Nový Houellebecq není předvolební provokace, ale dojemná a hluboká kniha
 
'Just Great' film premiere, 67th San Sebastian Film Festival, Spain - 25 Sep 2019
Michel Houellebecq • Autor: Profimedia

Když francouzský spisovatel Michel Houellebecq vydá román, bývá to světová událost, o níž novináři referují nikoli v kulturních, ale v politických rubrikách novin. Má to svůj důvod – Houellebecq je známý tím, že se ve svých knihách zabývá ožehavými společenskými tématy současnosti, jako je migrace, islám, budoucnost demokracie nebo role mužů a žen ve společnosti. Minulá kniha Serotonin byla ostrou kritikou Evropské unie a neoliberálního uspořádání západního světa, předchozí Podvolení popisovalo, jak se z Francie stala islámská republika. Letos Francii čekají prezidentské volby - a když Houellebecq oznámil vydání nového románu Anéantir, což by se do češtiny dalo přeložit jako zničit, všichni očekávali další politickou provokaci. To se ale nestalo.

„Není to román, který naštve muslimy, není to misogynní dílo, není v něm příslib skandálu, jak bývá zvykem,“ říká profesor American University in Paris a expert na dílo Michela Houellebecqa Russel Williams. „Měl jsem trochu obavu, že nová kniha bude politickým statementem, v němž se autor přikloní k extrémně pravicové straně politického spektra, k lidem jako je komentátor a politik Éric Zemmour, se kterými se v posledních letech objevoval v podobných politických kruzích,“ dodává. Kniha však podle něho není politickou intervencí - a pokud si ji přečte příznivec radikální pravice, bude zřejmě zklamán.

Reklama
Reklama

Přesto jde podle něj o silně politickou knihu, byť ne v klasickém slova smyslu. Houellebecq obrací svůj pohled na venkov, zkoumá způsob, jakým se chováme ke starým lidem, jak v našem světě lidé umírají, což je velmi politické, avšak ne prvoplánově. Podle Williamse jde o nejlepší autorovu knihu od vydání Mapy a území, za niž získal prestižní Goncourtovu cenu. „Je to náročné, hluboké, komplexní čtení,“ říká. Zároveň je to podle něho v mnohém typický Houellebecq - a kdo ho má rád, ten nebude zklamán. „Ústřední postava je muž kolem čtyřicítky, vysoce postavený státní úředník, odcizený, lehce alkoholický, politicky konzervativní, často myslí na sex. V tomto smyslu nedochází k významnému odchýlení,“ popisuje Williams.

Nový román má název Anéantir, což jde přeložit jako zničit nebo rozbít. Co konkrétně se v něm rozbíjí nebo ničí?

Existuje ještě třetí varianta, kterou mi řekl kamarád překladatel - titul se prý dá přeložit i jako vyhladit. Na úvod je třeba připomenout, že Houellebecq je pesimista a každý, kdo si od něho něco přečte, brzy pochopí, že v jeho románech věci nedopadají dobře. A co je v posledním románu Anéantir zničeno, na to je možné se dívat dvěma způsoby. Na jedné straně je to idea společnosti, jak ji známe, tedy struktury založené na mezilidských vztazích a na staromódním ideálu stability. Tato struktura podle Houellebecqa mizí, rozpadá se a nahrazuje ji postmoderní věk, v němž jsou lidé osamělí. A zároveň jsou to konkrétní postavy, které jsou v knize zničeny. Nechci moc prozrazovat zápletku, ale kniha nedopadne dobře pro žádnou z postav. Kdybych měl na vaši otázku, co je zničeno, odpovědět jedním slovem, tak bych řekl, že všechno.

Russel Williams
Russel Williams • Autor: archiv RW

Takže jako obvykle?

Nedochází tu k nějakému radikálně optimistickému přehodnocení pohledu na svět, který by byl u Houellebecqa překvapivý. Je tu na samém konci náznak lásky a optimismu, ale celkově je kniha bezútěšná jako všechny předchozí.

Houellebecq je známý talentem pro dobré načasování i schopnost vycítit společenskou atmosféru. Jeho Platforma popisuje teroristický útok radikálních islamistů na dovolenkový resort v jihovýchodní Asii, kam rádi jezdí odpočívat obyvatelé bohaté Evropy. A bezprostředně po vydání knihy došlo na Bali k takovému útoku. Podvolení popisující, jak si Francie zvolila muslimského prezidenta a stala se zemí vyznávající hodnoty islámu, vyšla ve stejný den, kdy muslimští fundamentalisté zaútočili na redakci francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo. Co říká načasování nového románu vzhledem k tomu, že kniha popisuje prezidentského volby ve Francii v roce 2027 a vychází v době, kdy je skutečná Francie roku 2022 před volbami?

Kolem Houellebecqových knih se to hemží podivnými náhodami, například anglický překlad zmiňované Platformy vyšel 11. září 2001, tedy v den útoků na Světové obchodní centrum v New Yorku. Jedna z velkých debat kolem Houellebecqa se točí kolem otázky, nakolik umí předpovídat skutečný vývoj světa. Je Michel Houellebecq prorokem? Má schopnost vidět do budoucna? Samozřejmě nemá. Ale jedna z věcí, která ho dělá tak zajímavým autorem, je jeho akutní citlivost vůči světovým událostem. Konzumuje obrovské množství mediálního obsahu všeho druhu a úrovní. Čte nejprestižnější francouzské noviny, ale současně také bulvár. Čte brakové science fiction nebo krimi, tráví hodně času na internetu. Nepíše z věže ze slonovinové kosti, sleduje dění ve společnosti. A je proto logické, že v knize vydané ve volebním roce všichni očekávají politickou intervenci. Ale myslím, že její načasování na začátek ledna není politické jako spíše marketingové. Většina nových románů vychází ve Francii v září - a teď v lednu je relativní klid, takže i méně konkurence.

Čtěte také: Když se svět vzepře

Takže žádná politická provokace?

Jako člověk, který čte Houellebecqovy romány přes 15 let, jsem měl trochu obavu, že nová kniha bude politickým statementem, v němž se autor přikloní k extrémně pravicové straně politického spektra, k lidem jako komentátor a politik Éric Zemmour. V posledních třech čtyřech letech se totiž Houellebecq i Zemmour pohybovali v podobných politických kruzích. Ve Francii existuje časopis Valeurs Actuelles, který je svým politickým zaměřením domovskou platformou pro pravicové ideology jako Zemmour. A Houellebecq v tomto časopise publikoval a objevoval se na jím organizovaných setkáních. Bál jsem se, že nová kniha tedy bude propagovat ultrapravicovou agendu. Zvláště poté, co jeho román Podvolení bylo jakýmsi kývnutím směrem k extrémní pravici. A ani Serotonine není politicky dvakrát progresivní knihou. Ale nemyslím si, že by Anéantir bylo politickým statementem, alespoň ne ve smyslu, jak možná lidé očekávali. Je to konzervativní kniha, ale nemám za to, že měl Houellebecq při jejím psaní na mysli současnou francouzskou politiku.

Nicméně jedním z protagonistů knihy je francouzský ministr financí jménem Bruno a je částečně inspirovaný současným ministrem Brunem La Maire, který se s Houellebecqem dlouho přátelí.

Ano, ale v knize není politický vzkaz, obzvláště ne směrem k extrémní pravici. A pokud je tu nějaká politická identifikace, tak vně současného pravolevého spektra francouzské politiky. Je tam motiv, ve kterém je Francie pod útokem mysteriózní teroristické skupiny, což jde vnímat jako nový, nekonvenční druh politiky. Politická dimenze je také v tom, jak román zobrazuje stárnutí a umírání. Jeden z protagonistů je umístěn do francouzského domova pro seniory a román zkoumá, jak se chováme ke starým lidem - ukazuje politiku pečování. Pro kohokoli, kdo má stárnoucí rodiče, je to velmi nepříjemné čtení. A z tohoto pohledu je to velmi politická kniha - spíše než že by šlo o prvoplánovou intervenci před volbami.

Kniha se odehrává před prezidentskými volbami, kdy dosluhující prezident má za sebou dvě dokončená funkční období, z čehož je zřejmé, že jde o Emmanuela Macrona. Jeho nástupcem se nejspíše stane opět středopravý kandidát, který v průzkumech vede, ačkoli ultrapravicoví extremisté mu dýchají na záda. Houellebecq tedy naznačuje, že Macron letošní volby vyhraje…

Ano, je to naznačeno, ačkoli vládní strana nikdy není jmenována názvem. Pokud jde o politiku, Houellebecq v rozhovorech často říká, že se mu nelíbí současný politický systém ve Francii a že by měl raději švýcarský model přímých referend. Ale myslím, že ohledně stavu politiky ve Francii je spíše cynický. Neřekl bych, že podporuje Macrona. Setkali se spolu, dělali spolu rozhovor, ale myslím, že Houellebecq vnímá politiku spíše jako svého druhu divácký sport.

Michel Houllebecq
Houllebecq na festivalu v San Sebastianu, 2019 • Autor: Profimedia

Nová kniha naznačuje, že ve Francii v roce 2027 je stále demokracie. Znamená to tedy, že Houellebecq změnil svůj pohled? V Podvolení ve Francii vládl jakýsi jemně islamistický konzervativní režim. Nebo je mylné číst Houellebecqovy knihy jako komentář skutečného světa, protože jsou to přece jen romány, ne politologická pojednání.

Myslím, že to je přesně ten klíčový problém. Lidé často zapomínají, že je ironik vycházející z dlouhé francouzské satirické tradice. Jedna z velkých otázek, kterou si kritici a političtí komentátoři pokládají, je ta, co si Houellebecq myslí doopravdy. Je pravičák, anebo levičák? A on v tomhle schválně klame a nejednoznačnost všemožně podporuje. V posledních pěti šesti letech jsem měl při čtení Houellebecqa nepříjemný pocit, že názory, které říká během rozhovorů s novináři, jsou stále více v jedné politické linii s tím, co píše v knihách. Hlavně při čtení Podvolení, kdy jsem si říkal, kde je románová nejednoznačnost? Kde je ironie a hravost? Nejsem si jistý, že v Anéantir je hodně hravosti, ale přinejmenším tam není jasné, jaká je Houellebecqova politická linie. Zdá se spíše, jako by byl v deziluzi z politického systému jako takového.

Proč mají lidé tendenci číst Houellebecqovy knihy jako politický komentář?

Je to zajímavé, že? V populární kultuře se hranice mezi zábavou, médii a skutečným životem stále více rozmazává. Vezměte si televizní reality shows anebo se podívejme na to, kolik času lidé tráví tím, aby svůj život dramatizovali na Instagramu. Možná je tohle prostě způsob, kterým ve 21. století chceme číst. Ale zároveň je Houellebecq autorem, který se v románech zabývá ožehavými politickými otázkami: migrací, islámem, umíráním, stárnutím. Žádný jiný současný autor se ve Francii těmito tématy nezabývá stejně intenzivně. Proto o něm novináři tak rádi píší. Je příznačné, že když se o Houellebecqovi v médiích mluví, píše a polemizuje, většinou se to odehrává nikoli v literárních rubrikách, ale spíše v politických a zpravodajských. V posledních deseti letech se v jeho tvorbě sice našli vyznavači extrémní pravice, ale myslím, že číst autora románů jako politického esejistu znamená dopustit se poměrně velkého nepochopení. Ale Houellebecq se od této apropriace nedistancuje, takže si o to trochu říká.

Zařadit Houellebecqa politicky je velmi těžké. V jedněch komunálních volbách uvedl, že podpořil socialistickou kandidátku Anne Hidalgo, v pozdějších prezidentských volbách uvedl, že volil centristu Emmanuela Macrona, ale jeho zdůvodnění bylo zvláštní. Řekl, že volil Macrona nikoli pro jeho politické postoje, ale proto, že jako volič patří do společenské třídy hlasující pro Macrona. Ještě později v jednom rozhovoru řekl, že populista a republikánský kandidát Donald Trump je jedním z nejlepších prezidentů, kterého kdy USA měly. I tahle nekonzistentnost znesnadňuje autorovo politické zařazení.

Kdyby se mě během let někdo ptal, kde politicky stojím, moje odpověď by byla nejspíš také nekonzistentní. V tom, co Houellebecq říká, je tedy určitá poctivost. Nemůžeme od romanopisce očekávat, že bude konzistentním voličem. Nevím, koho Houellebecq volí, a nemyslím, že by na tom nakonec příliš záleželo.

Čtěte také: Prorok antiliberalismu

Vraťme se k novému románu. Jak vypadá jeho Francie roku 2027, liší se od té dnešní?

Je velmi podobná, není tu žádný velký skok. Televize je stále stejně špatná, politická komunikace je stále více organizovaná marketingovými experty. Ale je zajímavé, že Houellebecq byl dosud spíše autorem města, avšak nový román se z velké části odehrává v malé vesnici. Sledujeme tu francouzskou regionální politiku mimo velké město, což je novinka.

V Houellebecqových románech je hlavní postavou téměř pokaždé stárnoucí, melancholický, osamělý solitér odcizený od společnosti, cynicky popisující dění kolem sebe. Zároveň touží po lásce a hlubokých citech, někde uvnitř je romantikem volajícím po starém idylickém světě, který už neexistuje a možná ani nikdy neexistoval. Je to tak v Anéantir?

Ústřední postava je muž kolem čtyřicítky, vysoce postavený státní úředník, odcizený, lehce alkoholický, politicky konzervativní, často myslí na sex. Takže v tomto smyslu nedochází k odchýlení. Čímž e vracíme k otázce, nakolik jsou Houellebecqovi hrdinové totožní s autorem. A řekl bych, že hrdina poslední knihy není tak blízko autorovi jako jindy. Tentokrát má blíže spíše hlavní postavě románu Mapa a území, jenž vyhrál Goncourtovu cenu. Ve většině knih je vypravěč v první osobě, ale AnéantirMapa a území jsou psané ve třetí, takže autor má od nich větší odstup a jeho pohled na scenérii je širší, panoramatický, výpravnější. Mimochodem ještě jsem neřekl, že tahle poslední kniha je velmi dobrá.

Všechny kritiky nicméně tak nadšené nebyly…

Poté, co kniha vyšla, jsem sledoval recenze - a ano, neexistuje tu shoda. Ihned se objevily reakce na opačných pólech. Někteří kritici román označují za mistrovské dílo, jiní za naprostý chaos. Já si myslím, že je to nejlepší Houellebecqův román od Mapy a území. Je to náročné, hluboké, komplexní čtení. Je tedy příliš dlouhý, má 736 stránek a nic by se nestalo, kdyby jich bylo o sto méně, ale i tak si myslím, že je to povedený román. Naštve spoustu lidí, ale ne způsobem, který se všeobecně očekává.

houellebecq02_profimedia
Autor: Profimedia

Pokud je tedy podobný tón i vypravěč, je tu vlastně vůbec něco nového?

Houellebecq bývá popisován jako někdo, kdo dokola píše jednu knihu. Ale to je případ mnoha velkých autorů. Když čtete román od Phillipa Rotha, taky víte, co dostanete. U této knihy je nová skutečnost, že to není evidentní provokace. Poslední dva romány PodvoleníSerotonin byly napsány jako provokace, snažily se lidi naštvat a způsobit, aby se o nich hodně psalo. Nový román je uměřenější, dospělejší. Nové je tu také ono zaměření na venkov. A zájem o politiku, která je mimo pravolevé spektrum. Mimo to je to ale ten starý známý Houellebecq. Kdo ho má rád, tomu se bude román líbit, kdo ne, ten ho bude nenávidět.

V nedávném rozhovoru pro deník Le Monde Houellebecq řekl, že dobrý autor nemusí oslavovat zlo a že v jeho nové knize je velmi málo zlých postav. A že jeho triumfem by bylo nemít v knize žádné záporné postavy. V jedné recenzi se zase píše, že v novém románu jsou náznaky lásky a naděje a že Houellebecq se stářím „měkne“. Je to tak?

Láska je přítomná ve všech předchozích knihách, ale hlavní postavě bývá upřena. V novém románu je to trochu jinak, ale nechci příliš prozrazovat zápletku. Konec knihy je velmi neradostný a smutný, ale zároveň velmi dojemný, což možná lze považovat za naději. Houellebecq je však stále autorem, který se zajímá spíše o temnou stránku věcí.

Houellebecq je ve Francii označován za jeden z největších kulturních exportů a vydání jeho knihy je pokaždé globální událostí. Bylo tomu tak ve Francii i tentokrát?

Jak jsem řekl. Jedním z důvodů, proč kniha vychází na začátku ledna, je fakt, že se toho jinak moc neděje, takže je snadné z toho udělat událost. Ale myslím, že lidé čekali explozivní román, což se nestalo. Není to román, který naštve muslimy, není to misogynní dílo, není v něm příslib skandálu, jak bývá zvykem. Mluví se najednou pouze o románu, nikoli o mimoliterárních okolnostech. Lidé mluví o tom, co je v knize, spíše než o provokacích týkajících se feminismu nebo náboženství.

Agentura AFP napsala, že kniha byla vydána v nákladu 300 tisíc kusů a že ji v knihkupectvích kupují převážně muži. Existuje typický čtenář Houellebecqa?

To nevím. Je pravda, že Houellebecq popisuje spíše mužský typ uvažování, ale znám i ženy, které ho čtou a velmi je zajímá. Statisticky o tom nemám informace.

V souvislosti s tím, co jste řekl, se nabízí otázka, jestli je Houellebecq oblíbený u voličů radikální pravice.

Těžko říci. Vím, že ultrapravicová strana Národní fronta před pár lety zveřejnila něco jako seznam doporučené literatury a bylo tam i Podvolení. Ale nevím, zda má Houellebecq mezi extrémní pravicí fanouškovskou základnu. Každopádně volič extrémní pravice, který si otevře novou knihu, možná bude zklamaný.

Proč je Houellebecq obecně tak populární? Protože provokuje a jde proti hodnotám sdíleným společností? Anebo je dobrý řemeslník, který umí napsat čtivou knihu?

To je složitá otázka. Někdy zapomínáme, že Houellebecq je také velmi vtipným a zábavným spisovatelem. Já sám se při čtení málokdy směji nahlas, ale u Houellebecqových knih se mi to opakovaně stává. Pak si uvědomím, čemu se směji, že jsou to často zlé věty - a cítím se provinile. Celkově samozřejmě není veselý, ale spíše depresivní. Umí dobře pracovat s emocemi a tam patří vztek, radost, sexuální vzrušení i smích. Je také dobrým stylistou, nezapomínejme, že začínal jako básník. Má cit pro jazyk a pro stavbu věty. Zároveň se zabývá velkými politickými otázkami současnosti. Takže je zábavný, čtivý, lyrický a zároveň nepostrádá politickou dimenzi. To ve výsledku dělá dílo, jaké nikdo jiný nevytváří. A přitom se jeho knihy čtou velmi lehce, je srozumitelný, nepíše proustovská souvětí. Je přímý, jednoduchý a popisuje svět, který jeho čtenáři rozpoznávají, každodennost života ve velkoměstě, průměrné lidi.

Smysl pro humor je velmi důležitý. Dokáže vážně, téměř až sociologicky popsat scénu nebo jev, ale pak najednou přijde nečekaně vulgární či obscénní věta. To člověka rozesměje. Vy ale říkáte, že poslední kniha je spíše vážná…

Tentokrát jsem se tolik nezasmál. Jsou tam okamžiky, kdy rozpoznáváte jeho typický krutý smysl pro humor, ale celkově je to spíše syrová emocionální zkušenost. Nicméně i tady jsou momenty, kdy se do kontrastu postaví vysoké a nízké, jak popisujete, což je rovněž pro Houellebecqův rukopis typické.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte