vedoucí jazykové redakce
23napsaných článků
K letošním Velikonocům si křesťané nadělili velkou dávku dobrodružství. Může za to objev svazku vetchých papyrů, na nichž je sepsáno Jidášovo evangelium. Pro někoho jen drobné zpřesnění dva tisíce let starých událostí, pro někoho znepokojivé svědectví měnící obraz fenoménu Jidáš.
Vesnice Chébika, jižní Tunisko. Jednoho dne sem přijíždí Katy Abraham, pracovnice nejmenované nevládní organizace. Přiváží peníze a plán, jak pomoci obyvatelům této chudé oázy. Nájezdy klientů cestovních kanceláří přináší zisk jen úzké hrstce nejbohatších mužů a Katy Abraham má nápad, jak to změnit. Chce využít dovedností místních žen, jejich pestré kuchyně a tradiční řemeslné výroby. Není to snadné: musí postupně proniknout do domácností, přesvědčit ženy a hlavně jejich muže. Nakonec se to podaří a projekt začíná fungovat: ženy nabízely turistům svoje domácí jídla a řemeslné výrobky. Efekt je okamžitý. Rozpočet rodin roste, stejně jako sebevědomí a samostatnost žen. Dokonce chtějí otevřít vlastní restauraci. Jenže chyba: schází se vesnická rada (muži) a schvaluje, že ženy překročily mez „slušnosti“. Musí se vším přestat a vrátit se za zdi svých domů. Přes ekonomické výhody zvítězí obavy mužů z narušení tradičního řádu a ztráty vlastních výsad. „Pokud muži sami nebudou chtít dát ženám část svých kompetencí, takové projekty nemají naději,“ uzavírá Katy Abraham.
Možná banální příhoda odkudsi z Tuniska je jedním z mnoha obrazů, které čtenáři nabízí kniha Závoj a džíny o ženách v islámském světě.
Slavné MDŽ není v Česku až tak úplně mrtvé, jak by se zdálo. Když nic jiného, oživilo letos v médiích debatu na téma postavení žen a rovnosti šancí. Mluví a píší spíš muži, ženy se drží zpět. Není se čemu divit. Žena dožadující se rovného postavení se tak trochu dostává do pozice romského zákazníka, který v restauraci žádá, aby mu neříkali „jen pro bílé“, ale prostě ho obsloužili jako ostatní občany: je to pro ni nejen trapné a pošetilé, ale také ponižující a marné. Ti, co jsou proti takovým praktikám, kroutí s porozuměním hlavou, vyhazovači ale jen vymýšlejí, jak svoji diskriminaci příště zabalit do méně nápadných slov. Naštěstí žen, které se nebojí tohle všechno veřejně podstupovat, přibývá. Snad se díky tomu u nás debata o rovných šancích konečně pohne z místa.
Tak jaké asi budou ty letošní Vánoce? Ta otázka vzrušuje určitě děti, pro které jsou zabalené dárky pod rozzářeným stromkem skutečným vyvrcholením roku. S dospělými je to těžší: na „Ježíška“ už nevěří a blížící se svátky jim většinou zvěstují jen řadu menších či větších starostí. Přesto však každoročně shánějí a zdobí stromek, pečou cukroví a chystají bohatou štědrovečerní hostinu. Přesto pak tiše sedí u svátečního stolu a s dojetím sami zpívají či alespoň naslouchají zpěvu koled z rádia či gramofonu. Rozhodnost, s jakou Češi v poslední době hájí své zvyky proti nájezdu Santa Klause, nasvědčuje tomu, že za nimi stojí dlouhá a silná tradice. A je to pravda – i když jen zčásti.
