelně na běžné „přátelské“ návštěvě a se zásahem neměli nic společného. Zifčák dostal ránu pendrekem do lokte, vzápětí omdlel a neexistuje žádný důkaz, že by sehrál předem připravenou provokaci v roli mrtvého studenta.

Komise však potvrdila, že řada policistů, velení ministerstva vnitra i StB překročili během akce své pravomoci, a to i v případech represí v minulosti. Do roku 2000 pak probíhaly soudy. V souvislosti s listopadem 1989, ale i předchozími operacemi StB proti občanům bylo podle dostupných informací potrestáno celkem třicet lidí. Čtyři a půl roku vězení dostal policista, který zmlátil na Národní třídě těhotnou ženu. Někdejší ministr vnitra Kincl a jeden z velitelů StB Karel Vykypěl byli odsouzeni na tři roky do vězení, další zasahující policisté dostali podmínky. Alojz Lorenc byl nepravomocně odsouzen za příkaz ke skartacím dokumentů StB na čtyři roky vězení, po rozdělení Československa byl jeho spis předán na Slovensko, kde bylo za vlády Vladimíra Mečiara stíhání zastaveno. Třicet měsíců vězení dostal i Miroslav Štěpán, nikoli za Národní třídu, ale za podíl na použití násilí a vodních děl proti demonstrantům při Palachově týdnu na počátku roku 1989.

Členové komise Federálního shromáždění pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu

Ing. Jozef Stank,CSc
ředitel odboru na federálním ministerstvu strojírenství, poslanec FS,

PhDr. Věra Bartošková 
náměstkyně federálního ministra zahraničních věcí, poslankyně

Andrej Džupina 
zámečník NHKG Ostrava Kunčice, poslanec

JUDr. Lubomír Fanta 
vedoucí právník SD Jednota Hranice, poslanec

Irena Kůsová 
kuchařka n. p. Jitona Bohumilice, poslankyně

MVDr. Jiří Ládr
veterinární lékař OVZ Plzeň-sever, poslanec

Václav Štix
strojní zámečník na dole Prezident Gottwald, poslanec

František Hofman 
důlní elektrikář na Dolech, Kladno, poslanec

Anna Kocurová 
soustružnice v Sigmě Dolní Benešov, poslankyně

JUDr. Josef Danisz 
právník družstva Cementáři a kamenosochaři Praha, člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS)

JUDr. Otakar Motejl 
advokát v Advokátní poradně číslo 2, Praha

JUDr. Milan Hulík 
advokát v Advokátní poradně číslo 9, Praha,

Jan Bubeník 
student Fakulty dětského lékařství Univerzity Karlovy,

Roman Kříž 
student právnické fakulty Univerzity Karlovy,

Jiří Solil
student Právnické fakulty Univerzity Karlovy,

Václav Bartuška
student Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy

Poslanci a členové vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu

Petr Burian– OF, nezávislý (členství  v komisi se později vzdal)

Jiří Pospíšil – OF

Jiří Ruml– OF

Stanislav Devátý – VPN

Petr Toman – OF

Štefan Glezgo – VPN

Štefan Bačinský– VPN

Július Bobovnický – KDH

Jaroslav Cuhra– KDU

Miloš Krejcar – Společnost pro Moravu a Slezsko

Bohuslav Hubálek– OF

Eduard Baštigál– SNS

Miroslav Jansta– KSČS

Jan Vidím – poslanec a student

Jiří Dienstbier ml. – poslanec a student

Jozef Šepetka – poslanec a student

Zdroj: http://www.psp.cz

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jaroslav Spurný

redaktor

spurny.jpg
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte