Přemysl Martínek

Kanadského režiséra Davida Cronenberga asi není třeba podrobně představovat. Již přes dvacet let totiž proniká se svými filmy okrajových žánrů k mainstreamovému publiku a zase zpět k publiku náročnějšímu.

Gibson svou apokalyptickou vizi konce moderní společnosti demonstruje na příkladu dávných Mayů.

Festival německy mluvených filmů Der Film, jehož první ročník proběhl před čtrnácti dny v pražských artových kinech, vznikl právě včas.

Pět let po teroristickém útoku na newyorská „Dvojčata“ a washingtonský Pentagon se do kin dostávají dva filmy, uctívající památku jejich obětí.

V českých kinech se letos objeví maximálně pět asijských filmů. Je to škoda: právě produkty dynamicky se rozvíjejících asijských kinematografií patří k tomu nejlepšímu, co se dnes dá na světových filmových trzích získat.

Distribuce filmů v Česku zaznamenává zásadní změny k lepšímu. Diváci se mohou radovat. Hollywoodští distributoři ve snaze bránit se pirátským kopiím svých filmů uvádějí v České republice premiéry takřka ve stejný den jako v jiných částech světa.

Domácímu filmovému trhu neprospěje ochrana proti konkurenci zvenčí, ale podpora domácí tvorby. Nejde o to, aby se filmovnictví znovu znárodňovalo, nýbrž o to, aby se udržela kontinuita a kulturní identita filmové tvorby.

Čeští filmoví tvůrci si už léta stěžují, že ve srovnání s evropskými kolegy tvoří svá díla v nuzných podmínkách. Provinčních filmů, které oslovují vkus místního většinového diváka, je dost, ale filmaři mají i smělejší ambice – točit zajímavá díla, schopná uspět ve světové konkurenci.

Každý člověk má nějaké zážitky, o kterých nemluví. Každému trvá, než je o svých největších traumatech schopen vůbec někomu říct.

Spike Lee je ve světě asi nejznámějším afroamerickým režisérem. Proslavily ho nízkorozpočtové filmy, plné sžíravé kritiky amerického rasismu, které často ve filmovém klubu vysílá i Česká televize.

Do českých kin vstoupil krátce po začátku nového roku dokumentární film Martina Marečka Zdroj. Diváci ho měli možnost vidět již na loňském festivalu Jeden svět, na Ekofilmu nebo třeba na festivalu v Jihlavě.

Je jen málo historických událostí, o kterých se neustále dokola točí filmy, druhá světová válka jim ale bezesporu kraluje. Diváci si zvykli v ní nacházet dramata a různá morální poselství a její filmová zpracování také tradičně provázejí nekonečné spory nad ideologickým vyzněním a historickou věrností. Minulý týden přišlo do českých kin další z „válečných“ děl – německý snímek Napola. Někoho možná osloví melodramatický příběh z prostředí nacistického školství, daleko spíš je ale film důkazem toho, že válečné téma se v poslední době proměnilo v tvůrčí past.

Karlovarský filmový festival letos představil desítky mimořádně kvalitních a oceňovaných filmů, do soutěže se povedlo nalákat velká režisérská esa, akreditovalo se nejvíc filmových profesionálů a opět byl překonán rekord v prodeji lístků. A jak s uspokojením konstatoval deník MF Dnes – návštěvou Roberta Redforda a Sharon Stoneové se karlovarská přehlídka také „definitivně zbavila nálepky provinčnosti“.

Teorie spiknutí je základním stavebním kamenem zápletky snad každého amerického politického thrilleru. Až donedávna přitom platila premisa, že za vším stojí nikým nekontrolované bezpečnostní složky typu CIA nebo FBI. Jakým způsobem žánr reaguje na aktuální dění ve světě, ukazuje nový film klasika amerického filmu Sydney Pollacka Tlumočnice. Po jedenáctém září 2001 se hlavními padouchy místo domácích agentů začaly stávat skupiny teroristů, proti kterým jsou civilizovaní lidé bezmocní. Pollack jde ale ještě dál: svůj příběh bezprecedentně rozehrává na půdě Organizace spojených národů, kde se fatálně protnou osudy schopného agenta (Sean Penn) a milé tlumočnice s temnou minulostí (Nicole Kidmanová).

Americký autorský film je v krizi. Už dlouho se žádnému začínajícímu filmaři nepovedlo prorazit v Evropě, a i když americká produkce stále drží největší podíl na celosvětových tržbách, vděčí za to především velkofilmům typu Pán prstenů, Trója nebo Spider Man. Zatímco Evropa ještě na jaře tleskala protibushovskému dokumentu Fahrenheit 11/9, v Americe se o nejlepším filmu z domácí produkce letos rozhodovalo mezi dvěma komorními snímky: Letcem Martina Scorceseho a nakonec vítězným Million Dollar Baby Clinta Eastwooda. Při pohledu na několik posledních oscarových vítězů (Pán prstenů, Chicago, Čistá duše, Gladiátor) je to dobrá zpráva. Hoolywood se po letech vrátil k vyprávění epických příběhů s morálním poselstvím a ocenil dva skutečně hvězdné filmaře. Stejně jako před třiceti lety, kdy Clint Eastwood natočil svůj režijní debut, i nyní stoupá potřeba po hledání ztraceného amerického snu, americké identity a po téměř zapomenutých příbězích o dobru a zlu, které se každý den vytrácejí pod nánosem stupidních televizních seriálů, deformovaného zpravodajství a politického patriotismu.

Filmu Kafe a cigára, který tento týden přichází do českých kin, by slušel podtitul „the best of Jim Jarmusch“. Slavný americký nezávislý režisér jej poskládal z jedenácti krátkých povídek, které natočil v letech 1986 až 2003, takže výsledek odráží celou jeho tvorbu a navíc si v něm zahrála řada Jarmuschových oblíbených spolupracovníků. Na druhou stranu ale tenhle film nepřináší nic nového a vlastně mu i chybí to, co je na Jarmuschovi nejzajímavější: nápaditost, energičnost a osobitá poetika. Kafe a cigára tak můžeme chápat spíše jako zprávu o současném stavu zámořského filmu. Americký nezávislý sen se dvacet let po svém famózním nástupu do kin začíná pomalu rozplývat. A jeho autoři s ním.

Tento měsíc mají premiéru hned dva nové české filmy mladých debutujících režisérů – Jakuba Sluky i Davida Jařaba. Oba se pokoušejí divákům nabídnout neotřelý pohled na naší současnost. Na první pohled jsou tematicky i formálně velmi rozdílné, při bližším zkoumání však najdeme několik společných rysů, které jako by výmluvně dokládaly stav současného českého filmu.

Rodinné drama je v současné britské kinematografii velmi populárním žánrem. Od poloviny 90. let, kdy se po celém světě úspěšně promítal film Mika Leigha Tajnosti a lži, vzniklo nespočet dalších titulů postavených na postupném narušování rodinné idyly zevnitř. Po čase se zdálo, že těch tajností a lží je už přece jen příliš. Takže když přišel loni do Cannes film Matka režiséra Rogera Michella a scenáristy Hanifa Kureishiho, mluvilo se o něm většinou pouze v souvislosti s jeho lechtivou zápletkou. Milostný vztah šedesátileté ženy a třicetiletého mladíka se na plátně nevidí často. Minulý týden se Matka dostala do české distribuce a diváky čeká překvapení: drama inzerované jako sexuální zemětřesení je nečekaně decentní a navíc velmi zdařilé.

Americký režisér Oliver Stone se vždy snažil ukázat divákům svých filmů odvrácenou stránku novodobých dějin, proslavil se jako neúnavný kritik americké politiky, zejména té republikánské. Nyní přichází do českých kin jeho zatím nejkontroverznější projekt – dokumentární film Comandante, který je zachycením Stoneova velmi osobního rozhovoru s kubánským diktátorem Fidelem Castrem. Stoneovy starší filmy měly podobná ideová východiska, díky velkým tragickým příběhům byly divácky poněkud snesitelnější. Comandante však rázem zpětně staví režisérovu tvorbu do jasnějšího světla: Stone není ani tak nekonformní společenský kritik, jako vychytralý manipulátor.

Japonská tematika je v Hollywoodu v módě, což dokazují i novinky jako Poslední samuraj s Tomem Cruisem nebo ambicióznější Tarantinův dvojsnímek Kill Bill. Ze samotné Asie do naší distribuce ovšem přichází jen nepatrný počet filmů. Je to škoda: zatím poslední film věhlasného režiséra Takeshi Kitana Samuraj, který se nedávno objevil v tuzemských biografech, ukazuje, že originál je vždycky lepší než kopie.

Současná dánská kinematografie bývá spojována pouze se dvěma jmény autorů proslulého manifestu Dogma 95 – Larse von Triera a Thomase Vinterberga. Na loňském festivalu v Cannes se však představil zcela nový dánský tvůrce a rovnou získal Zlatou kameru za nejlepší debut. Film Rekonstrukce mladého režiséra Christoffera Boého se nyní objevil v české distribuci a není pochyb o tom, že je nejen výjimečným dílem, ale zároveň také důkazem aktuálního posunu v evropské kinematografii – posunu směrem k formálně precizním snímkům, jejichž obsah se zuby nehty vyhýbá aktuálním tématům a zabývá se spíše imaginárními kategoriemi, jako je láska.