Soud
Ilustrační foto • Autor: MFDNES + LN, Profimedia

Znásilnění je jedním z nejzávažnějších trestných činů, protože svojí podstatou ponižuje lidskou důstojnost v jedné z nejintimnějších oblastí. V médiích se navíc opakovaně objevují informace o rozhodnutích či přístupech nerespektujících traumatizující zážitky obětí a zbytečně vyvolávajících sekundární viktimizaci. Nezřídka vyplouvá na povrch, že nejsou dostatečně zohledněny následky takového trestného činu na další roky života obětí. Jednou z nejčastějších kritikou posledních let je pak ukládání příliš mírných, zejména podmíněných trestů s tím, že mají na životy pachatelů jen malý vliv. Tato mírnost je pak někdy vykládána jako nechuť spravedlivě trestat znásilnění a prezentována jako příklad diskriminace žen.

Právě nad trestáním znásilnění – a možnými změnami v přístupu k něm – je však potřeba se zamyslet detailněji. Skutečně trestáme znásilnění mírněji než jiné trestné činy? Nebo jen v případě znásilnění lépe vidíme chyby, které jsou projevem obecnějších problémů, o nichž se jinak nemluví? Pokud ano, tak o jaké problémy se jedná? Oblast ukládání trestů může zvnějšku vypadat jednoduše, ale je velmi komplexní. I kvůli nepochopení této komplexnosti jsou pak někdy navrhována příliš jednoduchá řešení. Jak bychom tedy měli principiálně uvažovat o případné reformě trestání znásilnění?

Reklama
Reklama

Širší problém

Podívejme se nejdříve na to, jaké tresty soudy ukládají za znásilnění. Zaměřím se přitom na uložené za trestné činy kvalifikované dle druhého a třetího odstavce § 185 trestního zákoníku, o kterých se nejčastěji vede diskuze. Týkají se znásilnění souloží, na dítěti, se zbraní nebo je-li způsobena těžká újma na zdraví. Trestní sazba předvídaná zákonem je 2–10, resp. 5–12 let. Soudy za ně nepodmíněný trest odnětí svobody v letech 2015–2019 uložily 44 procentům pachatelů odsouzeným dle druhého odstavce a 83 procentům pachatelů dle třetího. Průměrná délka těchto nepodmíněných trestů činila 50, resp. 79 měsíců.

Je toto příliš mírné? Odpověď závisí na tom, s čím tyto tresty poměřujeme. Jednou z možností je podívat se na to, jaké tresty jsou ukládány za podobné činy. Platí, jak se někdy zmiňuje, že modřiny na psychice vidět nejsou, a tak soudci za znásilnění ukládají mírnější tresty, než když je zranění viditelné? Tak jednoduché to není. Porovnejme tresty ukládané za těžké ublížení na zdraví a za vyšší odstavce znásilnění, pro které trestní zákoník stanoví podobné trestní sazby. Pak zjistíme, že pachatelé znásilnění chodí do vězení dvakrát častěji než pachatelé těžkého ublížení na zdraví, zohledníme-li i předchozí trestní minulost, která v českém trestním systému hraje zásadní roli při volbě trestu.

A to dokonce přesto, že trestní zákoník pro těžké ublížení na zdraví stanoví závažnější trestní sazbu (3–10 let namísto 2–10 let). Jedná se o velmi hrubou analýzu (podrobnější data by mohla nabídnout o něco odlišné výsledky), která ale naznačuje, že s pachateli znásilnění se nejspíše nejedná mírněji než s pachateli podobně kvalifikovaných násilných trestných činů. To samozřejmě nevyvrací skutečnost, že se advokáti mohou často setkávat s necitlivými soudci, kteří nejsou schopni či ochotni zohlednit následky pro oběť. Spíše to ale naznačuje, že pokud tu existuje problém, pak je nejspíše širší než trestání znásilnění.

Pro posouzení případné mírnosti či přísnosti trestání znásilnění nám nepomůže ani diskuze nad konkrétními soudními rozhodnutími, která se často v médiích vede. Ta je sice prospěšná pro identifikaci typů problémů, které se mohou objevovat, ale nic nám neříká o četnosti těchto problémů. Diskutované případy jsou často vybrané, aby šokovaly, nicméně i proto jsou zavádějící z hlediska usuzování na obecný přístup. Mezi českými soudci a státními zástupci totiž panují značné rozdíly při ukládání trestů. Případ, který jeden soudce posoudí jako vyžadující mírnější trest, podle jiného naopak vede k uložení přísného trestu.

Vysokou míru takových rozdílů jsme opakovaně výzkumně dokumentovali. Na konkrétních případech bychom tedy neměli zakládat diskuzi o obecné mírnosti či přísnosti, protože nevíme, zda takové případy jsou standardem či (více či méně častou) výjimkou. Používání konkrétních příliš mírných trestů pro dokumentaci přílišné mírnosti je jasná cesta k nepromyšlené represi, protože významné množství příliš mírných trestů jsme schopni najít u každého trestného činu.

Byť se výrazně častěji objevují příběhy o příliš mírných trestech, existují i případy, ve kterých jsou již dnes ukládány příliš přísné, až excesivní, tresty za znásilnění, na které nesmíme při diskuzích o ukládání trestů za znásilnění zapomínat. Například za přimění spoluodsouzeného k dvěma orálním stykům soud uložil pachateli, který již byl ve vězení, dalších osm let nepodmíněně. Společně s předchozím trestem tak tento pachatel vykonával trest, který se běžně ukládá za vraždu. Důvodem byla pravděpodobně přísná trestní sazba, trestní minulost pachatele a možná určitý exces soudce. Výsledek je však z mého pohledu až přehnaně přísný. Jakékoli „jednoduché“ zpřísnění trestání znásilnění by v těchto případech vedlo ještě k větším nespravedlnostem, než k jakým dochází dnes.

Jádro věci

Středobodem diskuze o trestání znásilnění se obyčejně stávají tzv. podmínky, tedy uložení trestu odnětí svobody, jehož výkon je podmíněně odložen. Podmínka je kritizována jako trest, který pachateli takřka nijak neškodí a je výsměchem oběti. Proč se tedy tak často ukládá? Poprvé byla podmínka formulována ve Francii koncem 19. století jako trest, který měl nahradit krátké nepodmíněné tresty (ve výměře do několika měsíců) u prvopachatelů v případech zvláštního zřetele. Skutečnost, zda byl trest podmíněně odložen, či nikoli, neměla nijak ovlivnit závažnost trestného činu, ale jen osoba pachatele. Alternativní tresty v podobě, v jaké je známe dnes, např. obecně prospěšné práce, neexistovaly a nejčastějším trestem bylo uvěznění do jednoho týdne či měsíce. Možnost podmíněně odložit trest odnětí svobody se rozšířila napříč kontinentální Evropou a stala se nejčastější sankcí. S postupem času začalo být možné podmíněně odkládat stále delší tresty odnětí svobody. Dnes lze v České republice podmíněně odložit až tříletý trest odnětí svobody (nezáleží přitom na trestních sazbách).

Přestože začalo být postupně možné podmíněně odložit i několikaleté tresty odnětí svobody, nebyly znovu podrobně zváženy principy, podle kterých se o podmíněném odložení rozhoduje. Trestní zákoník dnes neumožňuje zohlednit závažnost trestného činu při úvaze, zda podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody. Obecně sice uvádí, že se při ukládání trestů má zohledňovat závažnost, ale přímo v ustanovení o podmíněném odsouzení zmiňuje pouze povinnost přihlédnout k tomu, zda není třeba výkonu trestu k tomu, aby pachatel vedl řádný život (de facto aby nepáchal další trestnou činnost).

V zásadě by se dnes nemělo přihlédnout k závažnosti trestného činu při úvahách o podmíněném odložení trestu odnětí svobody - a to i tehdy, byl-li uložen jako tříletý. Tato skutečnost je přitom zásadní nejen v diskuzi o trestání znásilnění, ale i jiných závažných trestných činů, za které jsou často ukládány podmínky. Trestání znásilnění je pouze nejviditelnější manifestací tohoto problému. Potřebujeme proto opětovně zvážit, zda principy, které byly v 19. století vhodné primárně pro několikadenní či několikatýdenní tresty, se mají dnes aplikovat i na několikaleté tresty, a zda by podmíněný trest, když máme k dispozici přehršel alternativních trestů a odklonů, měl okupovat centrální pozici v našem arzenálu sankcí.

Nejjednodušším – a nejčastěji zmiňovaným – řešením tvrzeného mírného trestání znásilnění je zvýšení trestních sazeb, aby vůbec nebylo možné ukládat podmíněné tresty za znásilnění. To by dnes znamenalo zvýšit dolní hranice za znásilnění minimálně na čtyři roky. To je ale problematické z několika důvodů. Zásadní je, že takové zvýšení přímo neřeší problém, který je předmětem kritiky: podmínky. Pokud by ukládané tresty odnětí svobody nebyly podmíněně odkládané, tak by praxe soudů  pravděpodobně nebyla kritizována. Chceme-li řešit druh trestu, zaměřme se na něj, nikoli na délku trestu.

Pokud bychom zvyšovali trestní sazby, zbytečně bychom posilovali trestní represi. Data Rady Evropy přitom naznačují, že vězeňská populace je v České republice příliš vysoká ne proto, že bychom posílali mnoho lidí do vězení, ale proto, že je tam posíláme na příliš dlouhou dobu. Současný trend v České republice mimo jiné spočívá v úvahách o snižování dolních hranic trestních sazeb, což podporuje například Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.

Snížení trestních sazeb či větší možnost ukládat tresty pod dolní hranicí trestní sazby by nás přitom přiblížilo mnohým zemím s liberálním trestním systémem, ve kterých např. dolní hranice vůbec neexistují (Francie) či kde soudci mohou jednoduše uložit trest pod dolní hranicí trestní sazby (Slovinsko). Navyšování dolních hranic trestních sazeb za znásilnění by šlo proti tomuto trendu, přičemž by takové opatření pravděpodobně stejně nebylo plně účinné, jelikož soudci by si našli cestu, jak v některých případech ukládat tresty pod sazbou.

Může se též objevit argument, že trestní sazby za znásilnění jsou nízké v porovnání s ostatními trestnými činy. Takový nesoulad lze ale řešit i jinak než navýšením trestních sazeb za znásilnění. V úvahu připadá snížení dolních hranic trestních sazeb za ostatní, zejména násilné trestné činy, které byly trestním zákoníkem z roku 2009 nepromyšleně navýšeny.

Principiální trestání

První a také nejlepší možností je promyslet pozici podmíněného trestu odnětí svobody v českém trestním systému. Zkoumat jeho vývoj, důvody pro to, že je dnes nejužívanějším trestem v kontinentální Evropě, jeho efektivitu a možnosti. Dále studovat pachatele, kterým je ukládán, a trestné činy, za které je ukládán. Analyzovat, jaké tresty by jej mohly nahradit a jaký důsledek by to mělo. Pokud bychom jej chtěli začít používat výrazně méně, museli bychom vymyslet, jak připravit trestní systém na nutnost zacházet jinak s desítkami tisíc odsouzených ročně. Tohoto nelze docílit přes noc; jde-li nám však o principiální změnu hlavního problému, tímto směrem se musíme ubírat.

Druhou možností, která se zaměří čistě na znásilnění, je přijetí metodiky pro ukládání trestů za znásilnění, jejíž součástí by muselo být výslovné vyjádření, že závažnost trestné činnosti lze alespoň částečně zohledňovat při rozhodování o podmíněném odložení trestu odnětí svobody. Metodika by spočívala ve stanovení tzv. referenčních případů a trestů za ně ukládané. Ty by sloužily jako výchozí pozice pro uložení trestu v konkrétním případě. V závislosti na míře podobnosti řešeného případu s těmi referenčními by byly ukládané tresty více či méně podobné. Byť v našem germánském právním okruhu taková metodika není běžně používána, referenční případy a tresty jsou doporučovány Radou Evropy a užívají je třeba v Nizozemí či Finsku, tedy zemích známých promyšlenou trestní politikou.

