Kdyby zůstala ještě pět let, mohla se stát slovenskou legendou

Zuzana Čaputová oznámila své osobní rozhodnutí, a sice že neshledala dostatek sil na další kandidaturu a za rok ve funkci prezidentky skončí. Co za tím stojí a jak to Slováci hodnotí?

Nedozvěděli jsme se vlastně, zda je znechucená, nebo má zkrátka jen pocit, že mandát byl na pět let, ona tedy ještě rok pobude, a potom půjde do jiného světa. Hodnocení jejího rozhodnutí jsou dvě. Protiřečí si a vůbec se nemohou setkat, protože jedno je z 20. století a druhé z 21. století. Jedno se týká lidí spíše seniornějších, kteří jí vyčítají, že tohle se v politice nedělá. Ono se totiž hned tak nevidí, aby do toho nešel někdo, kdo má takřka jisté druhé zvolení; takových případů moc v historii není. A teze tohoto kritického hodnocení je jednoduchá: že je třeba mít v politice na nejvyšších postech zodpovědnost a člověk není úplně svým pánem. Musí mít schopnost obětovat se, i kdyby ho to už nebavilo - protože země a lidé v ní jsou důležitější. To je takový heroický pohled.

A ten druhý?

Ten je postheroický, vychází z pozdní moderny a je typický pro mladší lidi. Ten říká: Ne, byla tam na jedno období, bylo to její zaměstnání a teď přichází jiné období jejího života. Je úplně legitimní, že se cítí vyhořelá. A je to stejné, jako by nějaký šofér autobusu řídil 20 hodin, a pak řekl: Promiňte, jsem unavený a musím si oddechnout, nebo vás všechny zabiju. A musíte to akceptovat, protože je to dobré i pro vás. Na Slovensku už několik dní probíhá diskuse, která se pohybuje mezi těmito dvěma póly, které jdou po různých liniích a nemají šanci se setkat. Pro mě je to prostě srážka heroické a postheroické doby.