Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

1968: Poprvé i naposled jsem žil s pocitem, že svět může být lepší

S Petrem Pithartem o tom, čím je dnes pražské jaro zajímavé a proč opojný sen skončil tragicky

Petr Pithart
Petr Pithart • Autor: Matěj Stránský

Šedesátá léta a především rok 1968 budou mít navždy výjimečné místo v našich dějinách. A nejen kvůli onomu tragickému konci. Po dvou desítkách let života v drtivé totalitě přišlo uvolnění, které přineslo pohyb v politice, ale také ve filmu, literatuře, divadle, výtvarném umění nebo spolkovém životě. Zřejmě nikdy nepřestaneme přemýšlet o tom, jak by Československo vypadalo, kdyby zásah z Moskvy nepřišel. Nový speciál Respektu, který je v prodeji, nabízí nejen popis událostí roku 1968, ale také pohled do společnosti, kultury či světa krásy.  Z obsáhlého speciálu je i následující rozhovor s Petrem Pithartem, který výjimečně odemykáme jako pozvánku ke koupi:


Reklama
Reklama

Proč jste se vlastně ve druhé polovině sedmdesátých let pustil do psaní své knihy Osmašedesátý?

Měl jsem pocit, že se nikdo k té době nevrací jinak než nostalgicky nebo s pocitem nekritického obdivu. Vadilo mi, že začínají vznikat takové mýty, proti kterým by bylo dobře hned na samém počátku vystoupit. Mlynářova slavná knížka Mráz přichází z Kremlu vznikla až později.

Z jakého důvodu se nechtěli Češi k roku 1968 kriticky vracet?

Společnost dostala strašnou pecku tím hanebným způsobem porážky, kterou zvolili tehdejší lídři, které lidé zbožňovali. Oni potom ustupovali krůček po krůčku, jako by šli pozpátku po schodech a ani v jednu chvíli se nezmohli na to, aby práskli dveřmi a řekli: „Tak tohleto už, prosím, bez nás…“  Jediný to udělal Zdeněk Mlynář. Bylo by to jenom gesto, ale my jsme postrádali jakákoli gesta. Porážka byla samozřejmě neodvratná, ale způsob té porážky byl v rukou té zbožňované čtyřky. A co oni nakonec udělali? Nakonec všichni podepsali mimořádné opatření předsednictva Federálního shromáždění a to bylo v podstatě stanné právo namířené proti lidem, kteří den předtím na Václaváku volali z bezradnosti: „Dubček, Dubček, Dubček…“ A on druhý den podepíše zákon proti nim. Není divu, že z toho byla společnost v šoku.

K tomu se jistě dostaneme. Napřed osobní otázku: co jste dělal v čase pražského jara?

Asistenta na katedře teorie státu a práva na Právnické fakultě UK. Od roku 1966 jsem byl také na půl úvazku redaktorem v Literárních novinách, které vydával Svaz československých spisovatelů. Po jejich sjezdu v létě 1967 jim byly ty noviny odebrány, museli jsme vyklidit redakci, přišli tam úředníci ministerstva kultury a převzali to. Titul nechali, zvolili jinou grafiku, aby bylo zřejmé, že jsou vedené někým jiným. Tehdy to vůbec nevypadalo na nějaké pražské jaro. Lidé tomu vtipně říkali Erární noviny místo Literární. To my umíme, takové věci…

Pak došlo k jejich návratu pod spisovatele a tedy jednomu z příznaků pražského jara.

Ano, někdy 1. března 1968 si svaz spisovatelů znovu ty noviny bere a už jim v tom nikdo nebrání. Takže my jsme od 1. března začali vycházet znovu, ale abychom se odlišili od těch několikaměsíčních „Erárních novin“, tak se to přezvalo na Literární listy.

Byl tohle moment, kdy jste si všiml, že se Československo mění?

Děly se věci, ale vůbec žádná logika, neodvratný směr k otevření politického systému tady nebyly. Na podzim nechutně zbili studenty, kteří demonstrovali u Strahovských kolejí, protože jim tam pořád vypínali elektřinu a oni se nemohli učit. To byla represe. Sebrali spisovatelům noviny a vůbec to nenasvědčovalo tomu, že je něco ve vzduchu.

1968_obal_Respekt_special-1

Je představa, že tady byly nějaké proudy v těch vrcholných sférách komunistické strany, nějací reformisti a nějací brzdiči, konzervativci. Ale na slavném lednovém plénu šlo především o to, že se střetli slovenští komunisté s českými. Vyhrotil se spor mezi Dubčekem a Novotným, protože Novotný byl další z českých prezidentů, kteří se dívali na Slováky s despektem, nevěřil, že jsou národ.

V jednu chvíli Novotný zaútočil na Dubčeka jako na nacionalistu. To slovo ještě tenkrát znělo hrozivě, protože to nebylo tak dávno, co Husák dostal za nacionalismus doživotí. A Dubček jako předseda Komunistické strany Slovenska prostě musel jít s Novotným do osobního boje. Situace stála jeden, nebo druhý.

Chci tím říct, že tehdy ještě nešlo o reformy, o demokracii, šlo o spor Slováků, kteří se právem cítili upozaďováni, s pražským centralismem, který představoval Novotný. Oni se tam hádali, uráželi, práskali jeden na druhého, zrádcovali, muselo to být hrozné.

Ekonomické problémy země nehrály roli?

Ota Šik řekl už v roce 1967 tu svoji nejdůležitější větu: „Reforma ekonomická je nemyslitelná bez reformy politického systému.“ Ale prosincovo-lednové jednání byl spor o nejvyšší místo ve straně a byl vyvolán nikoli spory ideovými, nikoli mezi progresisty a konzervativci, ale prostě mezi Slováky a Čechy.

Takže kdy jste si jako šestadvacetiletý asistent na právech a  redaktor liberálního listu všiml, že se něco důležitého mění?

Řeknu vám skoro neuvěřitelnou historku, kterou si přesně pamatuju. Bylo zkouškové období, seděl jsem 5. ledna na fakultě a najednou slyším v rádiu, že prvním tajemníkem Komunistické strany Československa byl zvolen Alexander Dubček. Přísahám, že jsem o Dubčekovi nevěděl nic, akorát že je v té funkci. Tak jsem volal Zdeňku Mlynářovi, s nímž jsem se znal. Ptal jsem se ho: „Zdeňku, tak Dubček… Prosím tě, je to dobře, nebo špatně?“ On se zachechtal a řekl: „To záleží, Petře, jak pro koho. Ty přece znáš moji ruštinu…“ (on tam studoval pět let) „…já se tady uživím i jako překladatel vrchního velitele sovětských vojsk v Československu. Ale pokud znám tvoji ruštinu, ty to budeš mít horší.“ Tohleto on řekl hodinu po zvolení Dubčeka, takovou měl fantazii.

Zpočátku mě ale poměry mezi nimi tam nahoře vůbec nezajímaly. Psali jsme o demokracii, pokud jsme to na cenzuře vyhádali. S každým takovým textem jsme museli do Benediktské ulice, kde sídlil cenzurní dohled, a každá stránka musela mít dole červené razítečko cenzora, bez toho vám to žádný tiskař neotiskl. Tak jsme se tam často hodiny hádali a oni říkali: „No tak dobře, jo, tak teď chápeme, jak jste to myslel, tak jo…“ Anebo nám něco vyhodili.

Alexander Dubček ve VŽKG---Alexander Dubcek, iron works, workers, embrace, Ostrava
Dostal strach, podepsal kapitulaci, lidi mu ale pořád věřili. (Dubček) • Autor: ČTK

První dva měsíce se tedy nedělo vůbec nic. Existoval text Josefa Smrkovského v Deníku Práce, a když to četli znalci, lidi, co byli dlouho v partaji, tak v tom viděli trochu nový slovník a říkali: „No, to je zajímavé, to může něco znamenat.“ Pak mluvil Dubček na Staroměstském náměstí u příležitosti únorového vítězství pracujícího lidu. Byl ale velmi špatný řečník. Lidi, kteří politiku hodně sledovali, tam najednou viděli trochu jinou dikci, ale že by si něčeho všimla veřejnost? Vůbec. No a potom se staly věci v takovém tempu, že to právě vysvětluje ten úžasný zážitek pražského jara. To nebylo postupné uvolňování. To se během několika dnů úplně provalily hráze a mohlo se mluvit absolutně o všem. A spouštěč byl útěk generála Šejny.

To byl tak obrovský skandál, že byste si větší nevymyslel. Předseda stranické organizace na ministerstvu obrany, jeho syn přítel Antonína Novotného, a on se ocitne v kancelářích CIA. Cenzoři najednou přestali z vlastní vůle tu práci dělat  a novináři ucítili během několika dnů, že můžou psát úplně všechno. Role toho skandálu byla naprosto podstatná.

Pokud ale – jak říkáte – šly změny velice rychle, tak veřejnost musela nějaké uvolnění poměrů očekávat, nebo ne?

To, čemu se tenkrát říkalo kulturní fronta, byly takové vlny uvolnění a zase přitažení. Filmaři zlobili, přišly tedy na několik měsíců zákazy, pak se to zase uvolnilo.

Ale situace kolem nás nebyla vůbec příznivá. V Polsku vládl konzervativec Gomułka a v březnu tam začínaly štvanice na Židy. Maďaři si tiše reformovali svoje hospodářství směrem k tržnímu, ale do ideových věcí se nepletli. V intelektuálské sféře samozřejmě byly evidentní pokroky, vznikaly filmy a vycházely skvělé knihy. Ale že by někdo v šedesátém sedmém čekal šedesátý osmý? Tak to tedy ne.

Připadalo vám po schválení akčního programu a debatách o demokratizaci, že v Československu tvoříme něco unikátního?

Ne. Protekcí jsem dostal od Ivana Klímy akční program dřív, než vyšel v novinách. Tak jsem to přečetl a na první a třetí stránce Literárních listů jsem měl titulek „Parlament, nebo Národní fronta?“. To mělo vyjádřit, jak kolem posílení parlamentu našlapují, ale zůstávají v podstatě u konceptu uzavřeného politického systému pod deštníkem té právnicky monstrózní konstrukce Národní fronty. Ten text byl celý kritikou akčního programu, který opět rozhodl, že tady nebudeme mít skutečný parlament, ale  pořád vedoucí úlohu KSČ. O vedoucí úlohu se sice bude KSČ ucházet ve volbách, ale tam bude pořád jen jedna kandidátka, na níž se můžou objevit i občané – nestraníci. Věděl jsem, že tohle prostě nejde…

Proč došlo při posílení svobod k odmítnutí pluralismu a trvání na vedoucí úloze KSČ? Dnes je evidentní, že něco takového – svoboda a vláda jedné strany – nemohlo dohromady fungovat.

Protože oni cítili v zátylku Brežněvův dech. Všichni vůdci zahraničních partají velmi rychle zbystřili. Oni měli rychlejší obraz o tom, co se tady stalo, než my, kteří jsme věděli jenom to, že se nějaký Dubček stal šéfem komunistů. Oni byli velmi znepokojeni.

A znepokojen byl i Dubček, který věděl, že Moskva se s tím, co se tady děje, nesmíří a že něco může udělat.

Proč tedy reformy vůbec plánovali?

Na druhé straně neměli dost strachu. Podívejte se, všichni ti čtyři (Dubček, Smrkovský, Černík, Svoboda – pozn. red.) od rána do večera balancovali mezi popularitou, která byla pro komunistické vůdce  neskutečná. To bylo něco opojného, v čem se koupali jako v blahé lázni. A na druhé straně byl strach z Brežněva, který si je pořád volal k odpovědnosti a svolával různé porady.

Vraťme se ještě o kousek zpět. Jedné věci dnes není rozumět: Dubček a spol. vymysleli a předložili politický koncept, u něhož ale podle vás už tehdy bylo zjevné, že nemůže fungovat. Proč to tedy dělali? Věřili, že může fungovat?

Tigrid říkal: „Tento systém je nereformovatelný a je to kvadratura kruhu.“ Ale zároveň jako osvícený exulant věděl, že je třeba s reformními komunisty mluvit, brát je vážně, nestřílet po nich hned, jak si vezmou slovo, tisknout je na stránkách Svědectví, navazovat kontakty v exilu. Protože důkaz o tom, že je to nereformovatelné, museli přinést pouze sami komunisti tím, že se o to pokusí. Nikdo jiný, žádní reakcionáři nebo odpůrci nebo demokrati. V tom spočívat celý paradox. Teprve když oni předvedou, že to je nereformovatelné, tak budeme mít poslední důkaz a nebude už o čem mluvit. A to se stalo. Takže když neberete v úvahu vnější moment, tedy tlak Moskvy, tak to celé nedává vůbec žádný smysl. Ale nezapomeňte, že jim dýchal na krk ten huňatý Brežněv.

Praha, 1.máj 1968, prvomájový průvod, Gustáv HUSÁK, Ludvík SVOBODA, Alexander DUBČEK, František…
Ojedinělý výjev z teorie marxismu-leninismu v praxi: vůdci a jejich vděčný lid v jednom spontánním průvodu. Napřesrok už to zase bude bez vděčnosti a spontánnosti. • Autor: ČTK

Při pohledu na události pražského jara se ale zdá, jako by si to vůbec neuvědomovali.

Báli se, že sem Moskva vtrhne. Ale zároveň to pořád vytěsňovali, protože na druhé straně jim dělalo strašně dobře, že mají takovou důvěru, že jsou tak populární, že je herečky líbají a čekají na ně ráno před ÚV KSČ. A vždycky se nadechli té úžasné atmosféry, kterou komunističtí funkcionáři nikdy nezažili. Ale potom zase přišel telefon z Moskvy, kde Brežněv říkal: „Sašo, minule jsme se přece na něčem dohodli…“ Dostával přesné informace, co se tady děje. V Čierné nad Tisou měl dokonce mlátit o stůl s Reportérem, kde byla na titulní straně Haďákova karikatura Brežněva. A Dubček odpovídal: „Ano, ano, ano… My to teď už uklidníme.“ Pak se skutečně začaly objevovat známky toho, že jsou připraveni kapitulovat. Najednou byl po kritice z Varšavské smlouvy odvolán generál Prchlík, to musel udělat Dubček. Zrovna ale začínaly prázdniny, lidi odjeli s lehkým srdcem, že věci jdou dobře.

Dělali to zbrkle

Proč Dubček nebyl schopen přesvědčit Moskvu, že se vývoje v Československu nemusí obávat, a zároveň udržet nějaký kurz reforem?

Kdyby šlo jenom o nás, tak si dovedu představit, že by to Moskva nějak strávila. Občas by si někoho přátelsky pozvali a řekli mu: „Tohle nedělej, to nám může hrozně uškodit…“ Ale nezapomeňte, že Česko byla země, kde v roce 1946 komunistická strana získala přes 43 procent hlasů. Poláci a Maďaři si nikdy žádným způsobem o jakýkoli socialismus neřekli. Čili my jsme byli roznětka událostí v Polsku a Maďarsku, kterých se báli. Kdyby tohle povolili Čechoslovákům, tak by Polsko a Maďarsko odlétly z toho bloku taky a celé by se to rozpadlo.

Co si myslíte o Dubčekově chování při pohovorech s Brežněvem, kde Brežněv diktoval, co je třeba vrátit zpět?

Dubček Brežněvovi sliboval něco, o čem věděl, že to nesplní.

Že nechce splnit, nebo že nemůže?

Že už nemůže. Zaprvé by ztratil zmíněnou popularitu, na které jim strašně záleželo. Museli ji cítit jako blaženou rehabilitaci celých svých životů a dogmatických etap dějin. A to je tak muselo opájet, že byli ochotni Brežněvovi slibovat něco, o čem věděli, že to tady prostě nepůjde prosadit. Neměl odvahu Brežněvovi říct ne. Raději slíbil, že ano, že to tedy zařídí, že omezí svobodu projevu, a tady neměl odvahu novinářům něco zakazovat. Ani to už nešlo. Vždyť vám říkám, že cenzura se zrušila sama.

Šlo vůbec z Brežněvových pokynů vyčíst, co se má změnit, abychom předešli invazi?

Zaškrtit svobodu slova a neotvírat určitá témata, nepovolit žádné alternativní prvky občanské společnosti, jako třeba K 231 nebo Klub angažovaných nestraníků, notabene obnovení sociální demokracie. Ti jediní, pokud vím, se někdy v červenci rozhodli, že pozastaví další jednání o svém obnovení. Ale jinak nikdo na sebe žádné omezení nevzal.

Asi to bylo těžké omezit svoji svobodu, když člověk nevěděl, co se chystá.

Brežněv měl Dubčekovi v posledních telefonátech říct: „Sašo, my budeme nuceni udělat opatření…“

Opatření? Mluvilo se takhle nejasně?

S Kádárem se Dubček sešel pár dní před invazí v Komárně, a když se na nádraží loučili, Kádár mu řekl: „Sašo, je to zlé…“ Taky mu neřekl: „Vlítneme na vás…“

Alexej Nikolajevič KOSYGIN,Leonid Iljič BREŽNĚV ,Gustáv HUSÁK ,Lubomír ŠTROUGAL smlouva podpis
Květen 1970, generální tajemníci Brežněv a Husák podepisují spojeneckou smlouvu. Normalizace začíná. • Autor: ČTK

Proč to neřekl? Už od ledna bylo patrné, že měli s Dubčekem osobnější, přátelštější vztah. Proč ho jasně nevaroval stylem: „Bacha, chystá se invaze“?

Protože to slovo bylo tabu. Jak to můžete říct, když víte, že jde o porušení mezinárodního práva? To jsou nevyslovitelná slova. Proto Brežněv mluvil o opatření: „Budeme, Sašo, nuceni, pochop…“ Saša byl úplně hotový a neměl odpověď.

Víte, co si myslím? Určitá obrana by mohlo být, kdyby KSČ napsala do Moskvy otevřený dopis ve stylu: „Z kruhů světové reakce a nepřátel socialismu je slyšet zprávy, určitě jsou to fámy, že se shromažďují vojska a že připravujete okupaci země. Soudruzi, potvrďte nám, že to není pravda.“ Teď jsem samozřejmě chytrej, ale tohle se, myslím, udělat mohlo. Ani k tomu ale neměl Dubček odvahu, protože by se tam prostě musela napsat slova „okupace země“.

Proč vlastně Dubček nebyl otevřený směrem k občanům? Proč po návratu od Brežněva nevysvětlil, jakým výhradám čelí?

Ano, někdy v létě se odehrálo slavné setkání inteligence s komunistickými špičkami. Nevím, jestli tam Dubček byl. Pozvali si je do Hrzánského paláce, aby tohle vysvětlili. Nejvíc jim řekl Kriegel. „Přátelé, visí to všechno na tenounké nitce,“ prohlásil. Ani tam ale z jejich úst nemohla vyjít  slova „okupace, vojska, přepadení“, to bylo prostě tabu.

Myslím trochu něco jiného. Dubček od jara opakovaně prohlašoval, jak dobře si s Brežněvem rozumí. Proč nepopsal rozhovory tak, jak byly? Něco jako: „Jednali jsme s Brežněvem a on má vážné výhrady k politice, kterou doma děláme.“ Tím by podnítil debatu, z níž mohlo něco užitečného vzejít. Místo toho všechno tutlal a republice udělal špatnou službu.

On se prostě neodvážil mluvit o tom, že se československá a sovětská pozice vzdalují. Jediné, co udělali – a to překonali sami sebe –, bylo, že na jednu ze schůzek s Brežněvem nejeli, protože věděli, že tam budou sedět znovu na lavici obviněných. To byl nejsilnější akt vzpoury, což samozřejmě všechny ty budoucí okupanty utvrdilo v názoru, že je tady vše ztraceno a musí se zakročit.

Kdy Kreml s přípravou vojenské invaze začal?

Od května. Dělali to však velmi zbrkle, takže neměli dobře připravený politický plán a ten taky potom nevyšel. Vojensky to jakž takž zvládli, ale politicky šlo o naprosté selhání. Kdyby prezident Svoboda nejel tenkrát z vlastní vůle do Moskvy a nevytrhl jim trn z paty, tak nevím, co by se tady dělo. Kolaborantská dělnicko-rolnická vláda v čele s Indrou, která měla vzniknout, nevznikla. Hlasování o intervenci v předsednictvu ÚV dopadlo jinak, protože někteří členové hlasovali jinak, než Moskva čekala. Prošlo tedy Mlynářovo prohlášení, že jde o porušení mezinárodního práva. To byla klíčová slova, která ovlivnila začátek okupace zcela jinak, než chtěl Brežněv. Jejich ambasáda nebo zpravodajci to prostě neměli zmáknuté.

Co vlastně pražské jaro stihlo?

Pražské jaro bylo nádherné pro dvě věci: že se to všechno provalilo najednou a že šlo o zážitek katarze. Hráze se prolomily a může se psát o všem, to zaprvé, a zadruhé nečekají se od vás žádné činy, protože všechno – ústava a zákony – se začne měnit až po sjezdu a do té doby můžete jen volně snít a psát a řečnit, to byl několikaměsíční daydreaming o nějakém myslitelném socialismu. To se to dobře mluvilo a psalo a všichni říkali: „No jasně, teď musí proběhnout sjezd, oni se tam vymění a potom to všechno začne.“ Takže trvám na tom, že činy byly vlastně jen dva: federalizace, která Moskvě nevadila, a novelizace zákona o soudní rehabilitaci, podle nějž začaly probíhat první rehabilitace, třeba s generálem Píkou. Ještě se zpravidla uvádí zákon o zrušení cenzury, to bylo 6. června, jenže cenzura už fakticky tři měsíce neexistovala.

Leonid BREŽNĚV - SSSR, vlak---Leonid Brezhnev, train, hat
Leonid Brežněv měl od začátku přesné informace, co se v Praze děje, a dobře věděl, co by se mělo dít. • Autor: ČTK

Nechystaly se zákony, které měly uvolnit cestování do zahraničí?

Chystalo se leccos, ovšem jenom chystalo. Proto říkám, že to bylo mluvení bez vědomí, že musí následovat činy a odpovědnost, protože se všechno odkládalo.

Byl mimořádný sjezd, chystaný na září, skutečně tak důležitou událostí?

Byl, tam by je vyměnili. Všichni lidé jako Biĺak (jeden z autorů zvacího dopisu – pozn. red.) by šli prostě do háje. A tím samozřejmě začíná nový okruh tázání, co by bylo, kdyby se tak stalo. Jenomže právě čekání na sjezd umožnilo takovou tu blahovolnou atmosféru snění o možných ideálních společnostech a o tom, jak my budeme tou první. Žádná politika, parlamentní hlasování, nic takového se nedělo. To se odkládalo.

Čili i to náhlé protržení hrází, pád všech tabu, volné mluvení bez činů, o nichž jsme si všichni říkali, že přijdou až potom, to všechno vyvolalo tu opojnou atmosféru a úžas světa.

Proč tam byla všude taková fixace na slovo „socialismus“? Všichni, včetně nekomunistů, mluvili o socialismu jako cíli.

To souviselo s minulostí. Polská a maďarská společnost byly proti naší vždycky výrazně hierarchizované. Náš národ se během národního obrození skutečně obrodil, a sice z nižších a z nižších středních vrstev. Vertikální osa sociální struktury tu chyběla. Vždycky jsme byli rovnostářští, i celá politická scéna první republiky byla posunutá doleva. V roce 1946 během voleb byla opět levicová agitace, Beneš byl prosocializující demokrat. Znárodnění tady proběhlo největší v Evropě Benešovým dekretem 24. října 1945. A teprve 28. října se sešlo cosi jako parlament. Takže my jsme si cestu k socialismu na rozdíl od ostatních zvolili sami. Slovo socialismus tady nebylo vnucené. Samozřejmě pro některé lidi to zavánělo bolševismem, ale pro spoustu lidí ne. Už v Maďarsku nebo Polsku byste s tím neuspěl.

Nádherné měsíce

Zmínil jste, že Rusové špatně připravili politickou rovinu  invaze. Čím to pak napravili?

Vydatně jim v tom pomohl Svoboda. Ten je dodnes skoro adorován, tehdy ale udělal tak svinskou práci, že to ve své vojácké mysli snad ani nevěděl.

V čem udělal chybu?

Tím, že letěl do Moskvy, přesvědčil ty odvlečené, že mají podepsat moskevský protokol. Tím vytrhl Brežněvovi trn z paty. Oni s ním vůbec nepočítali, ten v jejich plánu nefiguroval. Rozhodující byli Indra, Kapek a další autoři zvacího dopisu, kteří měli dát dohromady dělnicko-rolnickou vládu. Svoboda sice zprvu řekl: „Jaká vláda? My tady vládu máme…“ a oni zase trochu zalezli. Cestou do Moskvy jim ale pomohl.

V čem?

Bez něj by možná moskevský protokol neexistoval. Zprvu většina odvlečených nahlas řekla ne. Potom se začali přesvědčovat a v tom rozhodující roli sehrál právě Svoboda, který si jediný mohl dovolit na ně řvát. Byl voják, generál, prezident republiky. Moskevským protokolem pak legitimizovali vstup vojsk.

Proč se potom proreformní část komunistické strany nezmohla na nějaký odpor proti okupaci?

Vysočanský sjezd byl největší výkon komunistů, komunistického hnutí za celé dějiny. Ten byl asi úžasný, už jenom schopnost jej zorganizovat tak, aby o něm vojáci neměli potuchy…  Sjeli se tam skuteční delegáti 14. sjezdu, předtím vybraní na členských schůzích. No a ta usnesení se dají podepsat.

Jak je tedy možné, že potom přichází naprostá rezignace?

Mnozí říkají, že těch šest dnů, kdy bylo vedení státu odvlečené do Moskvy, byl nejkrásnější zážitek života. Národ byl prostě bez svých vůdců a choval se skvěle. Improvizoval, bylo to vtipné, nenásilné. Potom vůdci podepsali moskevský protokol, Dubček pláče, když o tom mluví. Smrkovský je frajer a řekne: „Jednou možná dějiny řeknou, že to byla zrada…“

Pak následuje pro mě nepochopitelný sesuv. V kteroukoli chvíli Dubček a ti ostatní mohli říct: „Tak tohleto už je moc, nezlobte se, soudruzi, já už nemůžu, odcházím.“ Tohle udělal jediný Mlynář, který odešel do entomologického oddělení Národního muzea starat se o střevlíky, protože jako puberťák byl přeborníkem v celé zemi na střevlíky. Nikdo jiný z komunistického vedení to nedokázal.

Na všech fakultách se uskutečnila okupační stávka, studenti ve shodě s nejsilnějším odborovým svazem kovodělníků. Já už jsem byl asák, ale spal jsem tam taky, na obranu Smrkovského. Husák ho chtěl sundat z funkce předsedy Federálního shromáždění, protože když byl prezident Čech, tak předseda Federálního shromáždění musel být Slovák. Stávkovali jsme hlavně za Smrkovského a on nám potom vzkázal: „Udělalo mi to radost, děkuju vám za důvěru, ale nechte toho, já to prostě vzdávám.“

Série takových rezignací, kdy se vybičujete k protestu, a politik vám řekne, že vlastně o vaši podporu nestojí a že to vzdává, to je tak demoralizující…

Co bylo pro vás nejhorším okamžikem?

Když proti nám při protestech 21. srpna 1969 vyjely vojenské transportéry. Byli jsme si jisti, že jsou ruské, a proběhlo nám se ženou hlavou, že tam možná padneme. A najednou koukáme, transportéry na sobě měly československé výsostné znaky. S něčím takovým jsme vůbec nepočítali. Tenhle okamžik byl jeden z nejstrašnějších v mém životě. Sotva jsme stačili prchnout do pasáží. Nakonec bylo pět mrtvých za dva dny v Praze a Brně. A ráno otevřu noviny a tam je titulek „Mimořádné zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění“ a pod tím podepsán RSDr., rodné strany doktor, jak se tomu říkalo, Dubček. A já jsem si chvíli říkal: „Jakej Dubček?“ Přitom to podepsal on i ostatní. Všichni byli v předsednictvu Federálního shromáždění. A potom se zjistilo, že nebyli usnášeníschopní, mohli to tedy snadno odmítnout z procedurálních důvodů. A neodmítli. To byl definitivní konec pražského jara. Jejich poselství bylo jasné: My to balíme, končíme, vykašlete se na to, běžte domů, nemá to cenu, zalezte na své chalupy anebo si emigrujte. To byl naprosto demoralizující vzkaz.

