Unie, Čína, Rusko. Tady byl Zeman neúspěšný prezident

S Milošem Zemanem si jeho příznivci často spojují přívlastek silný, protože to svým protivníkům rád “natírá.” Stoupenci hlavy státu ale zaměňují “silný” s hlasitým a/nebo vulgárním. Pokud totiž silný znamená člověk pevně sledující svůj zájem a v jeho sledování úspěšný, pak je skóre jasné: Miloš Zeman je neúspěšný prezident. V zahraniční politice, kde má relativně široké kompetence, nedosáhl téměř ničeho, o co v průběhu uplynulých pěti let usiloval.

Miloš Zeman začínal tím, že krátce po své inauguraci vyvěsil na Hradě evropskou vlajku, snil o federální unii a o tom, že se Česko přiblíží Švédsku. Horoval pro přijetí eura, což se podle něj mělo stát “do konce roku 2017”. Také řekl, že bude prezidentem dolních deseti milionů, později se však vložil do služeb jednoho jediného Čecha, multimiliardáře Petra Kellnera, který podniká v Číně a Rusku.

Zhmotnilo se to Zemanovým zamilováním do čínských investic a kritiky ruských sankcí - a obojí mu vydrželo dodnes.  Důvody toho nejsou dodnes přesně známy. Obě strany, Kellner i Zeman, k tomu mlčí. Dost možná to je kombinací výhod, které z této otočky plynou Zemanovu okolí i jemu samému - a také faktu, že západní lídři na rozdíl od orientálních vládců neprokázali Zemanovi obdiv, jaký očekával.

Zeman-prezident uspěl jen v tom úplně prvním, unijní prapor na Pražském hradě vlaje. Naopak Švédsku se Česko za posledních pět let nepřiblížilo - pokud se podíváme na kritéria typu investice do vědy a výzkumu, což Zeman zmiňoval. Euro nenahradilo korunu a sny o evropské federaci vystřídal Zemanův slogan, že důvody pro setrvání v EU jsou tři: “Peníze, peníze, peníze.” Objem čínských investic v zemi je mizivý a v posledních letech stále klesá, sankce vůči Rusku státy EU nejen nezrušily, ale naopak je prodlužují.

Tedy ne za všechno „může“ přímo prezident. Hlava státu by se u otázky přijetí eura mohla stavět na hlavu, ale to je všechno, co zmůže. Rozhodnutí o přechodu na jinou měnu náleží vládě. Stejně tak Miloš Zeman mohl stokrát v Moskvě, v Radě Evropy a na jiných místech kritizovat ruské sankce jako “hloupé” - ale rozhodnutí o nich opět náleží vládě.

Co ale prezident může, je ovlivňovat soukolí jednotlivých kompetencí. Například v otázce přijetí či nepřijetí eura má svoji roli Česká národní banka a její vedení jmenuje prezident republiky. Podobně hlava státu schvaluje nové velvyslance, podepisuje mezinárodní smlouvy a komentuje zahraniční politiku při zastupování země navenek, čímž do ní aktivně vstupuje.

A v tomto ovlivňování polštáře okolo konkrétních politických kompetencí Zeman úspěch slavil. Dokázal umně využít spřátelených členů Sobotkovy vlády a “oknem” ji přiměl k repatriaci ukrajinských krajanů zpátky do Česka, ačkoli zhusta nešlo o přímé potomky Čechů a nežili v zóně ohrožené válečným konfliktem. Zeman však přes odpor šéfa diplomacie získal na svoji stranu ministra vnitra Milana Chovance a už se stěhovalo; Miloš Zeman tehdy osobně přijel přivítat první skupinu Ukrajinců na letiště.

Stejně tak při dvou klíčových schůzkách s Vladimírem Putině vykázal před dveře českého velvyslance v Rusku, čímž porušil diplomatický úzus a centrálu české zahraniční politiky připravil o informace, co mezi oběma muži zaznělo; přítomni byli naopak Zemanův kancléř Vratislav Mynář a poradce Martin Nejedlý, oba bez prověrky. Miloš Zeman to zkusil, a ono to vyšlo.

Škody na tomhle polštáři ale půjdou relativně snadno napravit. Zahraniční politika zhusta pracuje se symboly, kterými může být jedna věta či jediné slovo. Pokud se symboly změní, odejde nátěr proruské země s východními manýry, které Miloš Zeman z nejvyšších míst rehabilitoval, a za ruku si vezme čínské poradce na Hradě.

Nesrovnatelně těžší bude zase scelit českou společnost, Zemanem aktivně rozdělovanou na “my” a “oni” - a postavit zpět na nohy vnímání, kdy pravda je lež, lhát je ctnost a selhání je úspěch. Tady se Miloši Zemanovi dařilo mimořádně. Ale to je na jiný text.