Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Rozhovor

O letech k Měsíci s Tomášem Přibylem

Na téma historie letů k Měsíci, dalšího směru vývoje kosmonautiky i vlivu vesmírných programů na technologický pokrok, jste mohli diskutovat s Tomášem Přibylem, publicistou specializujícím se na kosmonautiku.

Tomáš Přibyl
Tomáš Přibyl • Autor: Archiv autora
Tomáš Přibyl
Tomáš Přibyl • Autor: Archiv autora
Tomáš Přibyl (*1975) se už téměř čtvrt století věnuje kosmonautice a kosmickým technologiím. Je autor celé řady publicistických publikací (Smrt měla jméno Challenger,Rudé hvězdy ve vesmíru,Příběh stanice Mir,Den, kdy se nevrátila Columbia aj.), publikuje v Česku i v zahraničí. Působí jako konzultant a publicista na volné noze – kromě kosmonautiky se věnuje též problematice bezpečnosti informačních technologií. Má za sebou stovky přednášek pro veřejnost (aktuálně připravil výstavu „Apollo-11: tenkrát na Měsíci", která se koná v prostorách Amerického kulturního centra v Praze.), spolupracuje s Českou kosmickou kanceláří. V roce 1998 se zúčastnil kosmonautického výcviku v Německu a Belgii jako kandidát za Českou republiku v rámci projektu West In Space. Za žurnalistickou a publicistickou činnost je historicky nejmladším laureátem Ceny města Brna (za rok 2002). Osobní blog: kosmonaut.cz/blog (zdroj: kosmonaut.cz).

Výsadkový modul kosmické lodi Apollo 11 přistál na povrchu Měsíce 20. července 1969. Úspěšné přistání představila NASA jako „splnění úkolu“, což ale skrývalo jistý zádrhel: komentátoři se již při startu Apolla 12 v listopadu 1969 ptali, proč Američané na Měsíc letí podruhé, když už tam jednou byli. Vědecká hodnota výprav veřejnost příliš nezajímala, pozornost brzy začaly přitahovat jiné věci než pestrost získaných vzorků lunární horniny.
S přízní veřejnosti to vůbec bylo trochu jako na houpačce. Počátkem 60. let se většina Američanů stavěla proti letu na Měsíc, postupně se ale jejich názor měnil. Program vytvořil téměř půldruhého milionu pracovních míst, často v odlehlých a do té doby relativně zaostalých oblastech (z článku Tomáše Přibyla v Respektu 29/09).

(On-linerozhovorhodinový,je tedy časově ohraničen, proto výběr dotazů a také rozsah odpovědí je na dotazované osobnosti. Rozhovory podléhají pravidlům diskusního fóra uvedeným v obchodních podmínkách. Vámi vložené dotazy se zobrazí s malým časovým zpožděním.)

:35Jan Hodic
Dobrý den, setkal jsem se již s názorem, že válka v Iráku se svými výdaji tento program zbrzdila. Nakolik jsou tyto spekulace opodstatněné? Do jaké míry hodlají USA spolupracovat i s jinými kosmickými velmocemi - dotaz mířen ohledně Ruska. Děkuji za odpověď, Jan Hodic, student gymnázia, 18 let.
11:23Tomáš Přibyl
Dobrý den. Takto soudit mi přijde trochu vytržené z kontextu. Třeba americká armáda obecně vydává na kosmonautiku (v podobě zpravodajských družic, komunikačních satelitů, vývoje nových technologií a MNOHA dalších investic) zhruba dvojnásobek toho, co „civilní“ NASA. A tento rozpočet samozřejmě v uplynulých letech rostl – což rozhodně není žádné „zbrzdění“. Podotýkám, že z vojenských technologií následně těží i civilní a soukromý sektor.
Stejně tak není pravdou, že nebýt války v Iráku, mohli jsme za ty peníze být „už pětkrát na Marsu“. A to z mnoha důvodů. O tyto peníze se „hlásí“ kdekdo (např. „nebýt války v Iráku, mohla mít Amerika už dávno provedenou reformu zdravotnictví“), takže virtuálně jsou rozdělené nejméně stokrát – kdyby nebylo války, rozhodně by tyto peníze nešly jen do kosmonautiky (pokud by vůbec „vznikly“ – třeba by USA nešly cestou masivního zadlužování). Kosmonautika je navíc o dlouhodobé koncepci: pokud chci něčeho dosáhnout za dvacet let, musím začít dnes. Např. teď se vybírají astronauti, kteří se jednoho dne projdou po Měsíci – první z nich sice nejdříve za dvanáct let, ale je potřeba, aby v té době byli „v nejlepších letech“ a se zkušenostmi. Naproti tomu válka v Iráku je (z kosmického měřítka) jen relativně krátkou epizodou.
Možná to není politicky korektní, ale z technologického hlediska je válka a armáda naopak katalyzátorem a tahounem pokroku. Stačí se podívat kamkoliv do minulosti.
Co se spolupráce týká: NASA se jí otevřená a současný svět bez ní není možný. Rusko bude dodávat některé komponenty nové lodi Orion, Evropa se chystá zajit do automatického průzkumu Měsíce, Japonsko se chce realizovat v oblasti lunárních skafandrů, Kanada u robotických technologií… Takže bez spolupráce už to nejde a nepůjde – otázkou je pochopitelně její rozsah a podmínky. Ty ale ještě nebyly definovány: dnes je na pořadu dne Mezinárodní kosmická stanice.

:53Marek Loub
Znamená to, že jste prošel potřebným kosmonautickým výcvikem a jste schopen letu do vesmíru?
11:18Tomáš Přibyl
Dobrý den. Výcvik, kterého jsem se v roce 1998 zúčastnil, nebyl úplný – prošel jsem mnoha testy (zdravotními, tělesnými, psychologickými, zátěžovými…) jako skuteční kosmonauti, přesto měl do skutečného výcviku daleko.
Na druhou stranu: myslím, že jsem schopen kosmického letu – stejně jako dvě třetiny běžné dospělé populace. Když Američané hledali své první astronauty, chtěl Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) vyhlásit celonárodní konkurz pro „zájemce o let v raketě“, protože podle tehdy nastavených měřítek mohl let absolvovat prakticky každý zdravý dospělý jedinec. Takže vhodných kandidátů byly desítky miliónů… Tehdejší prezident Eisenhower ale celonárodní konkurz zastavil s tím, že by program neúměrně protáhl a prodražil. A rozhodl, že se hledání vhodných kandidátů zaměří jen na úzkou skupinku zkušebních pilotů.
Jinou věcí je pochopitelně odborná a technická kvalifikace: kosmický let zvládne každý, kosmickou loď pilotovat nikoliv.
Výběr mezi kosmonauty je tak přísný mj. proto, že míst, která jsou k dispozici, je velmi málo – takže příležitost dostávají jen nejlepší z nejlepších (resp. nejvhodnější z nejvhodnějších). Od Gagarina do dnešního dne absolvovalo let na oběžnou dráhu jen 495 mužů a žen. Na téměř padesát let kosmické éry mi to přijde docela málo…

:26Fr. Bártík
Komu vlastně Měsíc patří? A jak je to s prodejem pozemků na Měsíci? Obsahuje Měsíc nějaké důležité horniny a prvky jen málo nebo vzácně se vyskytující na Zemi? Dala by se na Měsíci vytvořit umělá atmosféra?
Děkuji za odpovědi.
11:43Tomáš Přibyl
Dobrý den. V Kosmické dohodě (podepsaná pod záštitou OSN v roce 1967) se konstatuje, že suroviny a pozemky v kosmu patří „veškerému lidstvu“.
Ano, objevují se různí podnikavci prodávající pozemky na Měsíci, ale nikdo z nich není schopen vlastnictví nepopiratelně prokázat. Zápis u okresního pozemkového úřadu někde v Argentině nebo v Nevadě je jen zápisem (stejně jako můžeme cokoliv nechat zapsat a zaprotokolovat u notáře), ale tyto zápisy nevycházejí z žádných obecně respektovaných úmluv nebo dohod.
Ostatně, těch několik různých firem, které Měsíc „rozprodávají“, věnuje nemalé marketingové úsilí přesvědčení svého okolí o tom, že právě ony jsou „ty pravé“. Takže jeden a tentýž pozemek si můžete „zakoupit“ od několika různých firem – nebo může být prodaný několika různým subjektům. Myslím, že i toto jasně vypovídá o podstatě tohoto „podnikání“, které osobně beru spíše jako recesi.
(Na druhé straně je pravdou, že mezinárodní právo je hodně nedokonalé, v případě kosmonautiky to pak platí dvojnásob. Viz jen ryze pozemské spory o „výsostné vody“, suroviny v šelfech apod.)
Co se vzácných hornin týká: zatím Měsíc nemáme zmapovaný tak, jak bychom potřebovali. Takže se o nich spíše spekuluje, než abychom stavěli na pevných základech. Faktem ale je, že jejich těžba dnes by byla extrémně neefektivní.
Co se umělé atmosféry na Měsíci týká: myslím, že by to nešlo. Měsíc má příliš slabou gravitaci na to, aby si atmosféru „udržel“, takže bychom o ni velmi rychle různými vlivy (např. sluneční činností) přišli.

:58Bárt
Měl by být Orion schopný sám přistát na povrchu Měsíce, nebo bude opět využívat výsadkový lunární modul?
11:01Tomáš Přibyl
Dobrý den. Orion je „jen“ univerzální dopravní loď pro posádku – ať na Mezinárodní kosmickou stanici (od roku 2015) či později (kolem roku 2020) k Měsíci (a jednou možná i k Marsu). Pro vlastní přistání na Měsíci ale není určený, tam bude zapotřebí opět (stejně jako v programu Apollo) použít specializovaný lunární modul. Bylo by to z mnoha důvodů neefektivní: jednak by loď přišla o svoji univerzálnost (přistání na Měsíci s sebou přináší jiné požadavky, než let na nízkou oběžnou dráhu), jednak by to misi ztížilo (proč např. na Měsíc a zpátky „tahat“ těžký tepelný štít, který loď potřebuje jen na přistání na Zemi).

:35kosmik trip
ma lunarni vodik odlisnejsi vlastnsti nez ten zemsky?
11:58Tomáš Přibyl
Dobrý den. Vodík vodíkem zůstane, i kdyby trakaře padaly. Na Měsíci i na Zemi.
Možná máte na mysli často zmiňované možnosti získávání energie z lunárních zdrojů s pomocí izotopu vodíku deuteria a tzv.
tříatomového hélia (hélium-3). Jde přitom především o těžbu hélia-3, jež se v lunárním regolitu ukládá po stamilióny let (na vysvětlenou: je to plyn, který vytváří Slunce při termonukleární reakci). Takže 25 tun hélia-3 by ve spojení s deuteriem (to bez problémů získáme na Zemi) mělo skrývat tolik využitelné energie, že by její využití pokrylo celou roční spotřebu Spojených států. Sto tun by pak uspokojilo celý svět.
Jenže… Toto lákadlo má v sobě několik „háčků“. Jednak se hélium-3 špatně dobývá, je vázáno v regolitu a získat ho lze jen zahřátím horniny na osm set stupňů Celsia (možná v budoucnu najdeme nějaký efektivnější způsob, ale dnes nic lepšího nemáme a neznáme). A jednak je jeho koncentrace velmi malá, na získání jedené jediné tuny hélia-3 potřebujeme zpracovat 200 miliónů tun (!) lunárního regolitu. Jinak by se také dalo říci, že pro získání jedné tun hélia-3 musíme „překopat“ tisíc kilometrů čtverečních lunárního povrchu. I tato čísla myslím názorně dokládají, že s využitím lunárních zdrojů to tak žhavé nebude…
(Pro úplnost: jen vlastnictví hélia-3 nám nemusí stačit, je zapotřebí z něj umět energii dostat. A to dnes neumíme.)

:17Michaela Burianová
Je i Česko nějak zainteresováno na programu Constellation? Podílí se i čeští vědci a výzkumná centra na vývoji nových technologií s kterými se počítá při letech do kosmu? V jakém měřítku?
11:05Tomáš Přibyl
Dobrý den. Přímo na programu Constellation nikoliv (i když jsem slyšel neověřené zvěsti, že některé firmy zvažují vzhledem k dobrému jménu, kvalitě a tradici „outsourcovat“ některé komponenty lodi Orion ve svých českých pobočkách – ale není to ne úrovni mezistátní spolupráce).
Evropská kosmická agentura, jejímiž jsme od loňského podzimu plnoprávnými členy, se do amerického programu Constellation bezpochyby zapojí, otázkou ale je, v jaké míře a v jaké podobě.
A co se týká technologií: ano, podílí. S měřítkem je to ale trochu ošemetné, protože neexistuje něco jako „kosmické technologie“ (i když se tento pojem často používá) – protože technologie se obecně dají využít na Zemi i ve vesmíru (a je lhostejné, pro jaký účel primárně vznikly). Takže kvantifikovat to opravdu neumím - pokud to vůbec jde.

:58D. Hudler
Pokud je Měsíc, stejně jako i Mars, planetou zemského typu, a vzdaluje se pomalu od Země, mohl by se v budoucnu stát samostaně obíhajícím Slunce? Nebylo by pak snažší obydlet právě Měsíc, namísto třeba Marsu?
11:28Tomáš Přibyl
Dobrý den. Ono „vzdalování“ se Měsíce od Země probíhá v řádu desítek milimetrů za rok – takže jednou o něj nejspíše přijdeme a opravdu se stane přirozenou družicí Slunce. Ale ta doba je opravdu nesmírně, nesmírně vzdálená.
Co se týká Měsíce a Marsu, myslím, že pro trvalé osídlení je vhodnější právě Mars. Třeba kvůli větší podobnosti se Zemí (pravidelné střídání dne a noci, vyšší gravitace, místní zdroje, atmosféra…). Na straně Měsíce je z hlediska obydlení jediná výhoda – jeho dostupnost. Mars je dle mého osobního názoru mnohem zajímavější a výhodnější, jen je trochu z ruky.
Ostatně, pokud se jednou Měsíc skutečně „odtrhne“, těžko dnes predikovat, na jaké dráze kolem Slunce skončí. Aneb to, co na něm vybudujeme „dnes“, může přechodem na zcela jinou dráhu „zítra“ naprosto nepoužitelné až smrtící.

:30Kamil Sedlák
Dobrý den pane Přibyle!
Myslíte si, že NASA a ESA pracují se svými finančními rozpočty efektivně? Nedávné snahy soukromých společností o lety na hranici kosmu naznačovaly, že náklady na lety do vesmíru lze uskutečnit za zlomek nákladů potřebných „k témuž“ v NASA či ESA.
11:37Tomáš Přibyl
Dobrý den. Jsou to dvě zcela odlišné otázky.
První je, zdali obě instituce pracují s rozpočty efektivně. Myslím, že ne - a ani nemohou. Je to prostě „politicky“ neprůchozí. Třeba NASA má svá střediska „roztroušená“ po celých Spojených státech, což s sebou nese ohromné potíže při dopravě, koncentraci pracovní síly a zkušeností, řízení… Podívejte se na raketoplány: vlastní letouny se vyrábějí v Kalifornii, pomocné motory se vyrábí - a před každým startem plní! - v Utahu, hlavní nádrž je zase z Lousiany, motory se testují v Mississippi, ale startuje se z Floridy. A Evropa je na tom podobě: na prvním místě se sice ctí jako kritérium kvalita, ale hned za ní jde geografické rozdělení financí. Myslím, že by to šlo udělat efektivněji. Na druhé straně to ale s sebou nese spoustu druhotných efektů: investice do infrastruktury, zkušenosti s řízením velkých projektů, větší zapojení pracovní síly, pomoc méně rozvinutým oblastem apod. Což jsou výstupy použitelné jinde. Ale v konečném důsledku by samozřejmě šlo vynakládat peníze efektivněji.
Druhou otázkou jsou snahy komerčních společností o lety na hranici kosmu. Pokud máte na mysli tzv. soukromé raketoplány pro „turisty“, tak ty nemají s kosmonautikou v podstatě nic společného. Jde jen o letadla, která (byť s pomocí raketového motoru) vyletí hooodně vysoko - nad sto kilometrů (ale to létaly už nacistické rakety V-2 za druhé světové války). Ale jejich dopředná rychlost je nulová, takže k dosažení první kosmické rychlosti (cca 7,8 km/sec) jim hodně chybí. Nepotřebují tepelnou ochranu pro návrat, prostě nic. Těmto firmám se jen daří vytvářet pozitivní mediální obraz, ale znovu opakuji - s kosmonautikou to nemá nic společného.

:22Kamil Sedlák
Zaujala Vás v kosmonautice v posledních letech nějaká novinka - ať již nějaký postup nebo technologie, něco co by významě změnilo zažitá astronautická klišé?
12:45Tomáš Přibyl
Dobrý den. Marně přemýšlím a vzpomínám – těch drobností, které mě zaujaly je hodně, ale nějaká revoluční věc opravdu ne. Mám ale dlouhodobě radost z trendu čím dál většího prosazování se soukromých zdrojů ve vesmíru (rozhodně přitom nedělají kosmonautiku levněji, než oficiální instituce - jak se tady v diskusi jeden tazatel ptal). Ale jde o to, že soukromé firmy pochopily kosmonautiku jako obrovskou komerční příležitost – že se jim investice „do vesmíru“ krátkodobě i dlouhodobě vyplatí.
Pokud mě paměť neklame (přesná čísla teď nemám po ruce), za loňský rok si kosmonautika celosvětově vyžádala náklady ve výši cca 300 miliard dolarů – z toho ale jen necelá čtvrtina šla z veřejných peněz (rozpočty kosmických agentur, armáda aj.). Tři čtvrtiny tedy plynuly ze soukromých zdrojů: pochopitelně, že tyto stamiliardy dolarů nejsou dobročinnými aktivitami, ale promyšlenými obchodními plány. (Vezměte si, že třeba v roce 2020 má celosvětový trh hardware s družicovými navigacemi činit ročně cca 25 mld. dolarů – a objem služeb s družicovými navigacemi spojených dokonce dvojnásobek. Jinými slovy: ročně jen 75 mld. dolarů v družicových navigačních technologiích. To už je slušný byznys, myslím.)
Ale jsem realista: vize lázeňských komplexů na Měsíci bych zatím ponechal hlavně autorům sci-fi…

:55Kamil Sedlák
Dokážeme v současné době vyslat sondu ke vzdáleným planetám (Saturn, Uran, Neptun) tak, aby se ta sonda u dané planety zachytila (tj. stala se jejím satelitem) a neprosvištěla jen ve vysoké rychlosti kolem dané planety do hlubin vesmíru?
11:39Tomáš Přibyl
Dobrý den. Ano, dokážeme to - z technického hlediska to vůbec není problém (ať jde o přímé provedení manévru či dostatečnou životnost sondy a jejích aparatur, což je nezbytnou podmínkou pro podobný přelet). Ostatně, u planety Saturn krouží už od roku 2004 americká sonda Cassini.

:22Pepa Frank
Existuje alternativní ucelený program kterým by bylo možné nahradit program Constellation?
11:09Tomáš Přibyl
Dobrý den. Takovýto program mi není znám. Existují různé alternativy programu Constellation, ale každý řeší jen dílčí otázku (např. nosnou raketu pro loď Orion nebo dopravu na Mezinárodní kosmickou stanici). Což vypadá hezky, ale podstata těchto projektů je v tom, že jejich předkladatelé si upravují zadání.
Pro představu: uvádí se, že kdyby došlo k přesunu lodi Orion na nějakou klasickou (již existující raketu), ušetřilo by to v příštích letech několik miliard dolarů a urychlilo operační nasazení Orionu o jeden až dva roky. Jenže - zároveň by to následně prodražilo vývoj supernosiče Ares-V (nebyly by k dispozici zkušenosti, infrastruktura, kvalifikovaný personál apod.) o cca 15 miliard dolarů! Takže v danou chvíli je Constellation a jeho architektura skutečně tím nejlepším, co máme.

:47Mahdal
Na vašich stránkách jsem se dozvěděl, že jste zastáncem teorie vzniku Měsíce odtržením hmoty Země následkem nárazu vesmírného tělesa, ale např. na wikipedii tuto teorii spíše zavrhují - z kterých zdrojů jste vycházel?
11:49Tomáš Přibyl
Dobrý den. Myslím, že jde o nějaké nedorozumění – nejsem si vědom toho, že bych se k teorii vzniknu Měsíce kdy vyjadřoval. Prostě proto, že toto není moje parketa – věnuji se primárně kosmonautice z technického a technologického hlediska, ostatní více či méně příbuzné obory (astronomie, kosmologie apod.) jdou zcela mimo mě.

:10Jiří Hlušák
Může do celé věci nějak významně konkurenčně zasáhnout Čína?
12:28Tomáš Přibyl
Dobrý den. Nevěřím tomu. V jiné otázce v této diskusi jsem se vyjádřil k problematice jasného a pádného argumentu „pro“ let na Měsíc – právě bubák v podobě čínské vlajky na Měsíci (srovnejte s bývalým prezidentem USA Lyndonem Johnsonem z šedesátých let: „Nechci se probouzet pod rudým Měsíce!“) je často používaný pro ospravedlnění lunárních letů.
Čestně ale je třeba zdůraznit, že Čína nikdy v minulosti nedeklarovala pilotovaný let na Měsíc jako svůj cíl, úkol či zájem. Snad jen jednou: na výstavě EXPO 2000 v Hannoveru prezentovala model lunárního dioráma s kosmonauty na Měsíci. Ale je toto opravdu oficiální stanovisko? Podívejte se na modely v jiných pavilonech na výstavách EXPO…
Čínský průzkum Měsíce je dnes postavený ryze na bezpilotních sondách: kolem roku 2013 pokus o přistání na povrchu s automatickým vozidlem, kolem roku 2017 pokus o automatický odběr vzorků horniny (což je někdy po špatném překladu či záměrné dezinterpretaci vydáváno za záměr o pilotovanou výpravu).
Čína dnes nemá odpovídající raketové nosiče (horko-těžko teď např. vyvíjí raketu CZ-5, která má trojnásobnou nosnost oproti stávajícím raketám, ale pořád zhruba pětinovou oproti tomu, co by bylo potřeba pro „minimální“ lunární misi), zkušenosti, průmyslové zázemí, technologie (i kritické komponenty pro své družice nakupuje „na západě“)…
Jistě, je to velká země s velkým hospodářským i růstovým potenciálem a kdyby si Měsíc vzala za cíl, situace by asi byla jiná. Zatím si ale myslím, že ani Čína nemá velký a racionální důvod na Měsíc letět a ohromné výdaje s tím spojené ospravedlnit. (Když se tak rozhodna, jen dá racionální argument pro let USA, které ji vždy předběhnout. A ostatních cílů včetně dojmu na mezinárodní scéně nebo doma dokáže dosáhnout levněji, jednodušeji a dlouhodoběji.)
Pro úplnost: až letos se objevily první oficiální (či spíše polooficiální, neb pocházející z vědeckých kruhů) informace o možném (!) čínském lunárním pilotovaném programu. Podle nich by Čína mohla (!) vyslat na Měsíc člověka kolem roku 2030 – pokud (!) by se pro to rozhodla.
Osobně opravdu nevidím Čínu jako hráče, se kterým bychom na tomto poli měli dnes vážně počítat.

:40Ivan Rajlich
Vývoj technologií pro lety do vesmíru chápu, ale skutečně ještě dnes existují zcela jasné a racionální důvody pro přistání na Měsíci? Jaký je největší a nejsilnější argument pro další let na Měsíc?
12:11Tomáš Přibyl
Dobrý den. Velmi dobrá otázka! A na tělo… Začnu oklikou: NASA uvádí celkem šest hlavních důvodů „pro“ návrat na Měsíc. Jsou to ale velmi obecné fráze jako „globální partnerství“, „ekonomický růst“, „inspirace“ či „veřejný zájem“. Myslím, že to vypovídá za vše: opravdu silný a ryze racionální argument dnes chybí.
Sám dokážu vyjmenovat dvě stě důvodů, proč bychom na Měsíc měli znovu letět. Ale ne jeden opravdu silný a pádný, který by představoval „trumfové eso“. Samotného mě to upřímně štve – osobně si myslím, že návrat na Měsíc opravdu potřebujeme. Je to dlouhodobý a robustní kosmický program, nízkou oběžnou dráhu už jakž-takž „umíme“, je to velký technologický katalyzátor… Ale to jsme zase u těch dvou set důvodů, já vím…

:17K.K.
Byl to podle Vás dobře promyšlený tah Obamy jmenovat šéfem NASA Charlese Boldena a jeho zástupkyní Lori Garverovou?
12:33Tomáš Přibyl
Dobrý den. Promyšlený tah to bezpochyby byl (ostatně – návrh demokratickému prezidentovi oficiálně předložila republikánská strana). Ale pro mě osobně je hodně nečitelný: mantinely možných scénářů jsou v případě této silně různorodé dvojice velmi široké. V tuto chvíli je dle mého osobního názoru ohledně budoucí orientace americké kosmonautiky možný téměř jakýkoliv vývoj - a nikdo jej nebude moci označit za překvapivý. Sám jsem na běh událostí příštích zvědavý.
Ostatně: v těchto dnech si připomínáme čtyřicáté výročí legendárního letu Apollo-11 na Měsíc a komentátoři v této souvislosti často připomínají, že po těch čtyřiceti letech dnes NASA žije v dlouhodobé nejistotě…

:15Magda
Který z kosmonautů s nimiž jste se setkal na vás nejvíce zapůsobil, čím a jak?
12:57Tomáš Přibyl
Dobrý den. Možná to bude znít jako fráze, ale z každého setkání jsem si „něco“ odnesl. Fascinoval mě německý astronaut Hans Schlegel, který mě (aniž bych se mu představil) poznal po čtyřech letech a přesně si pamatoval, že se mnou seděl v Neubrandenburgu u jednoho stolu (a to jsme se mezitím ani nikdy předtím neviděli).
Ovšem osobně mě nejvíce překvapila a potěšila americká astronautka Stephanie Wilsonová, která když zaregistrovala loni při setkání v Římě mé jméno, si vzpomněla, že jsem autorem knihy o zkáze raketoplánu Columbia. Když jsem se velmi překvapeně zeptal, jak to ví, tak mi řekla, že její kolega, astronaut Piers Sellers (kdysi jsem mu tuto knihu skutečně posílal jako dárek, když jsem „žebral“ o podepsanou fotografii posádky, ve které letěl), ji má v Houstonu ve své pracovně v knihovně a že jí tuto knihu ukazoval. Myslím, že toto je pro autora literatury faktu v oblasti kosmonautiky obrovská pocta: astronaut si jeho knihu založí do pracovní knihovny, ukazuje ji jinými – a tito si ji dokonce pamatují…

Děkuji moc všem tazatelům a za všechny dotazy! S přáním hezkého a úspěšného (nejen dnešního) dne zůstává Tomáš Přibyl

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte