Pětisetstránkový román švédského spisovatele a novináře Stevea Sem-Sandberga Chudí v Lodži je unikátním pokusem, jak beletristicky zpracovat období holocaustu a jako autor se vyrovnat se skutečností, která překonala jakoukoli představitelnou fantazii a fabulaci. Ne náhodou na tomto poli převládají různým způsobem pojaté vzpomínky přeživších (Rudolf Vrba, Richard Glazar) či esejisticky laděné práce, zkoumající jednotlivé aspekty života v táborech smrti a situaci oběti (Primo Levi, Jean Améry) nebo beletrie rovněž čerpající z vlastních zkušeností autorů (Arnošt Lustig).
Sem-Sandberg, který je dobře obeznámen s prostředím střední Evropy (pět let pracoval jako korespondent švédských médií v Praze a i jeho předchozí romány čerpají náměty z této oblasti), pro své zpracování historie židovského ghetta v Lodži zvolil formu románu-dokumentu. Osud lodžského ghetta v tehdejší Říšské župě Povartí sice dokládá dostatek archivních materiálů a rovněž jej zohledňuje množství odborných prací. Ovšem unikátní možnost autorovi poskytl šťastnou shodou okolností dochovaný dokument – Kronika lodžského ghetta, kterou pracovník úklidové čety po likvidaci ghetta ukryl ve vyschlé studni a po válce se mu ji podařilo vyzvednout. Byla vedena pracovníky tamního archivu od ledna 1941 do konečné likvidace ghetta v létě 1944. Kolem 3000 stran kroniky podává zevrubné informace o dění v ghettu – distribuci potravin, paliva, pracovních podmínkách v ghettu, úmrtích a narozeních, transportech a rovněž zahrnuje veškeré vyhlášky židovské samosprávy ghetta i německé civilní správy. Na druhou stranu autoři kroniky pracovali v zájmu vedení ghetta, takže zejména v líčení událostí, ve kterých sehrálo negativní roli, není zcela spolehlivá. Proto autor její pohled doplňuje osobními vzpomínkami přeživších, dochovanými deníky apod.
Král z vůle nacistů
Příběh ghetta Sem-Sandberg sleduje optikou mnoha postav – řadových obyvatel i jeho vedení. Činovníci ghetta a známé osoby vystupují bez výjimky pod skutečnými jmény, ostatní charaktery pak jsou fiktivní, ale vytvořené na základě dochovaných deníků a vzpomínek svědků. Hlavní pozornost však zjevně směřuje ke kontroverzní postavě předsedy židovské rady ghetta Chaima Rumkowského.
Ten totiž už od počátku navázal s německým správcem ghetta Hansem Biebowem více než ochotnou spolupráci, nabízel Biebowovi levnou práci obyvatel ghetta i konkrétní plány, jak ji zúročit. Ghetto se tak záhy stálo významným výrobním centrem zásobujícím především německé válečné hospodářství. Vzhledem k extrémně levné pracovní síle (náklady na pracovníky byly drakonicky snižovány) bylo toto podnikání pro německou správu velmi výnosné. Rumkowski záhy opojen mocí nad svým panstvím propadl pocitu své nepostradatelnosti pro Němce i ghetto, nechal se oslovovat „král Chaim“ a udržoval pořádek pomocí nenáviděné židovské policie. Sobě, své rodině a vrstvě vedoucích pracovníků ghetta však zajistil ve srovnání s ostatními luxusní životní styl. Přitom ghetto bojovalo neustále s nedostatkem potravin. Ti, kdo neměli zvláštní příděly jako nepostradatelní dělníci, prakticky pomalu umírali hladem, množství potravin mizelo na černém trhu; a v zimě se nedostávalo dříví na otop.
Dlouho se však zdálo, že taktika maximální spolupráce s Němci a tvrdé vlády nad ghettemRumkowskému vychází, přestože se nevyhnul sestavování transportů směřovaných především do Chełmna. Román ale vrcholí v kritickém bodě. V září 1942 německá správa požadovala přes dřívější sliby deportaci všech neschopných práce – tedy lidí starších 65 a mladších 10 let a nemocných. Na vydání dětí se Rumkowski musel osobně podílet a sám je shromážděným obyvatelům ghetta vysvětlit. Děti se nejdříve pokusila odebrat židovská policie, avšak bez úspěchu, nakonec bez slitování zakročilo německé komando. Od té chvíle ztratil Rumkowski svoji důstojnost před sebou i před obyvateli ghetta a jeho moc spěla k tragickému konci. V Berlíně bylo počátkem roku 1944 rozhodnuto o konečném vyklizení ghetta (i přes nelibost místní správy, které ghetto zajišťovalo značný příjem a ochranu před nasazením na východní frontu), deportace 69 000 zbývajících obyvatel do vyhlazovacích táborů v Chełmnu a Osvětimi proběhly během léta 1944, Rumkowski i s rodinou byl zavražděn v Osvětimi zřejmě vzápětí po příjezdu 28. srpna. V ghettu přežilo jen asi 800 lidí ponechaných zde na vyklízecí práce.
Zločinec, či zachránce?
Kromě těchto událostí však Sem-Sandberg vykresluje s dávkou fantazie, ovšem podepřenou dochovanými materiály, i předsedovo podivné soukromí – například jeho zálibu v dětech bez rodičů, pro něž zřídil sirotčinec (ze sirotků si vybral i svého adoptivního syna), která však zahrnovala i jejich sexuální zneužívání, vedené zřejmě potřebou i takto potvrzovat svoji moc. Díky tomu se autorovi daří ztvárnit Rumkowského jako živoucí postavu, se vší jeho rozporností.
Přesto se Sem-Sandberg vyhýbá jednoznačnému soudu nad Rumkowského počínáním. Sám v závěrečném komentáři ke knize připomíná těžko řešitelné dilema (spolu například s izraelským historikem Jehudou Bauerem), zda Rumkowského považovat za zločince, či zachránce: lodžské ghetto přetrvalo nejdéle ze všech v Polsku, v době likvidace zde stále ještě žilo 69 000 lidí. Kdyby se v červenci 1944 zdařil atentát na Hitlera a především Stalin nezastavil svoji ofenzivu u Visly (pouhé tři dny cesty od Lodže), Chaim Rumkowski by se stal tím, o co celou dobu usiloval, tedy „osvoboditelem svého vězněného lidu“.
Svojí formou kniha vlastně nejvíce připomíná onu v úvodu zmíněnou kroniku ghetta – kromě hlavní dějové linky tu najdeme vložené dokumenty, úřední rozhodnutí správy ghetta i citace projevů Rumkowského a Biebowa a množství mikropříběhů obyvatel ghetta. Mezi nimi také příběh českých Židů – na podzim 1941, tedy přesně před 70 lety, do Lodže dorazil transport 20 000 Židů ze západu, z toho 5000 z Čech a Moravy. V Lodži mezi nimi a místními stála značná jazyková a kulturní bariéra, vedením ghetta byli přijati velmi nevlídně a záhy byla většina z nich zařazena do transportů do Chełmna. Z Židů z protektorátu přežilo pouhých 277. Román díky této struktuře zprostředkovává živý a věrohodný obraz jedné tragédie v rámci šoa, zcela právem za něj Sem-Sandberg loni obdržel Cenu Augusta Strindberga.
Steve Sem-Sandberg: Chudí v Lodži
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
