Před ordnery do republiky

Protože jsem byl členem Sokola, měl jsem odjet přes Starý Rokytník do Úpice. To však už nešlo. Ke strýci jsem se tedy chtěl dostat přes Poříčí, ale hned v podvečer byli okupanti i tam. Chtěli mě stavět, stačil jsem však ujet a za mostem byli už naši ustupující vojáci, a to mě zachránilo. Druhý den, v neděli 9. října, došli němečtí vojáci do naší obce Humburky. Ráno v pět hodin už němečtí občané a s nimi i moji kamarádi obsadili náš dům. Rozbíjeli dveře a okna, sekera vlétla až do postele. Potom vnikli do domu a rozbíjeli, co se dalo. S pistolí mě hledali i mí němečtí kamarádi, kde že je ten sokol, a šťouchali vidlemi do sena. Rodiče a bratra ztloukli a ve spodním prádle je hnali dva kilometry do Trutnova na gestapo. Zde byli zase ztlučeni, vězněni a vyslýcháni. Když byli propuštěni a vrátili se domů, opět je zadrželi a opět byli vyšetřováni gestapem. Později se rodičům podařilo odstěhovat se i s mým mladším bratrem do České Skalice, kde jsme se všichni na Vánoce sešli.“

Takhle na svou rodinnou tragédii po obsazení Sudet nacisty v září 1938 vzpomínal šedesát let poté Antonín Rosa z obce Humburky (dnes Bojiště) nedaleko Trutnova, což bylo před válkou město obydlené převážně českými Němci. Příběhy, jako byl ten Rosův, záhy překryla okupace, doba protektorátu, heydrichiáda, konec války a nakonec poválečný odsun právě těch německých kamarádů, o nichž pamětník mluvil. Vyhnání a útěk statisíců etnických Čechů (ale nejenom jich, před smrtelnou hrozbou prchali i sudetoněmečtí…