Už nechceme EU (v energetice)

Andrej Babiš musel udělat radost rakouským politikům. Ti už nějaký čas čekají, až česká vláda oznámí způsob financování plánované stavby nových jaderných bloků v Dukovanech a Temelíně. Podle výsledku se potom přesvědčení odpůrci atomové energie rozhodnou, zda český stát zažalují u Soudního dvora EU pro nedovolenou státní finanční podporu. A pokud snad Rakušané polevili v soustředění, pak po středečních Babišových slovech opět zpozorní. Bylo by to dobře.

Babiš během debaty ve sněmovním výboru pro evropské záležitosti prohodil, že Česko postaví nové jaderné bloky i za cenu porušení evropského práva. Jakého, to neupřesnil, ale pravděpodobně půjde o způsob financování. Jakékoliv jaderné bloky vyjdou velmi draze, navíc vzhledem k obrovským potížím staveb jaderných elektráren v Evropě půjde o nejistou investici, která se neobejde bez asistence státu. A na tu je evropské právo háklivé. Ostatně pokud Andrej Babiš mluví o porušování evropského práva, měli bychom to brát vážně i my. Má s tím vlastní zkušenost.

Česká bezradnost

Spory o stavby jaderných elektráren jsou staré jako tyto elektrárny samy. Zlatý věk zažívaly v šedesátých a sedmdesátých letech, tedy před poměrně dlouhou dobou. Nyní vítězí jejich kritici, kteří poukazují především na vysoké náklady, přetrvávající rizikovost, neschopnost likvidovat odpad a hrozící diplomatické konflikty s jinými státy, které se cítí nebezpečnou technologií ohroženy. I v EU stále dochází k plánování a zahajovací staveb jaderných bloků (momentálně ve Finsku, Británii či Francii), nabírají však zpoždění a výrazně překračují už tak velké náklady.

Jaderným elektrárnám nepomáhá ani debata ohledně změny klimatu. Právě na tu sází Babiš, když říká, že snižování emisí CO2 nesmí poškodit český průmysl. Není ovšem jasné, co tím myslí. Česko musí především co nejdřív zavřít své uhelné elektrárny, které jsou výsměchem všem snahám odvrátit změnu klimatu. Sám tento krok sice určitou skupinu byznysmenů a jejich zaměstnanců poškodí. Ale vzniknou jiné provozovny, jiná pracovní místa a život půjde dál.

Neměli bychom tedy mluvit o poškozování průmyslu, ale o jeho modernizaci, o přechodu na nízkouhlíkaté technologie a šetření energiemi. Český postoj ve stylu “nenecháme si na náš průmysl sáhnout” vyjadřuje bezradnost poradit si v časech, které nezadržitelně přicházejí. V nich navíc nebude rozhodovat Babiš tak, jak by si přál. Například české automobilky jsou a budou nuceny snižovat emise pod tlakem Bruselu, což postihne i jiná odvětví.

Výrazně víc

Česko se tedy se svým energeticky staromódním postojem dostane do sporu s partnerskými státy, které jsou již rozhodnuté brát největší ekologickou výzvu vážně. Pokud bude Babiš trvat na svém, začne nevyhnutelně vyvádět zemi z EU.  A pak tu zůstane otázka proč vlastně.

Česká energetika a uvažování o ní vypadá, jako bychom dnes trvali na cestování starými autobusy z šedesátých let minulého století. Trochu přelakovat, generálka motoru a jedeme dál stejně, jako jezdili naši prarodiče. Žádná z porevolučních vlád se skutečně vážně a do detailu nezabývala moderními energetickými trendy. Nikdy neprojevila vážný úmysl propočítat, jak by si energetika mohla poradit bez uhlí a jádra. Celých třicet let se dokola opakovalo, že bychom si bez uhlí a jádra poradit nedokázali. Často se při tom lhalo. Debatu totiž zhusta řídili lidé, kteří hledají v energetice buď potvrzení svých starodávných teorií, které jim kdysi dávno vštěpovali na fakultě, nebo v ní v horším případě vidí obrovské zdroje peněz, které si lze při různých tendrech stáhnout pod sebe. Podobné je to teď při plánech jaderných bloků.

Dosud mohla být česká energetika jen prostorem pro realizaci zastaralých konceptů, při nichž se veřejnost daří držet ve strachu z nedostatku proudu, a přitom jsme se stali šampiony v jeho vývozu. Teď ovšem pod tlakem energetiky hrozí něco ještě horšího: změna zahraničně politické orientace. A na tom by i Babišovi voliči prodělali výrazně víc než na krátkodobém riziku výpadku ve výrobě proudu.