Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Dopis z…

Dopis z Bruselu

Čtvrť, kde to žije

Dopis_z_Bruselu01_foto Eva Hrnčířová

Rozkvetly narcisy. Nic  převratného, ale znáte tu sílu, když po šedivé, mokré, únavné zimě najednou zazáří nová žlutá energie. V parku před našimi okny je jí plný trávník. Svítí tam ve dne v noci, ráno rozhrnete závěs a to jaro vás praští do očí. Když někdy v březnu přeorávali celý ten trávník a sázeli do něj cibule,  říkala jsem si, proboha, co to zase vymýšlejí? A koncem dubna bylo jasno. Kolemjdoucí je chodili obdivovat, zjevně si taky chtěli nějakou tu energii načerpat, a hlídači parku museli vyhánět malé děti, když se vrhaly přímo do moře žlutých květů sledované iPhony svých rodičů.

Jsou to detaily. Člověk si jich v každodenní rychlosti ani nevšimne, nepřemýšlí o nich. Ale květiny tamhle a vodotrysk jinde vlastně potěší a zlepší náladu. Když o tom přemýšlím, překvapuje mě, kolik času, peněz a energie se v téhle bruselské čtvrti Woluwe-Saint-Lambert věnuje péči o veřejný prostor. Není přece ničí, všichni se skrz něj jenom někam přesouvají. S výjimkou parku, kde nějaký ten čas i tráví. Takže týden co týden tu hučí traktory, co sekají trávu. Stromy a keře dostanou rok co rok zástřih, aby na jaře znovu obrazily, kromě narcisů přibyly taky rudé rovné tulipány, zjara kvetou rododendrony. Jedna má slovenská přítelkyně tomu říká „opečovávaná zeleň“. Každou chvíli se změní nějaký malý detail, přibudou nové stroje na cvičení, na druhé straně zase dřevěná lehátka na pohodlné čtení a pak se najednou uprostřed velkého trávníku objevily i velké dřevěné stoly s lavicemi na piknikování. Park Georges Henri se mění podle toho, jak to lidé potřebují, a je to vyhledávané místo.  Někdy bohužel estetice navzdory, to když stylové staré zelené odpadkové koše nahradily drátěné stojany, na kterých visí dva pytle s pokličkou – modrý na plasty a bílý na všechno ostatní. Bohužel doba dřívější s recyklací nepočítala.

Reklama
Reklama

Dopis_z_Bruselu02_foto Eva Hrnčířová

O Belgii se sice říká, že je to země, kde se nic nemění, nebo se změny projevují až za velmi dlouho. Jen ale při pozorování Bruselu si člověk uvědomí, kolik změn se tu v každé z jeho čtvrtí za deset let odehrálo před jeho očima. Tak třeba z širokého bulváru Woluwe se teď na pár měsíců (možná to bude spíš rok a víc) stává staveniště. Dříve věčně ucpané čtyřproudovce je radno se ve špičce vyhnout, protože auta mají dovolené už jen dva úzké pruhy po stranách, uprostřed se budují tramvajové koleje a široký trávník. Jen údržba chodníků a silnic stojí podle radnice přes tři miliony eur ročně. A to nemluvím třeba o dětských hřištích – v dosahu našeho domu se za posledních pět let proměnila aspoň tři. Staré houpačky a prolézačky nestačily, děti nejspíš potřebují neustále něco nového. Fakt, že jedno z těch hřišť vydrželo asi dva roky a přišla už zase proměna další, vyvolává podezření, že prolézačková a houpačková firma má snad na radnici až příliš dobré vztahy.

Komunitní udržitelné projekty hrají prim. Ve svém tradičním plátku vyzývá radnice obyvatele k pěstování zeleniny a dalších rostlin na svých minizahrádkách. Radní radí záhony sdílet. Kdo na ten svůj nemá čas, může si najít sousedy, kteří jej budou obdělávat. Komunitní zahrádka a kompost přibyl i na jednom dětském hřišti. Kamarádka má dokonce tu čest se o něj starat. Obnáší to jednou týdně vyzvednutí klíčů na hřišti v malé budce, pak vláčení konví s vodou asi tři sta metrů po ulici z domu správce až na záhon, to vše s jedním dítětem uvázaným na břiše a druhým vlečeným za ruku, bere to ale jako pozitivní příklad pro své děti a privilegium v rámci komunity.

Za nejrevolučnější projekt téhle čtvrti bych vyhlásila budování jedné ze škol. „Parc Schuman et La Charmille“ byly staré omšelé nízké hranaté barabizny ze sedmdesátých let. Druhá největší škola v celkem padesátitisícovém Woluwe-Saint-Lambert. Po mnoha letech příprav a odsouvání padlo rozhodnutí. Děti i učitelé se přestěhovali na plácek o pár ulic dál, kde vyrostla provizorní „kontejnerová škola“. Kdyby ji neuzavřeli dřevěnou bránou a nepřizdobili květinami, vypadalo by to jako uprchlický tábor. Každá třída se učí ve své „krabici“ s úzkými schůdky jak do kurníku a uprostřed mají děti dvůr, kde tráví přestávky. Provizorní řešení je prý na rok, to je do příštího jara, ale v Belgii věci zpravidla trvají déle, než jaké jsou původní plány. A zimy tu jsou mokré. Ale děti z nižších tříd se určitě dočkají nového ambiciózního komplexu pasivních budov se všemi vymoženostmi moderní architektury, celkem za 20 milionů eur, když to ještě pár let v kontejnerech vydrží.

Ne všechny změny bezprostředně kolem sebe člověk vyhodnotí jako pozitivní. Nepochopitelně třeba vyrostly parkovací automaty před malou samoobsluhou Delvity. Takže k nákupu se mají ještě sem naházet drobné? První čtvrthodina je zdarma, když není fronta u pokladny, dá se to stihnout. A drobné zbudou na zmrzlinu. To okénko na rohu u parku je stejné už deset let. Jen cena kopíruje inflaci v eurozóně. Před deseti lety byl kopeček za 1,10 eura. A každé jaro, se sluncem a novou sezonou poskočí o desetník. Letos – dvě eura za kopeček. Inu, i v ospalé Belgii se časy  mění.

Autorka pracovala jako zahraniční zpravodajka ČT. Žije v Belgii.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte