Rezignovali jsme na odpovědnost. Děláme všechno tak, jak jsme byli zvyklí před covidem
 
Koronavirus, coronavirus, COVID19, COVID-19, COVID 19, rouška,
Ilustrační foto • Autor: Matěj Slávik

„Máme-li se bavit o vážných psychologických dopadech, ne o trivialitách, zaznamenal jsem na sobě jen jeden, a ten nemá nic společného ani s omezeními lockdownu, ani se strachem z nemoci a smrti. Můj problém je, že jsem přestal věřit druhým,“ napsal v neděli na svůj facebookový profil grafik a výtvarník Petr Mores. Své pocity z  dopadů pandemie se rozhodl shrnout potom, co mu nemocí Covid-19 onemocněli rodiče, jimž je oběma přes sedmdesát. Před nemocí se je spolu s bratrem snažili co nejzodpovědnějším přístupem chránit, nakonec se pravděpodobně nakazili při cestě vlakem. „Byl to pro mě okamžik, kdy začalo jít do tuhého. Situace u nás je špatná, ale zároveň je jasné, že to tak nemuselo být, kvůli vládě a naší mentalitě je mohutné šíření poměrně unikátní,“ říká.

Pojmenovat rezignaci části společnosti na solidaritu ke zranitelnějším skupinám se prý rozhodl zejména proto, že ji podle něj výrazněji nezdůrazňuje ani vláda, ani neformální veřejné autority. „Takže co jsem zjistil? Pro většinu z nás je evidentně největší životní hodnotou dělat všechno tak, jak jsme zvyklí, i kdyby to mělo stát babičku život,“ píše mimo jiné. „Všichni teď budeme vědět, že ostatním záleží víc na pařbě a lyžovačce než na nás a že se blíží chvíle, kdy půjdeme přes palubu kvůli pařbě tentokrát my,“ uzavírá svůj příspěvek Mores. Zároveň z pozice člověka, jehož živobytí se pandemie významnější měrou nedotkla, dodává, že rozumí pocitům frustrace a opuštěnosti u lidí, kterým se začalo hroutit živobytí, těm by podle něj měla vláda adekvátně pomoci. Opačně se ale dívá třeba na své vrstevníky, kteří se nedokázali vzdát třeba velkých svátečních sešlostí. „Mrzí mě, že tolik lidí umírá - a zčásti je to naše chyba“.

V neděli jste uveřejnil emotivní status o tom, jak pandemie narušila vaši důvěru v druhé. Jak dlouho ve vás tento pocit narůstal?

Moje situace je specifická, jelikož má partnerka je mikrobioložka, tím pádem jsme byli v obraze velmi rychle, a ten pocit ve mně klíčí opravdu dlouho. Už po prvním lockdownu jsme měli špatný pocit, jak bylo uvolnění rychlé, přitom bylo jasné, že není racionální. Jako národ jsme zvyklí rebelovat a až dětinsky se vůči něčemu vymezovat, ale když vláda vedená zjevným populistou uvolnila opatření, protože si to lidé přáli, tak ji vzali za slovo: řekli si, že můžou znovu chodit na pivo a dělat, jako by virus přestal existovat. Přišlo mi zvláštní, že ti samí lidé, kteří v březnu vykupovali obchody a připravovali se na konec světa, všechno hodili za hlavu, a když jsem pak někam přišel s rouškou, zajímalo je, jestli se bojím. Potom, když už se blížila druhá vlna, bylo mi i jako pouhému občanovi jasné, že se nám to vymstí, že stát letní pauzu prospal a čísla půjdou nahoru. Vidím velký nesoulad mezi tím, jak lidé nechtějí nařízení poslouchat, ale současně ani nechtějí převzít zodpovědnost. Kromě starších rodičů mám i bratra, který je diabetik prvního typu, takže také riziková skupina - a mám obavu spíše o ně, než že bych se bál o sebe, jak jsem byl už xkrát nařčen různými lidmi.

Takže vám okolí vyčítá přespřílišnou opatrnost?

Ano, i mezi svými známými pociťuju podobnou sociální dynamiku. Někdo třeba navrhne, abychom uspořádali party nebo vícedenní výlet ve dvanácti lidech, ale my pak s partnerkou dáme vědět, že se nezúčastníme. Takže nám ostatní většinou věnují soucitný pohled a řeknou si o nás, že jsme na rozdíl od nich vystrašení. Zpětně je pikantní, že na dvou takových akcích, došlo k nákaze. Takže v širším okruhu známých je znát, že jsme za „šprty“.

Reklama
Reklama

Co vás nakonec definitivně přivedlo k tomu ventilovat zklamání z toho, jak se jako společnost s pandemií vyrovnáváme po morální stránce?

Napsal jsem to, protože mi onemocněli rodiče. To byl velký stres, máme v rodině dobré vztahy, mám je rád a bál jsem se. Mě se to nedotklo, ale rodiče se zřejmě nakazili při cestě vlakem na povánočním výletě. Samozřejmě jeli s rouškami, ale je možné, že se maminka nakazila na záchodě, asi to byla víceméně náhoda. Když jsme zjistili, že jsou pozitivní, bylo jasné, že se oba musí izolovat. A vám pak běží hlavou scénáře: jsou to starší lidé a usínáte s vědomím, že může nastat jakákoliv kritická situace. Přitom jsme se snažili je předtím všemožně uchránit, před Vánoci jsme za nimi jeli jenom s bratrem, nechali jsme se testovat a stejně se nakazili. Byl to pro mě okamžik, kdy začalo jít do tuhého. Situace u nás je špatná, ale zároveň je jasné, že to tak nemuselo být. Kvůli vládě a naší mentalitě je mohutné šíření poměrně unikátní. Když už pak něco takového napíšu, je to proto, že mám pocit, že to nikdo jiný neartikuluje.

A co bylo oním stěžejním okamžikem?

Myslel jsem si, že když lidi v listopadu uvidí, že jde do tuhého, tak se kousnou, semkneme se podobně jako na jaře, i když tu vždycky bude pár kverulantů a demonstrantů, ale to se nestalo - a počty mrtvých začaly narůstat. A odpovědí národa jako celku byla apatie a zloba. Kolektivní požadování hezkých Vánoc mi přišlo až dětinské, třeba v porovnání s Německem, kde Angela Merkel promluvila k národu s tím, že všichni chceme být na Vánoce pohromadě, ale ne za cenu toho, že to babičku nebo dědečka zabije. Nic takového jsem neslyšel ani od vlády, ani od neformálních autorit - a zdálo se mi, že jsme jako kolektiv úplně rezignovali na zodpovědnost. Když jsem psal o různých skupinách, tak to většinou byla střelba do vlastních řad. Počítám se totiž jako člen umělecké komunity, ale také jako praktikující katolík - a viděl jsem, že spousta mých souvěrců situaci nezvládla. Mrzí mě, že tolik lidí umírá, a zčásti je to naše chyba.

Petr Mores
Petr Mores • Autor: archiv PM

Kdo ve vašich očích nejvíc rezignoval na společenskou zodpovědnost?

Všechno, co jsem zmínil ve mně vyvolalo pocit jisté ztráty důvěry v druhé, který zřejmě sdílí spousta lidí. Máte milého souseda, se kterým se vždycky ráda pozdravíte, a pak najednou, když dojde na lámaní chleba, se za vás nepostaví - nespolupracuje, nechce dát najevo ani minimální míru solidarity. Jsou to třeba lidé, co si sundávají roušky v tramvajích; je to okázalé zřeknutí se solidarity, rouška nikoho nezatěžuje. Jako by vám ten člověk říkal, že na něj si s něčím takovým nepřijdete. Je to velké zklamání, měl jsem za to, že některé věci jako národ zvládáme a jiné zvládneme, ale teď mám pocit, že ne. Zbývají mi blízcí, kterým důvěřuju, ale do jisté míry jsem ztratil důvěru v nás jako kolektiv.

Považujete tedy bezohlednost za „národní rys“?

Řekl bych, že do jisté míry ano. Pět let jsem žil v Německu, pracoval jsem pro japonskou i švédskou firmu, takže jsem tam hodně zajížděl, teď pracuju pro Angličany a ve srovnání se vším, co jsem viděl jinde, u nás vnímám českou lásku ke kverulování. Když něco nařídí „vrchnost“, tak na sebe pomrkáváme, jak ji umíme šikovně obejít. Hodně to vídám na cestách vlakem. Vidíte, že nastoupí šest lidí vyššího věku, šedesátníci, všichni jsou podnapilí, bez roušek a na celý vagón dělají fóry, že roušky nenosí, potom přijde průvodčí, začnou hrabat po kapsách a schválně si je nasazují pozdě; a to mi přijde strašně dětinské. V Německu by se to asi nestalo, protože by se taková skupina setkala se společenským nesouhlasem. Určitě se to také děje, ale není to norma jako u nás. A ani já jako Čech se proti nim nevymezím. V Německu by jim někdo řekl: „Prosím vás, nasaďte si roušku, na dveřích je cedulka, všichni jí máme, tak si ji nasaďte i vy.“

Ale nedá s ona ztráta citlivosti vysvětlit i zoufalstvím? Jak si motivy druhých sám pro sebe vykládáte?

Určitě je tam porce přímočaré bezohlednosti, ale vidím tam i něco, co bych pojmenoval jako strach ze strachu. Spousta lidí se bojí připustit si vážnost situace, tak to řeší jejím popřením, a aby to fungovalo, tak se v tom s ostatními navzájem utvrzují a dávají si performativně najevo, že se není čeho bát. Paradoxně, když jezdím vlakem, tak bez roušky je většinou obézní šedesátník a je úplně jasné, že se rozhodl vážnost situace nevnímat. Jít za ním a říct mu, že je bezohledný, by podle mého názoru nebylo citlivé, protože se ten člověk bojí do té míry, že si to ani nedokáže přiznat.

Tím se dostáváme k tomu, jestli tedy pro podobné jednání dovedete najít pochopení?

Snažím se. Nemám pochopení pro lidi v mém věku, čtyřicátníky, padesátníky, kteří pořádají tajné Silvestry, a potom jezdí za rodiči, žijí ve dvougeneračních domácnostech a pořádají tam akce, přestože s nimi žije i babička. To mi připadá opravdu hloupé a nemám chuť k tomu hledat pochopení. Pak jsou lidé, co chodí do fabrik, nebo se jim hroutí byznys a mají srozumitelnější důvody myslet si, že je pandemie vymyšlená, s těmi mám soucit. Jednak je to nedostatečnou osvětou, ale i proto, že se cítí zrazení a odstrčení. Já si plně uvědomuju, že mě to téměř nepoškodilo, pracuju jako grafik a výtvarník počítačových her pro britskou firmu, takže jsem pracoval z domu již dříve. Ale chtěl bych po naší vládě, aby těm velmi poškozeným lidem pomohla. Můj příspěvek je vlastně celý o solidaritě, nejen s mými rodiči, protože mi někteří vyčítali, že jsem sobec. Jde třeba i o solidaritu s lidmi, kteří museli zavřít restaurace, podniky - nad tím bychom také neměli mávnout rukou.

51
Demonstrace proti vládním opatřením, listopad 2020 • Autor: Milan Jaroš

Píšete také, že z celé situace vyvozujete poučení i sám pro sebe: že se chcete zbavit malicherných zvyků, které jste si doposud nedokázal odpustit. Co konkrétně máte na mysli?

To byla spíše křesťanská narážka, věřím, že člověk nemá právo vyčítat něco druhým, aniž se zamyslí nad tím, jestli se sám neprovinil něčím podobným - abych neskončil tím, že budu hledat chyby u druhých a sám pít to příslovečné víno. Neměl jsem na mysli vztah k pandemii, protože se v tomto směru snažím a vzájemně se podporujeme se ženou. Myslel jsem třeba na vztah ke klimatické změně, většímu problému podobného druhu, kdy se člověk musí umět omezit. Spousta lidí by chtěla konat dobro, ale mají své zvyky, nechtějí třeba občas jíst veganské jídlo, omezit ježdění autem… Z mého pohledu je jedno, jestli jde o ježdění autem nebo nadměrnou spotřebu, ale spíše o to, aby člověk na věcech nelpěl. Můj vzor je v tomto směru svatý František, který se, jak známo, vzdal všeho, aby mohl žít pro druhé. V praxi by to mohlo být tak, že lidé, kteří jsou zvyklí jezdit na Silvestra s partou, by si dokázali říct, že si ho pro jednou odpustí. My taky každý Silvestr trávíme s partou, ale protože se z poloviny sestává z biologů, kterým není potřeba vysvětlovat, že ta věc je nebezpečná, letos to vyšumělo - a volali jsme si. Čím víc má člověk zvyků, na nichž lpí, o to více má pak svázané ruce, je méně k dispozici ostatním a má menší prostor pro solidaritu.

Vyvolal byste podobnou debatu v rámci své sociální bubliny znovu?

Mám z toho smíšené pocity, asi jsem zformuloval něco, co spoustě lidem mluví z duše. Napsal, jsem, co cítím, ale zatím jsem to nikde nečetl. Na druhou stranu virální posty bývají osobnější, vyhroceněji zformulované, což úplně není můj styl - ale teď jsem se k tomu odhodlal, protože jsem cítil naléhavost kvůli situace s rodiči. Proto jsem si řekl, že pro jednou něco napíšu z osobního hlediska a nebudu to ničím vyvažovat, jako jsem to dělal doposud. Doufám, že to v nás nastartuje sebereflexi, abychom se stali soudržnějším, solidárnějším národem a zamysleli se nad tím, že pouze sledováním vlastního prospěchu se daleko nedostaneme. Ale nedělám si iluze, je to Facebook, propaguje vyhrocenější názory, a navíc skutečná práce na změně nestojí na postování na sítích.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Klára Zajíčková

redaktorka

zajickova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte