Německá vláda se dohodla na obrysech zákona, jehož název – Sorgfaltspflichtengesetz – obohatil němčinu o jedno krásné nové slovo. V překladu „zákon o povinnostech starat se“ je shrnut hlavní princip: nutí německé firmy k zájmu o to, co se děje v jejich dodavatelských řetězcích. Porušením zákona tedy není, když například v textilce v Bangladéši dojde k ekologické katastrofě či krutému zacházení s dělníky – ale až doklad, že se německá firma, která z dané textilky kupuje trička, o situaci na místě vůbec nezajímala a nesnažila se hlášené potíže napravit. Zákon bude od roku 2023 platit pro koncerny s více než třemi tisíci zaměstnanci, kterých u našich sousedů sídlí asi šest stovek. Od roku 2024 se jím pak budou muset řídit firmy s více než tisícem zaměstnanců, kterých je zhruba 2900.

Cílem je, aby byly na globální úrovni zavedeny minimální standardy - a tedy zkrotit excesy globálního kapitalismu podobným způsobem, jako se koncem 19. a počátkem 20. století podařilo kultivovat divoký kapitalismus v rámci Evropy. Kolem zákona, jehož přesná podoba teprve vzejde z parlamentních debat, se vedou ostré spory. Rozhodně však neprobíhají na přehledné linii byznys kontra nevládní sdružení - k zastáncům zákona patří mnohé velké koncerny, například automobilka BMW, Adidas obchodní řetězce Rewe (vlastní i supermarkety Billa či Penny) nebo Tchibo. K významným propagátorům se řadí čokoládovna Ritter Sport, která sídlí v osmitisícovém maloměstě Waldenbuch poblíž Stuttgartu a denně vyrobí kolem tří milionů čokolád. O jejích motivacích a důsledcích zákona jsme hovořili s Petrou Fix, které se ve středostavovské čokoládovně zabývá otázkami udržitelnosti.  Tématu se věnuje aktuální vydání Respektu v článku Se zákonem v zádech. Interview je jeho doplněním a pozvánkou ke koupi.

Zákon o dodavatelských řetězcích jste několik let podporovali. Jste s jeho podobou spojeni?

Jsme pozitivně překvapeni, že se nakonec našel kompromis a zákon bude ještě před podzimními volbami schválen. To před tři čtvrtě rokem nebylo (kvůli sporům mezi ministerstvy, pozn. red.) zdaleka jisté.

Někteří zastánci zákona z řad nevládních sdružení, například Greenpeace, jsou ale kompromisem zklamaní. Říkají, že “zákonu byly vytrhány zuby” - tedy že je v něm příliš mnoho ústupkům firmám. Týká se například pouze přímých dodavatelů, nikoli celého dodavatelského řetězce.

Je sklenice z půlky prázdná nebo z půlky plná? Samozřejmě, některé pasáže mohly být formulovány jasněji, jiné tvrději. Navíc zákon ještě musí projít oběma komorami parlamentu a netuším, jak bude na konci tohoto procesu přesně vypadat. Ale jakýkoli kompromis je lepší, než abychom dál a dál jen diskutovali a nedobrali se žádného cíle. Takto máme alespoň nějaký základ, na kterém dále můžeme stavět. Ano, není to stoprocentní řešení, ale to není žádný zákon schválený pouze v Německu - tím by byl až celoevropský zákon podobného typu, na kterém se ostatně pracuje. Jsem přesvědčena, že je potřeba udělat první krok, a to se tímto kompromisem podařilo.

Co je tedy pro vás na zákoně podstatné?

Hodně firem už o podmínky u svých dodavatelů a udržitelnost výroby pečuje. Ačkoli co je hodně pro jednoho, není dost pro druhého. Na zákoně je důležité, že vytváří základní rámec, kterým se budou muset povinně řídit všichni. Nastaví aspoň základní standardy udržitelnosti, povinné minimum - právě onen první krok pro všechny.

Jak dnes vypadá váš dodavatelský řetězec?

Ročně kupujeme asi deseti tisíc tun kakaové masy a deset tisíc tun kakaového másla. U másla je dnes takřka nemožné určit, odkud přesně pochází, je chuťově neutrální, prodává se v nesegrované velké mase, takže nevíme, z jakých podmínek pochází použité suroviny. U samotného kakaa je to jiné, ačkoli dříve ani původ kakaa skoro nikoho nezajímal, kakao bylo prostě kakao. Po dalších podrobnostech pátrali jen výrobci luxusních čokolád. Ritter Sport už od roku 2018 od obchodníků kupuje výhradně certifikované kakao, které musí splňovat základní sociální a ekologické standardy. Chceme jít ale dál a znát přesný původ: dnes už to dokážeme u 65 procent našeho kakaa, cílem je, abychom v roce 100 dokázali vystopovat původ veškerého kakaa v našich čokoládách a znali podmínky na plantážích, v nichž bylo vypěstováno. Deset procent našeho kakaa dnes pochází z Nikaragui, deset procent z Peru, zbytek z hlavních pěstitelských zemí v západní Africe. Kakaové máslo pak výhradně kupujeme ze západní Afriky.

Jak se to dělá, když chcete přesně zjistit původ kakaa?

V hlavních producentských zemích - Ghaně a Pobřeží slonoviny - potřebujete k nákupu licenci, kterou nemáme. Spolupracujeme tedy s obchodníky a s nimi pak kolegové chodí přímo na plantáže, odkud pro nás nakupují.

Velký problém průmyslu se sladkostmi spočívá v tom, že na kakaových plantážích pracuje hodně dětí. Dokážete zajistit, zda za těmi 65 procenty kakaa, jehož původ umíte vystopovat, nestojí dětská práce?

Teoreticky ano, prakticky úplně ne. Dám příklad: odebíráme od farmáře z odlehlého regionu a nemůžeme jej každé tři měsíce navštívit. Pokud přes rok na své farmě zaměstnává děti, tak se to můžeme, ale také nemusíme dozvědět. Toto zbytkové riziko při vší snaze zůstává, ale můžeme ho realisticky a v rámci možností minimalizovat. Právě proto je důležité nastavit systémy monitoringu, což nový zákon předpokládá.

Nejste ale stejně napadnutelní? Někdo se může zaměřit právě na kakaové máslo, u něhož - jak jste popisovala - původ ani zjistit nelze.

Proto se to také pokoušíme změnit, zkoušíme vyvinout proces, který výrobu kakaového másla zprůhlední. Budu se opakovat: zbytkové riziko existuje, je to složité, ale to neznamená, že nebudeme dělat nic; že nezkusíme někde začít.

Proč se Ritter Sport v otázkách udržitelnosti vlastně angažuje?

Jsme rodinná firma a k našim cílům patří, aby zůstaly zachovány základy podnikání i pro další generace. K těmto základům patří dostupnost kvalitního kakaa. Když nezajistíme, že se farmářům bude dařit dobře a budou díky tomu surovinu dále pěstovat, tak nám chybí základ pro výrobu čokolády. Samozřejmě, nejsme perfektní, musíme ještě ujít dlouhý kus cesty, ale toto je nárok, který na sebe klademe.

Tak tomu ale - předpokládám - vždycky nebylo. Před deseti patnácti lety jste se ani vy tolik nestarali o situaci pěstitelů kakaa.

To je pravda. Naše angažmá začalo před 32 lety v Nikaragui. Zpočátku jsme tam spolupracovali s družstvem čítajícím 170 pěstitelů, dnes spolupracujeme s dvaceti kooperativami a celkem čtyřmi tisíci farmáři. Není to charitativní projekt, chceme kvalitní kakao, za které zaplatíme: jedná se o rovnocenný vztah, něco za něco. Ale nekupujeme jeden rok od farmáře X a druhý rok od farmáře Y - skutečně se snažíme vytvořit vztah, partnerství, být spolehlivými odběrateli. Díky tomu mohou pěstitelé v životě lépe plánovat. Současně je podporujeme formou školení, pomáháme jim s certifikacemi, posilujeme kapacitu družstev, což je velmi důležité. Leccos jsme se během let naučili, nebylo to vždy hladké - a v posledních letech se tyto lekce snažíme aplikovat i v západní Africe. Naší strategií není platit vyšší ceny nebo prémie, ale vytvářet tyto tzv. kakaové programy, které všude na místě řeší konkrétní lokální problémy farmářů a družstev - a vypadají tedy všude trochu jinak.

https://www.youtube.com/watch?v=PiTHzcCaTcg

Výše příjmu pěstitele je ale podstatná a závisí na ceně kakaa na světovém trhu. Když je nízká, bude většina pěstitelů žít ve velké chudobě navzdory německému zákonu - a pak budou z nouze muset zaměstnat své děti. A dětská práce v dodavatelské řetězce je přitom problém, který se zákon snaží odstranit.

Zákon o dodavatelských řetězcích tohle nevyřeší - už kvůli tomu, že platí jen pro dodavatele německých firem. Trh s kakaem je navíc malý a spekulace na trhu s komoditami bohužel často vedou k velkým cenovým propadům. Souvisí to i s tím, že kakao je možné dlouho skladovat, což spekulanty přitahuje. Jsme vůči dění na burze kritičtí, ale nic s ním nenaděláme. Dále v západní Africe ceny kakaa kromě světového trhu stanovují i regulace tamních vlád. Vloni se odběratelé dohodli, že budou k ceně platit přirážku, která má tamním pěstitelům zajistit aspoň základní příjem nutný k životu - tento krok jsme podporovali a přirážku platíme.

Celá tahle problematika je složitá: cena závisí také na kvalitě kakaa, na odebíraném množství, s určitou cenou vyžije farmář na velké plantáži, ale nikoli pěstitel s malým pozemkem. Problém tedy souvisí i se strukturou hospodářství v daných zemích, s mnoha místními podmínkami. Byznys je komplexní a kakaový průmysl nedokáže tuto situaci vyřešit. Ale někde je třeba začít a potravinářský průmysl musí převzít svůj díl odpovědnosti. A svou úlohu má také spotřebitel, když se rozhoduje o nákupu: zda ho zajímá jen nejnižší cena, nebo i jiné aspekty čokolády.

Co konkrétně budou nyní muset udělat čokoládovny, které se zatím o dodavatelský řetězec příliš nestarají?

Minimálním krokem - myslím - je, aby všichni nakupovali certifikované kakao. Ano, tím předají úkol na firmy, které certifikaci dělají, ale to by bylo překonání první překážky - a hned to přinese farmářů větší příjem a prémie. Klíčové je v dalším postupu zkrácení dodavatelského řetězce. Čím je kratší, tím lepší přehled mají výrobci čokolády o podmínkách, za kterých bylo kakao vypěstované, a tím více z ceny se neztratí u různých mezičlánků a překupníků, ale skončí přímo u pěstitelů.