Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Rozhovory

Na summitech je podstatné, když vám hostitelé chtějí pomoct. A to v Praze chtěli

S nizozemským novinářem o tom, jak se čeští organizátoři vyrovnali s těžkým úkolem

Marc Peeperkorn, dlouholetý bruselský zpravodaj nizozemského listu de Volkskrant, zná unijní státnická setkání dobře. Pamatuje si doby, kdy summity cestovaly s předsednickými zeměmi do jejich měst a hostitelé stáli před úkolem, jaký do té doby neznali - právě jako tenhle týden české úřady. „V tomhle ohledu velmi dobrá práce,“ hodnotí tuzemský výkon nizozemský novinář.

Co se pražským organizátorům povedlo, a co ne?

Dost mých novinářských kolegů si stěžovalo, že tu není dost místa a že wi-fi nefunguje moc dobře. Což, musím říct, byla trochu pravda. Ale znám summity důvěrně a projel jsem jich spoustu - takže vím, že vůbec není divné, že se lidé tísní a síť vypadává. Myslím, že celkově organizátoři odvedli hodně dobrou práci. Všechno šlo hladce, věci se odehrály v čas, kdy se měly odehrát, a co člověk chtěl stihnout, to stihl. A co je taky důležité, bezpečnostní služba byla milá a pružná. To není pravidlo.

Říkal jste, že „žánr evropské summitu“ znáte dobře. Co je standard? Že všechno hladce plyne, nebo že se jakž takž doklopýtá k cíli a všichni jsou rádi, že je po všem?

Teď už to první, ale vždycky to tak nebylo. O to víc si myslím, že to organizátoři zvládli - hlavně čtvrtek, kdy tu byla celá Evropa, stovky novinářů a stovky členů delegací. Dnes už se summity odehrávají hlavně v Bruselu. Tam už to umí. Dřív se cestovalo a členská země, která zrovna Unii předsedala, byla hozená do vody právě tak jako teď vy. A ukázalo se, že pro velký počet z nich to je složitý úkol, některé menší ani nemají dost velký prostor pro stovky a stovky lidí.

Jsou země, na které je vždycky spoleh?

Jistě, ty větší mají větší možnosti a zkušenosti. Ale třeba letos v březnu proběhl neformální summit ve Versailles - a schválně, jestli uhádnete, co tam bylo za problém?

Málo místa a nefungovala wi-fi?

Přesně tak. Nebo jindy v Lyonu jsme seděli v tak malém prostoru nějaké hotelové zasedačky, že jsem se bál kýchnout, abych nepoprskal kolegu sedícího vedle. Když jsme u té wi-fi, když se summity přestěhovaly do Bruselu, prvních pár summitů, ne jeden nebo dva, ale dobré čtyři nebo pět, tam na ni taky nebyl spoleh.

Co pro profesionálního a rutinního návštěvníka summitů, jako jste vy, ze strany organizátorů nejvíc obtěžuje?

Absurdně přísná ostraha. A jak jsem říkal, to v Praze nebylo. Ne že by byla laxní, to si hlavně ve čtvrtek nejspíš nemohli dovolit, ale s kontrolou to nepřeháněli a měli pochopení, že nás novinářů je tam několik stovek a občas potřebujeme, aby nám vyšli vstříc. To bylo fajn. Obecně jsou si summity dost podobné, liší se hlavně v tom, jestli se vám hostitelé snaží pomoct, nebo ne. Tady se snažili, měl jsem ten dojem. Ne vždycky se stoprocentním úspěchem, ale to už je jiná věc. Každopádně to bylo vstřícné.

Byl pro vás tenhle summit něčím zvláštní?

Z hlediska obsahu ne. Bylo to standardní. Čtvrtek byl jiný, než je zvykem, bylo tu víc lidí, ale jinak běžné setkání. Výjimečný je Hrad, to je jasné. Většinou strávím dva dny v nějakém kongresovém centru, teď si tu chodím středověkou jízdárnou. To je radost.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].