Nelze vykládat právo proti zdravému rozumu a citu pro spravedlnost
 
Jiří Zemánek, soudce
Jiří Zemánek • Autor: ČTK

Ačkoliv sedí Jiří Zemánek na Ústavním soudě už sedmým rokem, jeho kolegové ani veřejnost neměla doposud možnost zaznamenat podobně explicitní odlišující stanoviska jako ta, která sepsal během letošních letních měsíců. Řeč je o dvou restitučních kauzách, které řešil III. senát Ústavního soudu, v němž sedí Jiří Zemánek společně s Radovanem Suchánkem a Josefem Fialou. Zemánek se ohradil proti většinovému názoru zmíněných ústavních soudců, protože podle něj rozhodují v rozporu s dosud aplikovaným principem in favor restitutionis, tedy v pochybnostech ve prospěch restituenta, a navíc tím porušují zákon o Ústavním soudu.

“V majetkových restitucích, kdy se brzy jednou provždy uzavře možnost nápravy křivd minulosti, jsem věděl, že bude-li třeba, pak hlasitý disent uplatním,” vysvětluje v rozhovoru pro Respekt Jiří Zemánek. “Někteří totiž zastáváme postoj, že právo je pouze část našeho hodnotového a normativního systému a nemůže vykrývat všechny jeho polohy. Takže vyšší princip mravní je jakýmsi nadčasovým korektivem a měl by být při výkladu práva zohledněn. Je to velmi obecné konstatování, ale nelze vykládat právo proti zdravému rozumu a proti elementárnímu citu pro spravedlnost. U restitucí je tento princip důležitý proto, aby se naplnil smysl restituční legislativy, tedy aby došlo k nápravě některých křivd, které se staly za minulého režimu,” dodává.

Do veřejné diskuze nedávno pronikly vaše dvě odlišná stanoviska k nálezům Ústavního soudu v restitučních kauzách, které řešil váš III. senát. Vyjadřoval jste nesouhlas s řešeními, se kterými přišli vaši kolegové. V prvním případě Ústavní soud rozhodl, že zámek v Opočně na Rychnovsku zůstane ve správě státu. V druhém případě šlo o šest jihočeských rybníků, které mělo Rybářství Třeboň podle dřívějších soudních rozhodnutí vrátit církvi, ale Ústavní soud předchozí rozsudky zrušil a vrátil věc k okresnímu soudu. Shrnul byste krátce, o co v nich šlo?

Ve věci zámku Opočno Ústavní soud zamítl stížnost Kristiny Colloredo-Mansfeldové, dcery posledního soukromého majitele, kterou obdržel před třemi lety. Opočno zabavili nacisté, po válce pak už zůstal státu. Ve stížnosti se uvádělo, že nacistická perzekuce měla i rasový motiv, o čemž svědčí také to, že matce posledního majitele panství byl majetek ve Francii zkonfiskován jako Židovce. Nižší české soudy jí původně nárok nepřiznaly, takže se to dostalo až k nám. Je také důležité říct, že se k případu v předchozím stádiu vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva, který řekl, že byla opomenuta procesní práva právní nástupkyně (tj. stěžovatelky), jejichž přiznání by zvýšilo její šanci Opočno získat. Moji dva kolegové (soudce Radovan Suchánek a Josef Fiala, pozn. red.), si to ale nemysleli. Tvrdili, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že šlo o rasovou perzekuci, aby mohl být majetek, zabavený před datem rozhodným pro použití restitučních předpisů, tj. před 25. únorem 1948, navrácen. Kolegové tvrdili, že rasovou perzekucí je nutno rozumět ve smyslu jednoho nálezu Ústavního soudu z r. 2004 jen nejkřiklavější formy rasismu, páchané za druhé světové války, a to zejména formou holocaustu. Já jsem jim oponoval, že podle novějšího nálezu z r. 2014 dostačuje zjistit, zda okupační orgány mohly přesvědčení o rasové motivaci nabýt, nikoliv prokazovat listinnou formou, jinak by navrácení bylo téměř nemožné. Soudy proto měly v pochybnostech postupovat podle zásady in favorem restitutionis, což ale neučinily.

A rybníky?

Pokud jde o jihočeské rybníky, zde šlo o římskokatolickou farnost, jejíž původní vlastnictví - rybníky – nebylo před ukončením restitučního řízení ochráněno blokačním ustanovením restitučního předpisu před privatizací v roce 1992. Byl tam spor o to, kdy přesně došlo ke změně majitele konfiskačním zásahem státu - rybářství s farností se neshodly, jestli se tak stalo po komunistickém puči při znárodňování, anebo ještě dřív. Kolegové proto nakonec upřednostnili ochranu výsledku privatizace před ochranou restituenta s argumentem, že tady už nastala nová situace privatizací a je třeba chránit legitimní očekávání aktuálního vlastníka.

Reklama
Reklama

ustavni soud
Ústavní soud; ilustrační foto • Autor: Milan Jaroš

Co mají případy společného?

Nevstřícnost mých kolegů k restituentům v případě pochybností o naplnění podmínek k uplatnění jejich nároků. V obou případech se III. senát Ústavního soudu nálezem odklonil od předchozích nálezů jiných senátů. Kauzu Opočna jsme měli na Ústavním soudě už dvakrát, pokaždé ale soud zaujal poněkud rozdílné stanovisko. Takže jsem čekal, že případ předložíme plénu. A v obou případech jsme nyní šli proti zásadě in favorem restitutionis.  Je důležité říct, že se jedná sice o senátní věci, tedy rozhodují tři ústavní soudci. Nicméně i taková věc může skončit na plénu všech patnácti soudců Ústavního soudu. V zákoně o Ústavním soudě se v § 23 uvádí, že pokud se chce senát odchýlit od stávající nálezové judikatury, což se dle mého názoru v obou případech stalo, má věc předložit k posouzení plénu. Poté se věc vrátí zpět do senátu, který ji plénu předložil, ten je ale stanoviskem pléna vázán. Obecný problém totiž je, že jsme napříč senáty někdy velmi názorově rozrůznění. Názorová pluralita mj. jako důsledek zavedení rotačního principu, kdy jednou za dva roky se  mění v každém senátu jeden soudce, který přejde do jiného, je v podstatě zdravá, má ale svá úskalí, která mohou vést k nekonzistentnosti a snížení předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Obranou proti tomu je mechanismus zajišťující vnitřní bezrozpornost či soulad rozhodování jinak na sobě nezávislých senátů.  Pokud však vaši dva kolegové, tedy většina tříčlenného senátu, odmítnou předložit odchýlení od stávající judikatury plénu Ústavního soudu, tento mechanismus nebude moci být využit. Přitom konzistentní a tedy ustálená judikatura Ústavního soudu se bere de facto jako materiální zdroj ústavního práva.

Co znamená princip in favorem restitutionis?

V případě pochybností o výkladu ustanovení, které se týkají restitucí, a jejich aplikovatelnosti na konkrétní věc, se má obecný i Ústavní soud přiklonit ve prospěch restituenta, nikoliv ve prospěch státu, který s protiprávně zabaveným majetkem naložil buď tak, že ho prodal někomu jinému, nebo ho odmítá vůbec vydat. Někteří totiž zastáváme postoj, že právo je pouze část našeho hodnotového a normativního systému a nemůže vykrývat všechny jeho polohy. Takže vyšší princip mravní je jakýmsi nadčasovým korektivem a měl by být při výkladu práva zohledněn. Je to velmi obecné konstatování, ale nelze vykládat právo proti zdravému rozumu a proti elementárnímu citu pro spravedlnost. U restitucí je tento princip důležitý proto, aby se naplnil smysl restituční legislativy, tedy aby došlo k nápravě některých křivd, které se staly za minulého režimu.

Radovan_Suchanek
Radovan Suchánek • Autor: ČTK

Soudcem zpravodajem byl v obou případech Radovan Suchánek. Můžeme mluvit o jeho “restituční doktríně”, jak psali v reakcích na tato dvě rozhodnutí někteří právníci?

Je patrné, že je v této agendě jinak hodnotově orientován. A to nejen v případě restitucí šlechtického majetku, ale i pokud jde o restituce církevní. Podle mého názoru by se to ještě zřetelněji ukázalo, kdybychom takové případy do pléna skutečně posílali. Pokud bychom se měli hlasováním shodnout na většinovém názoru, mám za to, že by jeho přístup na plénu neprošel. A plénum by pak dalo III. senátu závazný pokyn. Argumenty kolegy Suchánka jsou velmi věcné a sofistikované, ale ztrácejí ze zřetele to hlavní: takový výklad zákona, který umožní naplnění cíle sledovaného restitučním zákonodárstvím – nápravu alespoň některých křivd v minulosti způsobených.

V disentu k jihočeským rybníkům mluvíte o tom, že “právě vypjaté lpění většinového stanoviska III. senátu na dílčích, nikoliv tedy rozhodujících odlišnostech mezi srovnatelnými skutkovými i právními situacemi vedlo mé kolegy až k ignorování pokynu zákona o Ústavním soudě”. Máte pocit, že to bylo příliš formalistické rozhodnutí?

Ano, přesně tak. Trvali na tom, že prolomení tzv. blokačního ustanovení restitučního zákona, které má ochránit majetek po dobu restitučního řízení proti zásahům, jež by mohly nápravu křivd podlomit či zcela zmařit,  se týká jen prvotních naturálních náhrad, nikoliv případných dalších kompenzací. Nechtěli vůbec použít právní analogii, ze které vyplývá, že i v těch jiných případech je potřeba chránit zájmy restituenta s obdobnou účinností.

V kauze Opočno mluvíte o tom, že zúžení spektra případů, které by dle rozhodnutí mohly uspět s restitučním nárokem, je “projevem souhlasu s šikanózní aplikací zákona, který není hoden Ústavního soudu”. V kauze jihočeských rybníků zase píšete “o trpké pachuti z nálezu”, “demagogii většiny III. senátu” či “úpadku autority soudního orgánu ochrany ústavnosti”. Nestává se příliš často, že by byl ústavní soudce či soudkyně v disentech takto otevřený, až emotivní. Proč jste oproti vašim běžným disentům použil tak silná slova?

Byl jsem značně roztrpčen. Už vícekrát jsem mhouřil oči nad řešeními přijímanými v III. senátu a šel až za hranici únosnosti mého svědomí ve snaze dohodnout se s kolegy na společně přijatelném řešení. Ustupoval jsem, v minulosti někdy až příliš. Teď jsem chtěl tedy svými odlišnými stanovisky vyvolat na Ústavním soudě debatu, zda onen vnitřní mechanismus zajišťující konzistenci naší judikatury je nastaven správně.

Ústavní soudci, jmenování
Prezident republiky Miloš Zeman jmenoval 20. ledna 2014 soudce Ústavního soudu Jiřího Zemánka • Autor: Jan Handrejch, Profimedia

Proč podle vás kolegové v obou případech nechtěli poslat plénu své možné rozhodnutí? Nepovažovali to za odchýlení se?

Myslím si, že nechtěli jít na plénum v očekávání, že by u něj neuspěli. Odchýlení nastává za splnění předpokladu, kdy je mezi stanoviskem senátu a dosavadní judikaturou Ústavního soudu tzv. skutková identita - to znamená shodné „kulisy“ případu, ale mění se právní názor na jeho vyřešení. Jak jsem říkal, v kauze Opočna už šlo o třetí rozhodnutí Ústavního soudu, obě předchozí byla totožná ve skutkových znacích (jeden zámek, stejná restituentka), ale náš senát potřetí rozhodl jinak než posledně, ačkoliv jsem namítl, že je potřeba jít do pléna. Třeba by nám řekli, že tam nemáme vůbec chodit, jelikož skutková identita není bezezbytku naplněna, ale podle mého názoru to byla menší chyba, než když jsme tento krok neučinili vůbec.

A byla to z jejich strana nevědomost, nebo úmysl?

Nevědomost to být nemohla, protože jsem na to několikrát upozorňoval.

Vypadá to jako akademická debata uvnitř Ústavního soudu. Proč je to důležité?

Je to potřebné pro zachování důvěry v právo. Aby i Ústavní soud a soudnictví bylo předvídatelné, konzistentní v čase - a aby občan viděl, že rozhodování případů na Ústavním soudě není projevem libovůle, ale jsou tu dodržovány principy a postupy, kterých se v ideálním případě všichni držíme. A takové rozhodování znamená i větší legitimitu konečného slova Ústavního soudu, neboť by se nemělo stávat, že dva soudci obrací judikaturu Ústavního soudu v tak společensky závažné agendě, jakou jsou majetkové restituce coby součást právního instrumentária vyrovnání se s minulostí, a ignorují právo na zákonného soudce, což je v tomto případě plénum. Nepomáhá tomu ale ani zákon o Ústavním soudu. Je paradoxní, že k tomu, aby senát mohl ústavní stížnost usnesením odmítnout nebo předložit věc do pléna, potřebuje dosáhnout jednomyslnosti tříčlenného senátu, zatímco k zamítavým či vyhovujícím nálezům (rozhodnutí ve věci samé, pozn. red.) stačí dva hlasy, ovšem s možností přehlasovaného uplatnit tzv. odlišné stanovisko neboli disent.

Když jste mluvil o tom, že jste už nějakou dobu ustupoval, jaké případy jste měl na mysli? A bylo nepředkládání plénu v případě odlišení se od dosavadní judikatury Ústavního soudu viditelné i v dalších případech?

Soudce Ústavního soudu je vždy nucen předem zvažovat pokud možno všechna „pro“ a „proti“ . Litovat zpětně některých rozhodnutí nejen nemá smysl, neboť jsou nezvratná, ale šlo by o počínání veskrze neakceptovatelné, jelikož by zpochybňovalo mravní integritu soudce, která stojí, alespoň z mého pohledu, ještě nad jeho profesní dovedností. Ostatně porady senátu jsou neveřejné a míra naší otevřenosti v komunikaci „se světem“ je jen věcí svědomí každého z nás. Mohu pouze obecně říci, že vždy usiluji o společně přijatelné východisko z problému, který se stal předmětem sporu, cesta k jehož řešení bude provázena vstřícností vůči návrhu soudce zpravodaje. Rozhodně jsem se nesetkal ani s pokusem nějakým způsobem „vyobchodovat“ výsledek procesu hledání spravedlnosti.

Ale v majetkových restitucích, kdy se brzy jednou provždy uzavře možnost nápravy křivd minulosti, jsem věděl, že hlasitý disent uplatním, bude-li třeba. Jinak senátní usnesení, která jsou na hraně či už za hranou, bývají při nejbližší příležitosti přebita jiným senátem (stalo se tak například v případě Romana Janouška, pozn. red.), což vyvolává čas od času jisté napětí mezi jednotlivými senáty Ústavního soudu. Jak říká pan předseda Rychetský, měli bychom být schopni se neformálně poradit s ostatními a vzít jejich radu v úvahu. To by mohlo vyloučit případy či alespoň zmenšit jejich počet, kdy si budeme navzájem vjíždět do vlasů. Uznat správnost jiného názoru nemá být věcí prestiže, ale rozumu.

A co by se mohlo dělat se zmíněným (ne)předkládáním senátních věcí do pléna, pokud se dva soudci rozhodnou, že se svým stanoviskem před kolegy nepůjdou?

Formálně to podle mého nejspíše řešit není vhodné ani schůdné, mám tu na mysli případné doplnění § 23 zákona o Ústavním soudu. Já ale budu využívat příležitosti, abych v “bodě různé” na plénu připomněl požadavek plénum včas informovat o potenciálních rozporech chystaných senátních nálezů s dosud ustálenou judikaturou a pokusit se o správnosti navrhované změny kolegy přesvědčit – v zájmu ničeho menšího, než je legitimita rozhodování Ústavního soudu. To ale předpokládá více propracovat předpoklady už shora zmíněné skutkové identity případů, jejichž právní hodnocení je předmětem srovnání.

O tomto kroku formálně rozhoduje předseda Ústavního soudu, ale zajímal by mě váš názor. Mohlo by být rozhodování soudců proti ustálené judikatuře Ústavního soudu, o kterém v disentech mluvíte, dostatečným důvodem k tomu, aby s nimi bylo zahájeno kárné řízení?

Myslím, že v této chvíli ne, jelikož chybí precedens pro předložení otázky plénu podle § 23 ve smyslu povinnosti soudce, jejíž neuposlechnutí by coby „zaviněné porušení“ zákona o Ústavním soudu mohlo být kvalifikováno jako kárné provinění podle § 133. Nezávislost a nestrannost ústavního soudce, která je i součástí jeho slibu skládaného do rukou prezidenta republiky, má nejen vnější, ale také vnitřní dimenzi, pod níž je třeba rozumět i právu na odlišný názor a jeho ochranu. K aktivování nástroje podle § 23 dochází zřídkakdy – na rozdíl např. od obdobného mechanismu na Nejvyšším správním soudu – a působit na změnu této situace může i ohlas veřejnosti na některá rozhodnutí Ústavního soud zprostředkovaný médii, jak se i stalo právě v restitučních kauzách.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Andrea Procházková

redaktorka, fokus

29872524_10208843909693312_4885752205986113782_o
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 379

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte