Zeman ani Babiš už se vydobytých pozic v zahraniční politice nevzdají

Novým ministrem zahraničí by se měl stát Tomáš Petříček, současný náměstek úřadu a blízký spolupracovník europoslance za ČSSD Miroslava Pocheho. Toho dosud odmítal prezident Miloš Zeman instalovat do čela Černínského paláce: Pochemu vytýkal, že je příliš nakloněn migrantům. Šlo však o zástupný problém, blokováním Pocheho hlava státu získala větší prostor prosazovat svoji zahraniční politiku. Nominace Petříčka ukazuje nejen slabost sociální demokracie dovnitř i navenek, ale zejména krizi české zahraniční politiky. „Zahraniční politika došla do stádia, kdy důležité věci rozhodují premiér nebo prezident. A s tím se jakékoliv vize dělají špatně,“ říká někdejší ministr zahraničí a poslanec Karel Schwarzenberg.

Označil jste návrh ČSSD, aby se ministrem zahraničí stal Tomáš Petříček, za ostudu a znehodnocení klíčového ministerstva. Proč?

Pojďme se nejprve podívat na vývoj celé situace. Na začátku byl úspěšný pokus pana prezidenta o blokování Miroslava Pocheho. Ne že by byl nejlepší kandidát, ale způsob chování Miloše Zemana se rozhodně neshodoval s ústavními zvyklostmi. Po nějakém čase sociální demokraté kapitulovali, protože premiér se rozhodl, že je nepodpoří – ačkoliv to nahlas nikdo z nich neříká. A ČSSD nezbylo nic jiného, než na ministerstvo dosadit někoho jiného. A tak se její vedení rozhodlo jmenovat dlouholetého Pocheho pobočníka,  pana Petříčka.

Co vám na něm vadí?

Já nemám nic proti panu Petříčkovi, nicméně v civilizovaných evropských zemí je zvykem, že ministrem zahraničí se stává buď dlouholetý odborník na zahraniční politiku a diplomacii nebo vážený politik. Sociální demokracie samozřejmě má své experty na zahraniční politiku. Například Lubomír Zaorálek nebo Jan Kohout, ačkoliv jsem s nimi nemusel vždy souhlasit, zkušenosti se zahraniční politikou na rozdíl od Petříčka mají. Nikoho z nich ale nevytáhli. Petříčkovu nominaci proto musím chápat jako signál ČSSD, jak je pro ně zahraniční politika nedůležitá. Bohužel raději uspokojujeme ctižádost pražské sociální demokracie a preferujeme neodvážnost předsedy ČSSD postavit se prezidentovi a premiérovi.

Měl ale šéf strany Jan Hamáček na výběr? Premiér Andrej Babiš jezdí do Evropy a říká, že chce dělat část zahraniční politiky sám. Situace vyprázdněného ministerstva nejspíše nevadí ani Miloši Zemanovi.

Právě proto mi nominace přijde tak důležitá. Andrej Babiš prohlašuje, že ho evropská politika baví – a co tedy zbude novému ministrovi zahraničí s proruským a pročínským prezidentem v zádech? Střední Amerika, africké státy jižně od rovníku mimo Jihoafrické republiky? To je důvod, proč bychom potřebovali na tomto postu silnou a uznávanou osobnost, která těmto tlakům odolá - a nejlépe si také vezme zpět pod sebe agendu, kterou si teď uzurpuje premiér.

O čem to vypovídá?

Je to smutné. Všichni tu hráli o své zájmy, nikoliv zájmy o České republiky a její pověst v zahraničí. Zeman zase prosadil svou vůli, což je to, co ho nejvíc baví – a je jedno, jaká a proti komu zrovna bude. Premiér měl šanci ponížit koaliční partnery, čehož úspěšně využil: jasně dal najevo, že Jan Hamáček nemá právo do vládních věcí ve finále mluvit. Premiér by v civilizované politice přišel k prezidentovi s tím, že koaliční dohoda zněla jasně, a že pokud prezident nebude respektovat nominaci ČSSD, má k dispozici kompetenční žalobu. Je to bohužel důkaz, že čeští politici nevnímají zahraniční politiku jako prostředek pro dělání dobrého jména České republiky ve světě, ale jako nástroj, jak prosazovat své osobní zájmy do vyšších pater.

Ještě k Janu Hamáčkovi. Sám jste byl ministrem zahraničí několik let. Dají se vůbec najednou řídit dvě ministerstva, z něhož jedno je resort diplomacie?

Samozřejmě, že ne. Zvlášť když tím druhým ministerstvem je vnitro, což je samo o sobě těžká disciplína. Myslím, že mohu s poměrně velkou jistotou říct, že se takhle zahraniční politika pořádně dělat nedá. Správný ministr je i na jednom ministerstvu od ráno do večera.

Ovlivnilo už zahraniční politiku to, že po několik měsíců není ministerstvo řádně obsazené?

Umožnilo to právě posílení vlivu, jejž nyní mají premiér a prezident - a už se nebudou chtít svých pozic vzdát. Viděli jste u pana premiéra, že by se za dobu, kdy je v politice, někdy vzdal nějaké mocenské funkce? Nebo u pana prezidenta? Tohle je řečnická otázka, na kterou nemusím odpovídat - každý ví, že ne. Ani se to v politice neočekává.

Jak vůbec hodnotíte vývoj české zahraniční politiky?

Je nešťastné, když vidíte, že se na velvyslanecké posty nakonec dostávají lidé, kteří nevzešli z diplomatických kruhů. Často jsou to bývalí politici nebo úředníci, kteří přestanou být pro vládnoucí politiky prospěšní – nebo ti, které je potřeba uspokojit  funkcí. Člověk, který pracuje léta letoucí na ministerstvu zahraničí, očekává, že se mu za to dostane ocenění – ale ve většině případů ho předběhne na poslední okamžik nějaký politický nominant. Například Livie Klausová coby bývalá slovenská velvyslankyně. To je pro českou diplomacii velmi frustrující a demotivující. A nemůžeme se pak divit, že naše diplomacie nepůsobí tak sebevědomě.

To je otázka personální. Co vize zahraničí politiky?

Bohužel dnes má česká zahraniční politika k vizím daleko. Měli jsme směrem k zahraničí jasnou politiku. Tu, již vytvořili Jiří Dienstbier s Václavem Havlem, kteří naší dominantní úlohu spatřovali v otázkách lidských práv. První ránu dostala, když prezident Zeman s posvěcením ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka prohlásil, že hlavním cílem naší politiky je ekonomická diplomacie. Ale byla to záminka, jak opustit důraz na lidská práva. Protože každá malá země, jako je Česká republika, může být významnější, jen pokud si najde nějaké specifikum; unikátnost, kterou nikdo nedělá. A pro nás to byla právě lidská práva - v čele státu byly uznávané osobnosti, jež měly přesah přes hranice. Když budete dělat ekonomickou diplomacii, kterou provozuje každý včetně největších mocností, jako je Čína, zapadnete.

A to se stalo nám…

Ano, stejně tak jako jsme zapadli nyní my. Aby si nás někdo všiml, nakonec musíme křičet, že nechceme uprchlíky nebo sirotky. A vytváření nových vizí s podobnými kandidáty, jako je Petříček, nebude možné. Stal se náplastí na personální krizi sociální demokracie, ale s takovými kandidáty nebudete mít dostatečný respekt ani u politiků, ani u veřejnosti. Zahraniční politika došla do stádia, kdy důležité věci rozhodují premiér nebo prezident. A s tím se jakékoliv vize dělají špatně.