Celník vytahuje několik kufrů a tašek z autobusu. Je půl šesté ráno a cestující na přechodu ugandsko-rwandské hranice po celonoční jízdě jen apaticky přihlížejí. Muž v černé uniformě rozepíná zip a hned vidí, že si vybral dobře. Vyndává z tašky plastový sáček. Jeho obsah vrací zpátky do zavazadla a sáček odhazuje do papírové krabice k několika dalším – igelitové tašky prostě podle zákona do Rwandy nepatří.

Ukázka boje proti plastovému moru, jehož povlávající cáry a šustící útržky zaplavují a hyzdí většinu větších afrických měst, není jedinou známkou toho, že vjíždíme do země, která se chce stát vzorem pro zbytek Afriky. V kanceláři na zapadlé hraniční stanici totiž mezitím druhý pohraničník na internetu prochází databázi imigračního oddělení a ověřuje si údaje, které cestující z Evropy napsali do své on-line žádosti o vízum.

Vše je v pořádku a autobus může pokračovat. Za okny se zelená políčka položená na zaoblených kopcích melancholicky ztrácejí v ranní mlze. O několik hodin později už ostré slunce z přírody vymámí ty nejbarevnější rytmy a krátce po šesté večer se zase krajina během chvilky ponoří do oslepující tmy. Rwanda, a vlastně celá Afrika, je zkrátka místem extrémů. Barvami všedního dne počínaje a politikou konče.

Před šestnácti lety se v přírodním ráji za okny autobusu odehrával snad nejpromyšlenější zločin od konce druhé světové války. Radikální vůdci většinové „kasty“ Hutuů zorganizovali genocidu menšinových Tutsiů a během čtvrt roku zahynulo za…