Okna kanceláře byla otevřená, pod nimi hluk a bzukot pařížské ulice, naproti šedivá fasáda francouzské Národní banky. Za pracovním stolem seděl v koženém křesle prošedivělý vousatý muž bez saka. Pozornost přitahovaly jeho široké šle, tlustý doutník a jaterní skvrny na rukou. Po úvodních společenských formalitách přišly na řadu zprávy a vzkazy z Prahy.
Poslouchal, sem tam utrousil vtipnou či žoviální glosu. Nakonec se zeptal: „A co vy? Vracíte se, nebo…?“ Dramaticky zvedl husté černé obočí a v očích mu šibalsky zajiskřilo. „To druhé.“ „Buďte tedy vítán!“ Symbolicky rozevřel náruč, ale v tom okamžiku zazvonil telefon. Vzal sluchátko a pustil se do francouzsky vedeného dialogu. Ve vzduchu přitom visela jeho ostražitým pohledem podtržená otázka: rozumí, nerozumí?
Mohl bych být vskutku kdokoli, napadlo mě až v kavárně na rohu, kde se konečně zklidnily trémou a nervozitou rozechvělé ruce. Byl začátek roku 1989 a proslulý novinář stále platil za jednoho z úhlavních nepřátel československých dělníků, rolníků, pracující inteligence i mládeže. Na druhou stranu jsem díky ceduli na vstupních dveřích obohatil svou francouzštinu o třetí slovo: Témoignage – Svědectví.
Pařížská redakce čtvrtletníku pro politiku a kulturu Svědectví se nacházela na adrese rue Croix-des-Petits-Champs 30. Tedy nedaleko Louvru, Palais Royal a bývalého „obchodního břicha“ Paříže Les Halles. Z tmavé chodby s navoskovanou dřevěnou podlahou návštěvník vkročil rovnou do knihovny, jež zároveň sloužila za…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