Byla následná rezignace společnosti u prověrek důsledkem toho, co předvedlo vedení KSČ?

Ano, byla. Jak jsem se po letech dozvěděl, Václav Havel tehdy psal Dubčekovi přátelský dopis, kde stálo: „Je to pros*aný, ale pořád máte ještě možnost odejít, zkratkovitě řečeno prásknout dveřmi. Udělejte to aspoň jako gesto.“ Oni to ale neudělali, nechali se ponížit, až nakonec všichni skončili v nějakých kancelářích. To pak  lidi vedlo k cynismu, k absolutnímu pragmatismu, že je nejlepší se vykašlat na všechny ideály. (Dubček skončil jako úředník bratislavské lesní správy – pozn. red.)

Čím je dnes, po padesáti letech pražské jaro zajímavé?

Tak devětaosmdesátý na pražské jaro už nenavazuje vůbec… Tehdejší ideály se ukázaly jako nevěrohodné. Napřed se říkalo, že půl milionu vyloučených a vyškrtnutých tvoří něco jako stranu vyloučených. Přitom se nezmohli na nic. Až v roce 1988 ustavili Obrodu a začali dolézat na ÚV KSČ a tajně vyjednávat rehabilitace. Sám Dubček se odmítl do čehokoli namočit. Zůstal uzavřený ve světě komunistů, vůbec nevyšel na nějaký občanský vzduch. Říkal mi Martin Šimečka, že první Dubčekovo vykročení z komunistického světa byla jeho účast na pohřbu slovenského básníka a spisovatele Tatarky. Když za ním přijeli mladý Dobrovský a mladý Mlynář požádat o podporu vězněných disidentů, tak s nimi mluvil jenom přes branku, nepustil je dál. Svým mnohomluvným, přerývaným, nesouvislým projevem vysvětloval, že se musí zachovat pro nějakou jinou situaci… No prostě nás několikrát poslal do háje.

A čím je tedy dnes pražské jaro zajímavé?

Na to jsem přišel až po letech: byly to úplně nádherné měsíce, kdy jsem poprvé i naposled žil s pocitem, že svět může být lepší a že se o to můžeme přičinit. Tenhle pocit už mě potom nikdy v životě nepřepadl. To je taková zbytková nostalgie k osmašedesátému, ke kterému jsem jinak kritický. Lidi se chovali jinak, cítil jste vůli ke vzájemnosti i k obětem. To dělalo ten zážitek neopakovatelným.

ROZHOVOR_Pithart02_foto Antonin Erich Nový
Rok 1968: Petr Pithart je s rámci skupiny kantorů a studentů Právnické fakulty UK na ústředním výboru KSČ na návštěvě u Alexandera Dubčeka.

Petr Pithart

Narodil se v roce 1941 v Kladně. Má za sebou úspěšnou politickou kariéru, kdy působil především jako premiér ČR za Občanské hnutí a předseda Senátu Parlamentu České republiky za KDU-ČSL. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově (1962), kde pokračoval jako odborný asistent. Na protest proti srpnové okupaci roku 1968 vystoupil z komunistické strany, jejímž členem byl od roku 1960. Sedmdesátá léta strávil jako čerpař Vodních zdrojů a podnikový právník Ředitelství výstavby pracovišť ČSAV v Praze. V roce 1977 podepsal Chartu 77. V prosinci 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra.
Spolu s Petrem Příhodou a Milanem Otáhalem napsal pod pseudonymem Podiven knihu Češi v dějinách nové doby, kde zpochybňují některé mýty českých dějin. Koncem sedmdesátých let napsal a v samizdatu vydal pozoruhodnou knihu Osmašedesátý, kde jako první na velkém prostoru podrobuje události pražského jara kritice. Letos vyjde v nakladatelství Academia další vydání doplněné o Pithartovy poznámky a komentáře tehdejších událostí.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Marek Švehla

zástupce šéfredaktora

2007-1057-vobr-svehla.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1994 jich napsal/a 2060
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte