Černá oslava po černém dni

Připomínalo to obrovské hejno havranů, které se náhle a k údivu všech sneslo z nebe na zem. V pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnešní Výstaviště) sice stále ještě probíhala Matějská pouť, ten den se však o kolotoče nikdo nezajímal. Ke zdejší sportovní hale mířily tisíce mladých lidí – a všichni oblečení v černé. Nemohli si tehdy po sociálních sítích ani jinak dát vědět, jak se obléknout, ale ani nemuseli. Černé lesklé kožené bundy, pláště, barety, černé punčochy, lak na nehty i rtěnka a podholené postpunkové účesy.

Černou si ten den neoblékli pouze početní uniformovaní policisté s nervózními psy na vodítkách, obsluha vodního děla připravená rozhánět dav a příslušníci StB v civilu, kteří si fotili hloučky návštěvníků sedících před halou. Napětí, že může dojít ke střetu výstřední mládeže s policejními složkami, bylo cítit ve vzduchu, ale převažovala euforie z koncertu, který měl za pár desítek minut začít. Byl pátek 11. března 1988 a do Prahy, která za dobu normalizace nespatřila jedinou západní kapelu na vrcholu sil, přijeli Depeche Mode.

„Bylo hnusně, lezavo, snad i pršelo, ale to vůbec nikomu nevadilo,“ vzpomíná na ten den textař a prezidentský kandidát Michal Horáček, který tehdy působil jako novinář v kulturní redakci časopisu Mladý svět. Otázku, proč k nám nejezdí žádné světové kapely, když v sousedním Polsku i Maďarsku běžně vystupují, si tehdy vzal za svou – a právě Depeche Mode onu záklopku kulturní izolace prorazili. „Bylo to úžasné a památné. Ten…