Ranní postřeh: Svoboda nestýkat se s kamarádem, z něhož se stal hlupák

Mezi dnes opoziční částí politického spektra je oblíbená teze, že v současném Česku panuje útlak, protože lidé se bojí říkat, co si myslí. Hrozí jim totiž prý, že se jim ostatní budou smát, nebo jim řeknou, že jsou hlupáci.

To nemusí být příjemné, ale namístě je bohužel jen přísnost - a pokud jsou vaše obavy moc velké, zbývá vám leda mlčet. Nezkrátitelné právo říkat spoluobčanům, co si myslíte, je vyváženo právem spoluobčanů říkat na oplátku, co si myslí oni. Třeba i o vás. Nikdo nemá právo na vyslovení vlastního mínění a následné ticho.

Gabriela Sedláčková, která v olomouckém kraji vede do voleb Motoristy, tenhle typ myšlení posunula ještě dál. Hodlá bojovat proti “kultuře umlčování”,  což je prý to, že můžete, kvůli svým politickým postojům, “přijít i o kamarády”.

Jak asi takový boj může vypadat? Bude klást spoluobčanům na srdce, ať politické rozpory ignorují? K tomu nepotřebují Gabrielu Sedláčkovou, s kamarádem se kvůli tomu, koho volí, každý rozejde až tehdy, kdy už není zbytí. A co je kandidátce Sedláčkové vůbec do toho a kam by svoje teze dotáhla, kdyby mohla? Svoboda slova je vzácná věc - stejně vzácná jako svoboda přestat se stýkat s člověkem, o kterém si myslíte, že je hlupák.