Bez „babičky“ bychom neměli šanci takhle poznat českou kulturu a zvyky

V bytě Boženy Kočové, jednaosmdesátileté penzistky z Chebu, hraje televize záznam koncertu Karla Gotta z osmdesátých let. Je teplý letní den, na nebi ani mráček a z nejvyššího patra chebského činžáku je vidět až do Německa. Z fotek vystavených na poličkách obývákové stěny koukají obličeje asi sedmi dětí. Všechny jsou dnes už dospělé a všechny Boženě Kočové říkají „babičko“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ i když kromě tří není nikdo z nich její pokrevní přízeň. Jsou to potomci první generace Vietnamců, kteří kvůli pracovnímu vytížení svých rodičů strávili část dětství v péči paní Kočové. Svou „českou babičku“ dnes navštívili dva z nich – režisér Viet Duong (30) a pracovník ruzyňského letiště Minh Doan (26) přinesli tašku plnou různých drobností, sladkostí a vietnamských specialit – třeba závitků, jež pro Boženu Kočovou připravila Vietova maminka.

Viet a Minh už v Chebu mnoho let nežijí – jejich rodiny se přestěhovaly do Prahy, za svou babičkou ale pořád jezdí. „Já s ní mám bližší vztah než s babičkami ve Vietnamu, protože jsem s ní strávil celé dětství, vídám ji častěji a navíc umím lépe česky než vietnamsky,“ říká Viet Duong a vlastně tím popisuje dopad fenoménu, který v Česku existoval hlavně v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí a dnes už pomalu mizí.

České ženy, často v důchodovém věku, tehdy pečovaly o děti svých zaměstnaných vietnamských sousedů, vodily je do škol a k lékařům, učily je česky, pomáhaly s domácími úkoly a perfektně je tím začlenily do české společnosti. „Babičky“ nebo „tetičky“ tak za dveřmi svých bytů přispěly k integraci nových příchozích lépe, než by to dokázal leckterý vládní program, a mnohé z nich si při tom vytvořily prakticky rodinné vazby, jež jsou dosud pevné a blízké.

Velikonoce u babičky, lunární rok doma