Referenční případy a tresty by v takovém případě měla připravit komise složená zejména z akademiků, soudců, státních zástupců i advokátů na základě podrobné analýzy v praxi trestaných variant znásilnění. Jejich vypracování by mohla ulehčit například databáze rozsudků, kterými byli pachatelé odsouzeni za znásilnění, která vzniká pod vedením Lucie Hrdé a Daniela Bartoně, nebo pokud by stát začal zveřejňovat rozsudky.

Problém ukládání trestů za znásilnění je jen projevem většího a obecnějšího problému. V případech znásilnění problémy vidíme zejména proto, že na ně několik aktivistů a organizací upozorňuje. Podobnou metodiku by bylo potřeba vypracovat zejména pro ty trestné činy, kterých se každý rok soudí tisíce či desetitisíce (například krádeže). Pokud však důvěra veřejnosti v trestní systém může být výrazně nabourávána trestáním znásilnění (resp. je spíše nabourávána častými zmínkami v médiích, které se příliš nezabývají tresty za jiné trestné činy), bude primárně na politické objednávce, aby stanovila priority ve zpracovávání metodik. Podobně i nedostatečné kapacity programů zaměřujících se na práci s pachateli tak, aby byla snížena jejich nebezpečnost pro společnost, jsou obecným problémem, nikoli problémem specifického trestného činu.

Jiné vhodné řešení neexistuje. Nepříliš dobrou variantou by byla příprava zvláštního ustanovení, dle kterého by se postupovalo speciálním způsobem při ukládání podmíněného trestu za znásilnění. Stanovovat odlišné principy pro trestání jednotlivých trestných činů je však nebezpečné: Proč tak učinit u jednoho trestného činu a u jiného ne? Z diskuzí v posledních letech lze třeba zmínit trestání týrání zvířat, zločiny z nenávisti či revenge porn (zveřejňování intimních soukromých fotografií či videí s cílem se pomstít), u kterých je zmiňováno, že by nemělo být možné za ně ukládat podmínky. Tato spirála se nezastaví.

Obecně bychom si v diskuzích o ukládání trestů měli dávat pozor na vycházení z omezeného počtu případů na rozdíl od pohledu na celek. Právní praktici se setkávají s úzce selektovanou trestnou činností, protože si je klienti vybírají, popřípadě znají jen případy ze svého obvodu. Úsilí by proto mělo být napřeno na vědecké zkoumání těchto problémů, ze kterých by se mělo vycházet.  Jinak by to bylo podobné, jako kdybychom zakládali úvahy o boji s covidem-19 na názorech špičkových soukromých plicních lékařů, lékařů z JIP v 0okresní nemocnici nebo z IKEM. Jejich zkušenosti mohou mnohé přinést - vážný případ covidu bychom rozhodně nenechali léčit akademické epidemiology, matematiky či ekonomy. Ale při popisu celkové situace či úvahách o možných řešeních se obrátíme právě na tyto akademiky. Ti jsou totiž vedeni k uvažování mimo rámec konkrétního případu a toto zkoumají.

Neexistuje jednoduchá odpověď na to, jak správně trestat nebo jak řešit problémy v oblasti ukládání trestů. Trestní systémy toto bolestivě poznávají běžně za cenu utrpení mnohých a vysokých nákladů státu. Správně identifikovat problém a nalézt vhodná řešení vyžaduje nemalou investici času i prostředků a nelze očekávat rychlé řešení. Jiné cesty není. Bez toho i s cílem dosáhnout dobra můžeme nechtěně způsobit mnoho škody. Námaha spočívající ve vymýšlení propracovaných a komplexních řešení tak za to stojí.

Autor se zabývá ukládáním trestů a jejich výkonem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a Ústavu státu a práva Akademie věd ČR

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte