Zvolení Trumpa může napomoci rozkladným tendencím uvnitř Evropské unie

Jen co si Američané v listopadu zvolili Trumpa prezidentem, zástupy komentátorů okamžitě usoudily, že německá kancléřka Angela Merkel je nyní novým „vůdcem svobodného světa“.[i] Představa, že žena přezdívaná „mamka“ může klidně nahradit prezidenta USA v roli „vůdce svobodného světa“, a tak ochránit hodnoty, na kterých náš svět stojí, je sice utěšující, ale také mylná. Sama Merkel tato očekávání správně označuje za absurdní, či dokonce groteskní.[ii] Rozdíl váhy Německa a Spojených států v mezinárodní politice – obzvlášť v oblasti ozbrojených sil – je takový, že kancléřku s prezidentem nelze srovnávat.[iii]

Ale ať už je to jakkoli, úvahy nad Angelou Merkel jakožto „vůdkyní svobodného světa“ zcela přehlížejí hrozbu, že zvolení Trumpa může zásadně změnit nastavení německé zahraniční politiky. Zcela bezprecedentní je, že Amerikou zajištěná bezpečnost, na které federální republika staví již od svého vzniku v roce 1949, je nyní na nejisté půdě. Mnozí se obávají, že již tak napjatý liberální mezinárodní řád vytvořený Spojenými státy po roce 1945 by se mohl rozpadnout docela.[iv] Pokud Donald Trump skutečně vyplní své naznačované plány „ukončit Amerikou zaštítěné liberální uspořádání a vymanit USA z mezinárodních závazků“, jeho zvolení by mohlo být pro Evropany ještě dramatičtější událostí než konec studené války.[v]

Německo je vůči takové změně americké zahraniční politiky obzvlášť zranitelné – i kdyby Trump nezašel až tak daleko, jak se mnozí obávají. Posledních pár let od počátku krize eura se tu a tam znovu vynořují diskuze o německé hegemonii v Evropě. Nástup Trumpa Německo zásadně oslabil a vytvořil nejistotu ohledně základů, na kterých německá síla (mnou charakterizovaná jako geo-ekonomická) spočívá. Nejenže Německo - podobně jako další státy Evropské unie - potřebuje liberální mezinárodní řád, ale jeho moc, obzvlášť v kontextu EU, se odvíjí od dvou aspektů americké hegemonie, z nichž profituje - nebo se na nich zdarma „veze“, jak zní kritika.

Dvě služby

Německo žije ze dvou služeb, které mu Spojené státy poskytují. Za prvé, USA na vlastní a nepoměrně větší náklady zajišťuje bezpečnost v Evropě, kdežto Němci na obranu vynakládají jen málo – méně než řada jiných států EU. Proto je Německo obviňováno z bezpečnostního „příživnictví“ – obranu spíše využívá, než poskytuje. Za druhé, USA slouží jako nouzové odbytiště zboží, když agregátní poptávka v Německu zůstává nízká – a to i ve srovnání s dalšími státy EU. A tak je Německo kritizováno za „příživnictví“ nejen v oblasti bezpečnosti, ale také ekonomiky.[vi] Během posledních deseti let ale byly Spojené státy méně a méně ochotny tyto dvě služby veřejně poskytovat a nyní hrozí, že s tím přestanou úplně.

Pokud by na to skutečně došlo, Německo by to dramaticky oslabilo. Bez amerických bezpečnostních záruk by Německo muselo přehodnotit bezpečnostní politiku a snad i postoj k jaderným zbraním. A to může mít dalekosáhlé důsledky. Posun americké obchodní politiky směrem k merkantilismu by mohl podkopat úspěšnost německé ekonomiky, která na základě americké poptávky prudce rostla, zatímco poptávka v zemích na unijní „periferii“ zpomalila. I kdyby Trump nenaplnil sliby ohledně mezinárodního obchodu a smluv tak, jak se mnozí bojí, následky jeho nástupu do prezidentské kanceláře mohou německé síle sebrat půdu pod nohama. Nově nastalá nejistota ohledně amerických bezpečnostních závazků pak může například proměnit i vztahy mezi zeměmi Evropské unie.

Mnozí už od amerických voleb vyzývali státy Unie, aby táhly za jeden provaz, aby unijní bezpečnost nebyla tolik závislá na USA. Zdá se ale, že zvolení Trumpa v Evropě způsobuje spíše rozkol než touhu po jednotě. Události posledních sedmi let silně narušily schopnost států EU domluvit se a sjednotit různé zájmy, kvůli kterým se láme pospolitost a chladne solidarita. Německo tak nyní zřejmě doplatí na své chybování v posledních šesti letech – obzvlášť co se týká krize eura. Aby zabránilo vytvoření „transferové unie“, Německo například odmítlo odsouhlasit větší míru socializace dluhů. Tím byl následně znemožněn vznik fiskální a politické unie, která by na složité bezpečnostní otázky související se zvolením Trumpa dovedla zareagovat.

Zvolení Trumpa může napomoci rozkladným tendencím uvnitř Evropské unie. Americké bezpečnostní záruky umožnily evropskou integraci a byly základem Unie jako evropského „mírového projektu“. Josef Joffe píše v eseji z roku 1984, že americká moc „zpacifikovala“ Evropu v tom smyslu, že „umlčela, nebo přímo odstranila, dávné konflikty a vytvořila podmínky pro spolupráci“.[vii] Amerikou zajištěná bezpečnost odstranila to, co realističtí teoretikové mezinárodních vztahů považují za základní strukturální důvod konfliktů mezi zeměmi: touha zajistit si bezpečí. A tak například bezpečnostní závazky USA daly Francii klid namísto strachu z opětovného povstání Německa. Jak píše Joffe - „tím, že bránili západní Evropu před ostatními, se Spojeným státům také povedlo ochránit část kontinentu před sebou samým.“[viii] Ekonomická provázanost by se bez takto vytvořené důvěry nemohla vůbec vyvinout.

Řada států doufala, že ze strategické závislosti na USA časem vyrostou. Někteří si dokonce představovali Evropskou unii jako budoucí protiváhu Spojených států. Z tohoto podhoubí pak vyrostl projekt jednotné evropské měny a společné bezpečnostní a obranné politiky. Jenže šedesáté výročí podpisu Římských smluv se už postupně blíží, ale Evropská unie je stále daleko od dosažení „strategické autonomie“. I evropská integrace se zarazila v bezpečné vzdálenosti od politické unie – jinými slovy: uvnitř Unie stále ještě existují mezinárodní vztahy. Teď, když se z EU nestala plnoprávná politická unie a ani nepřestala být závislá na bezpečnostní podpoře ze strany USA, je otázkou, zda nejistota ohledně zajištění bezpečnosti neposílí „odstředivé síly“ v EU.

Bez vojenské síly

Kromě tohoto rozkladného efektu se může důležitým faktorem ve vztazích mezi zeměmi Unie opět stát armádní moc. Až dosud totiž země jako Francie a Británie pořádaly vojenské mise za hranicemi Evropy, nikoliv uvnitř EU. Schopnosti a síla armády nefigurovaly jako páky při vyjednávání mezi zeměmi EU, protože USA jejich využití svou zárukou bezpečnosti blokovala. Teď, když nad touto zárukou panuje nejistota, hrozí, že se situace změní – dokonce už se tak možná děje. V nejčernějším scénáři začnou členské země EU znovu preventivně zbrojit a řešit vojenské zabezpečení jedna před druhou; přesně jak realistický teoretik mezinárodních vztahů John Mearsheimer hrozil, že se stane, pokud se po skončení studené války USA stáhnou z Evropy.[ix]

Zvolením Trumpa vyvstaly veliké obavy o americké bezpečnostní záruky a obchodní politiku - a vzhledem k důležitosti a postavení Spojených států také o celý liberální mezinárodní řád. Jeho zhroucení by bylo katastrofou pro Německo a další členské státy EU. I kdyby Donald Trump nezašel až tak daleko ve svém přehodnocování amerických vojenských a obchodních aliancí, jak se mnozí obávají, jeho prezidentování může mít velký dopad na Německo a německou pozici v Evropě.

Německo se až dosud těšilo disproporčně velikému vlivu částečně také díky tomu, že ve vztazích mezi státy EU nehrála vojenská síla žádnou roli. To vše se nyní může změnit. Tvrdší přístup USA k obchodním dohodám navíc může podkopat úspěšnost německé ekonomiky. Když vezmeme v potaz všechny tyto faktory, tak místo pozvedávání kancléřky do pozice „vůdce svobodného světa“ může Trumpovo prezidentství Německo ještě více oslabit – a to i v rámci Evropy.

Autor je Senior Transatlantic Fellow v rámci think-tanku German Marshall Fund Europe. Je autorem knih Utopie nebo Osvětim - Německá generace 1968 a holokaust a Německý mocenský paradox.

[i] Například Timothy Garton Ash, “Populists are out to divide us. They must be stopped”, Guardian, 11 November 2016, https://www.theguardian.com/commentisfree/2016/nov/11/populists-us.

[ii] Alison Smale, “Angela Merkel to Seek 4th Term as Germany’s Leader”, New York Times, 20 November 2016, http://www.nytimes.com/2016/11/21/world/europe/angela-merkel-germany.html.

[iii] Hans Kundnani, “Merkel and whose army?”, Foreign Policy, 13 December 2016, http://foreignpolicy.com/2016/12/13/merkel-and-whose-army-germany-military-nato/.

[iv] Například Francis Fukyama, “The failed state”, Prospect, January 2017; Robert Kagan, “Trump marks the end of America as the world’s ‘indispensable nation’”, Financial Times, 19 November 2016, https://www.ft.com/content/782381b6-ad91–11e6-ba7d-76378e4fef24.

[v] Thomas Wright, “Trump’s 19th century foreign policy”, Politico, 20 January 2016, http://www.politico.com/magazine/story/2016/01/donald-trump-foreign-policy-213546.

[vi] Například Peter Bofinger, “Here is one export Germany should not be making”, Financial Times, 6 June 2016, http://www.ft.com/intl/cms/s/0/da5b543c-2bbc-11e6-bf8d-26294ad519fc.html#axzz4AxwJntef. Bofinger píše, že “Německá ekonomika závisí na způsobu regulace poptávky ve státech, které jsou přitom ale tvrdě kritizovány právě německými akademiky i zákonodárci” a tedy “se zdarma veze na poptávkové politice jiných zemí.”

[vii] Josef Joffe, “Europe’s American Pacifier,” Foreign Policy, No. 54 (Spring, 1984), pp. 64–82, here p. 68.

[viii] Joffe, “Europe’s American Pacifier,” pp. 68–9.

[ix] John J. Mearsheimer, “Back to the future: instability in Europe after the Cold War”, International Security, 15: 1, Summer 1990, pp. 5–56.

Text zveřejnil Respekt na základě spolupráce se čtvrtletníkem Aspen Review Central Europe, který přináší veřejnosti různé úhly pohledu na aktuální témata. V podání renomovaných autorů a myslitelů střední Evropy nabízí nezávislé komentáře, eseje, analýzy či rozhovory. Článek pochází z nejnovějšího letošního čísla.

Aspen Review vydává Aspen Instute Central Europe, neideologická platforma, na níž setkávají představitelé politiky, neziskového sektoru, byznysu a osobnosti z umění, sportu či vědy. Cílem Aspenu je rozvíjet mezioborovou spolupráci a podporovat středoevropské lídry z různých sektorů v jejich osobním a profesním rozvoji.