Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika

Peking vytvořil pro muslimské menšiny digitální gulag

S ruským reportérem, který vyhrál novinářskou cenu za článek o útlaku Ujgurů, Kazachů a Kyrgyzů v provincii Sin-ťiang

1
Uprchlíci z Číny a příbuzní obětí politické represe v Sin-ťiangu shromáždění v kanceláři organizace pro lidská práva v Almaty. Lidé drží portréty svých příbuzných, kteří jsou uvěznění v čínských koncentračních táborech a vyprávějí tragické příběhy o svých životech • Autor: Konstantin Salomatin

V rozlehlé pouštní provincii Sin-ťiang na západě Číny drží komunistická vláda prezidenta Si Ťin-pchinga v koncentračních táborech přes milion lidí, většinou příslušníků muslimských menšin Ujgurů, Kazachů nebo Kyrgyzů. Provinili se tím, že se hlásí k muslimské víře - anebo jen tím, že si do mobilu nainstalovali zakázanou aplikaci. Jak vyplývá z oficiálních vládních dokumentů, které před několika dny zveřejnil deník New York Times, vláda v Pekingu o těchto táborech ví. Článek v Timesech dokazuje, že instrukce, že s muslimy je potřeba zacházet bez slitování, pocházejí přímo prezidentovy kanceláře.

Příběhy muslimů, kteří na západě Číny žijí v atmosféře strachu a naprosté kontroly, poslední rok a půl zaznamenává a v mnoha periodicích průběžně zveřejňuje také ruský reportér Konstantin Salomatin. Za reportáž zvanou Mechanický mandarín získal tento týden v Berlíně novinářskou cenu od nadace Open Russia. „Celé území Sin- ťiangu připomíná jeden velký digitální gulag,“ říká v rozhovoru pro Respekt během své pražské návštěvy.

Právě jste získal cenu za článek o koncentračních táborech v Číně a o lidech, kteří v nich byli vězněni. O čem přesně pojednává?

Před rokem a půl jsem četl krátký článek na webu Washington Post, ve kterém vystupovala jakási žena čínského původu, která z Číny utekla do Kazachstánu, kde se pak ocitla před soudem kvůli ilegálnímu překročení hranic. V článku jsem se také dočetl, že byla učitelkou v čínských koncentračních táborech. Když jsem to četl, tak jsem si řekl, cože? Koncentrační tábory? O tom jsem nikdy neslyšel. Dnes se o tom tématu hodně píše a mluví, tehdy to tak úplně nebylo. Tak jsem si začal dělat rešerše. A zjistil jsem, že v těchto táborech na západě Číny v provincii Sin-ťiang je asi milion lidí. Byli zatčeni a zavřeni do převýchovných táborů kolem měst Urumči nebo Kašgar. V této provincii žije asi 12 milionů Ujgurů, dva miliony Kazachů a půl milionu Kyrgyzů. Všichni jsou příslušníky muslimské menšiny a všem tedy hrozí, že v táborech skončí.

A to vše popisuje váš text, který vyšel v časopise Ruský reportér?

Je zhruba o tom, že celé území Sin-ťiangu připomíná jeden velký digitální gulag. Starobylá a krásná města jako Kašgar jsou rozdělená na zóny mnoha policejními checkpointy. Pokud jste etnický Číňan, můžete tyhle kontroly obejít, ale pokud patříte k některé z místních etnických skupin, jste Ujgur, Kazach nebo Kyrgyz, tak vás budou vždy a všude kontrolovat. Zkontrolují vám nejen doklady a tašku, ale i mobilní telefon a pomocí skeneru také vaši rohovku. Díky tomu získají přístup k vašemu kompletnímu profilu. Tyhle kontroly jsou na ulicích i u vstupů do veřejných budov nebo nákupních center. Pokud jste příslušníkem muslimské menšiny, musíte si před checkpointem stoupnout do fronty. Pod kontrolou jste ale vlastně pořád, protože všude jsou bezpečnostní kamery, které používají systém rozpoznávání tváře a hlasu.

Reklama
Reklama

Ruský reportér Konstantin Salomatin
Ruský reportér Konstantin Salomatin • Autor: Archiv autora

Kontrolám se prý nevyhnete ani doma…

Ano, před rokem vláda představila nový program, kdy najala přes milion lidí, etnických Číňanů, které poslala na Západ do Sin-ťiangu. Jsou mezi nimi nižší státní úředníci, bývalí vojáci a další. Většinou jsou to muži. Tyto lidi vláda rozmístila do ujgurských a kazašských rodin, aby sledovali a zapisovali, co se v nich děje. Těm lidem se často také nelíbí, že musí opustit Šanghaj nebo Peking a odjet někoho špehovat do zaostalé muslimské provincie uprostřed pouště na západě Číny. Potkal jsem Kazacha, který se dohodl se svým „dozorcem“, že společně vyplní papíry pro vládu, aby dohlížitel mohl odjet domů, protože tam už nechtěl být.

Co jste jako novinář dělal, když jste všechno tohle zjistil?

Přes své novinářské kontakty jsem našel německého výzkumníka, jehož jméno je Adrian Zenz. Tenhle člověk je neuvěřitelný a je do velké míry jeho zásluhou, že se svět dozvěděl o tom, jaký je rozsah čínských koncentračních táborů v Sin-ťiangu. Zprávy o převýchovných táborech, do kterých jsou posíláni Ujguři a Kazaši, se objevovaly od roku 2017, ale Čína jejich existenci popírala. Zenz založil organizaci CHRD, která se snažila co nejpřesněji odhadnout, kolik lidí je v táborech zavřených. Abyste postavili vězení pro milion lidí, potřebujete spoustu betonu, pracovníků, dozorců, policistů. Zenz analyzoval veškeré tendry, které čínská vláda v tomto ohledu vypsala. Všechny byly na internetu v čínštině. Zenz zjistil i to, že soudy v Sin-ťiangu mají mnohem větší rozpočty než jinde v Číně. Pomocí dat zkrátka ukázal, že ty tábory existují a jak jsou velké.

2
Asel Alyškulova a syn Šairbek s portrétem hlavy rodiny Šairbekem Davletchanem. ten pracoval v Kyrgyzstánu jako ředitel velké čínské společnosti. Při jedné z návštěvě Číny byl zatčen a skončil v táboře. Jeho další osud není znám • Autor: Konstantin Salomatin

Co jste dělal dál?

Nabízel jsem téma různým novinám, mimo jiné svému kamarádovi z holandských novin NRC Handelsblad, který řekl Wow, to je hustý, to musíme udělat. Když jsme se dohodli, jaký budu mít na článek rozpočet, tak jsem se spojil s kazašskou neziskovkou Ata-Jurt a jejím šéfem Serikjanem Beljashem. Pomáhají kazašským uprchlíkům ze Sin-ťiangu. Kazašská vláda platí lidem kazašského původu, aby se přestěhovali do Kazachstánu. Řada obyvatel Číny se takhle stěhuje. Když ale pak tito Kazaši jedou do Číny navštívit své příbuzné nebo přátele, tak je tam někdy zavřou do táborů, třeba na půl roku. Tahle neziskovka jim pomáhá. Beljash mi řekl, že novináře, jako jsem já, jejich neziskovka potřebuje, aby se o tématu dozvědělo co nejvíc lidí. Slíbil mi, že sežene co nejvíc lidí, kteří mi budou vyprávět své příběhy. Letěl jsem tedy do Almaty a byl zvědavý, co mě čeká. Serikjan Baljash mi zavolal, ať přijedu k nim do kanceláře, že tam na mě čeká pár lidí. Když jsme přijeli, bylo jich tam asi sto. Neuvěřitelné! Vzali si nás skoro jako rukojmí a nenechali nás jít, dokud každý z nich neřekl svůj příběh; neřekl nám, jak byl v táboře, nebo o svých příbuzných, kteří byli uvězněni. Zapisovali jsme si ty příběhy a pořizovali fotografie. Byla už půlnoc, kdy jsme šli domů úplně vyčerpaní. A další den ráno na nás v kanceláři čekalo dalších sto lidí. Uvědomil jsem si, že nemůžeme vyprávět každý příběh, protože jsou si všechny podobné.

Co jste tedy vymyslel?

Začal jsem hledat výjimečné příběhy, které bych použil v článku a také v připravovaném dokumentárním filmu. Našli jsme několik postav a sledovali je s kamerami. Provázeli jsme je do Chorgozu, což je obchodní tržiště uprostřed země nikoho mezi čínskou a kazašskou hranicí. Je to největší tržiště ve Střední Asii, kde se prodává čínské zboží. Našli jsme ženu, kterou právě tady zmlátili čínští policisté a jejího muže odvlekli do převýchovného tábora, kde je dodnes. Jeli jsme s ní na tržiště a natočili, jak vypráví svůj příběh a natáčí se mobilem na video, které pak dala na YouTube. Pak jsme se setkávali s dalšími lidmi u nich doma a zaznamenávali, jak žijí. Chorgoz je součástí čínské vládní iniciativy Nová hedvábná stezka, do níž Peking investuje miliardy dolarů. Má vytvořit obchodní koridor mezi Čínou a Evropou. Chorgoz je takovou obchodní křižovatkou na hranici Číny a Evropy. Sin-ťiang v tom projektu hraje důležitou roli, protože stezka vede přes jeho území. A vláda chce proto v této provincii vytvořit zákon a pořádek tak, jak ho chápou oni. To znamená vládnout tu železnou rukou, z místních lidí udělat poslušné zombie, vymazat veškeré stopy muslimské kultury i lokální identitu; zkrátka udělat z té provincie Čínu.

Setkal jste se také s lidmi, kteří byli přímo v koncentračních táborech?

Mluvili jsme se spoustou takových lidí. Vyprávěli nám o tom, jak je mučili a mlátili a co v táborech museli dělat.

3
Serikžan Beljaš, šéf lidskoprávní organizace Ata Jurt • Autor: Konstantin Salomatin

Utkvěl vám v hlavě konkrétní příběh?

Potkal jsem dívku, bylo jí dvacet dva nebo dvacet tři. Patřila ke kazašské menšině žijící v Číně. Pocházela z dobré středostavovské rodiny, rodina ji poslala na studia do Kazachstánu, aby se stala zubařkou. Po roce na studiích přijela na prázdniny na návštěvu domů k rodičům do Sin-ťiangu. Měla v plánu strávit volno cestováním po Číně. Zároveň si doma potřebovala vyřídit nový pas, aby se mohla vrátit do Kazachstánu a pokračovat ve studiích. Takže si podala žádost a pak se vydala na cesty po Číně. Když byla na cestách, tak ji na jednom místě zadržela policie. Přišlo jim podezřelé, že strávila rok v Kazachstánu a teď cestuje po celé Číně. Došli k tomu, že je kazašský špeh a zatkli ji. Po zatčení ji vyslýchali technikou tzv. tygří židle, kdy je vězeň přivázaný k židli a nemůže se opřít ani dopředu ani dozadu a odpočinout si nebo spát. V téhle pozici strávila tři dny. Snažili se z ní dostat přiznání, že je špeh kazašské vlády. Pak ji poslali do jednoho z táborů. Za jeho zdmi zažila šílené věci a vyprávěla, že mladé a hezké vězeňkyně si čínští dozorci odváděli každou noc do svých místností pro zábavu. Stráže často přišly i mezi vězeňkyně do sprch a začali je prohledávat a obtěžovat. Ta dívka tam strávila devět měsíců úplně bezdůvodně.

Co se dělo po jejím propuštění?

Pak se jí podařilo z Číny uprchnout celkem kuriózním způsobem. Šla si vyzvednout doklady, o které si požádala ještě předtím, než ji zatkli. Na místní policejní stanici se jí zeptali: Kde jste byla devět měsíců? Máme tu pro vás nový pas.  Řekla jim, že měla zdravotní problémy, vzala pas a utekla do Kazachstánu. Ten příběh ukazuje, že Čína je sice policejní stát zpracovávající obrovské množství dat, ale zároveň tam panuje určitý chaos, kdy spolu různé úrovně správy nekomunikují. To ji zachránilo.

Co jste dělal poté, co příběh vyšel v holandských novinách?

Nabízel jsem podobné příběhy dalším médiím, třeba stanici Al-Džazíra, ale řekli mi, že tohle téma už zpracovali. V té době se téma čínských koncentračních táborů a Ujgurů objevovalo v mnoha médiích. Ale napsal jsem několik dalších příběhů a natočil dokument. Potkal jsem i několik dalších lidí, kteří mi pomohli objevit nové příběhy. Třeba ruského lingvistu Jevgenije Bunina, který žil v Sin-ťiangu ve městě Kašgar a zkoumal tam ujgurskou kulturu. Popsal, jak se celý tenhle šílený mechanismus táborů a digitálního gulagu uváděl do pohybu. Poté z Číny odešel a soustředil veškerou energii a čas, aby světu ukázal, co se v Číně s Ujgury a dalšími muslimy děje. Vytvořil databázi obětí a jejich příběhů, kterou je možné si projít na webové stránce. Jsou tam jména konkrétních lidí, jejich fotografie, identifikační čísla, místa bydliště v Číně, datum, kdy byli zatčeni, i okolnosti jejich zatčení. Celkem asi pět tisíc lidí. Bunin informace neustále aktualizuje a web rozvíjí. Právě za článek, ve kterém ho cituji, jsem teď získal cenu.

4
Ajdana Nurlan (změněno jméno) prostřednictvím kreseb vypráví o životě v čínském vězení. Je to kazašská žena s čínským občanstvím. Odešla do Kazachstánu, aby vystudovala na zubařku. Když se během letních prázdnin vrátila k rodičům do Číny, byla zadržena a poslána na šest měsíců do vězení jednoduše proto, že hodně cestovala do zahraničí a po Číně • Autor: Konstantin Salomatin

V Sin-ťiangu jsem byl v roce 2007, ještě předtím, než čínská vláda začala stavět koncentrační tábory, od té doby už ne. Ale nijak zvlášť toho nelituji. I kdyby se mi teoreticky povedlo dostat vízum a provincii navštívit, o čemž po všech těch článcích v mnoha jazycích pochybuji, tak bych nebyl schopný nic extra natočit, vyfotografovat nebo vidět. Na každém kroku by mě sledovali policisté. Když se podíváte na videoreportáže velkých stanic, jako je BBC, Al-Džazíra či NBC, tak všichni natočí maximálně zdi nějakého tábora, načež jim v další práci zabrání příchod policie. Není možné s nikým mluvit nebo někoho natočit. Lidé se bojí a policie novinářům nedovolí svobodně pracovat. Do tábora se dá dostat jen tehdy, když čínská vláda dělá oficiální návštěvy, což je samozřejmě směšné. Ukazují, že jsou to vzdělávací tábory, kde jsou lidé spokojení a šťastní, učí se různé profesní dovednosti. Ze všech stovek svědectví, která jsem vyslechl, byla pouze jedna žena, která v táboře dostala nějaký trénink v práci se šicím strojem. V táboře se ale povinně učí čínština a státní propaganda, vězni musejí zpívat různé písně oslavující komunistickou stranu a vzdát se muslimské víry. Kdo se nenaučí píseň nazpaměť, nedostane jídlo.

Jakých zločinů se měli dopustit lidé, se kterými jste mluvil? Za co byli zatčeni?

Většinou za to, že navštívili příbuzné v Kazachstánu. Nebo že byli muslimové. Někdy jen za to, že měli v telefonu nainstalovaný WhatsApp nebo Instagram.

Byl někdo z nich zatčen prostě proto, že je muslim?

Ano. V Sin-ťiangu funguje propracovaný digitální sledovací systém pro posuzování potenciální nebezpečnosti obyvatel zvaný IJOP (Integrated Joint Operations Platform). Každý člověk v něm má přidělený určitý výchozí počet bodů, řekněme třeba šedesát. Když jste muslim, automaticky ztrácíte deset bodů. Když vás někdo, třeba i bezpečnostní kamera, uvidí, jak se modlíte, tak ztratíte dalších deset. Když vaše žena chodí na veřejnosti zahalená, dalších deset bodů jde dolů. Někdo vás přistihne, jak se srocujete s více než deseti muži na ulici - a můžete si odečíst dalších deset bodů. Nainstalujete si do mobilu Instagram, ztrácíte dalších deset bodů. Zbývá vám už jen deset bodů. Máte auto a nakupujete každý den dvacet litrů benzínu. Jednou ale výjimečně nakoupíte šedesát litrů a jdete k výslechu, kde se vás policie ptá, proč jste načerpal tolik benzínu. A jelikož za každý policejní výslech občan ztrácí deset bodů, tak vám zbývá přesně nula bodů. V tu chvíli jdete automaticky do tábora na převýchovu.

Co ještě jste o táborech zjistil?

Získal jsem důležité vyjádření od muže, který byl ve vězení a přežil to. Byl propuštěn a utekl do Kazachstánu. Pak ty tábory začal hledat na internetu pomocí Google Maps. Našel ten svůj a ukázal nám ho, což nebylo těžké, protože jsou to většinou obří struktury uprostřed pouště. Řekl nám, že tam je zavřených tři tisíce lidí a jakých národností. Každé ráno totiž musel každý při nástupu zakřičet své osobní číslo, národnost a zločin, který spáchal. Takhle se dozvěděl, že tam bylo 1500 Ujgurů, 500 Uzbeků a 600 Kazachů… Muslimové jsou v táborech kvůli politickým důvodům. Kromě nich jsou tam také nějací Číňané, kteří jsou zavření kvůli krádežím nebo násilnostem.

5
Šinar Kalyšeeva, její syn Akjol Otan a jeho otec Džarkinbek Otan. V roce 2016 se rodina přestěhovala do Kazachstánu, ale Džarkinbek se musel vrátit do Číny, aby se zúčastnil pohřbu své matky, kde byl zatčen a poslán do tábora. Po mohutné informační kampani pořádané manželkou Šinar jej čínské úřady propustily, a dokonce mu vrátily cestovní pas. V listopadu 2018 si Džarkinbek koupil letenku z čínského města Urumči do kazašské Almaty, aby se znovu setkal se svou rodinou. Byl ale zastaven na hranici a bylo mu zakázáno opustit zemi. Až v lednu 2019 se mohl vrátit do Kazachstánu a znovu se sejít s rodinou • Autor: Konstantin Salomatin

Jak dlouho trvá typický pobyt v táboře?

V převýchovném táboře většinou šest až devět měsíců. Ale někdy mnohem déle. Je to vidět v databázi, kterou jsem zmínil.

Co se s vězni děje po propuštění?

Někteří jsou přemístěni do vězení v čínském vnitrozemí, ale hodně lidí je propuštěno a zůstanou v Sin-ťiangu. Tihle lidé nemají dokumenty, takže nemůžou nikam odejít.  Musí zůstat doma na venkově, kde většinou nemají ani způsob, jak se uživit.

Jak Kazaši utíkají přes hranici? To hranice není hlídaná?

Někteří dostanou dokumenty, jako třeba dívka, kterou jsem zmínil. Někdo má příbuzné v Kazachstánu, kteří na YouTube prostřednictvím videí upozorňují na bezpráví, posílají dopisy čínské ambasádě, mluví s novináři, zkrátka tlačí na čínskou vládu. Ta pak vězně někdy propustí a nechá je odejít, aby se jich prostě zbavila. Jak jsem pochopil, tohle je nejlepší způsob, jak pomoci příbuzným, kteří jsou zavření. Ale někteří mají dobrodružnější příběhy. Dva kluci si třeba koupili motorku a jeli s ní doprostřed pouště ke kazašským hranicím. Hranici v poušti pak tajně přešli pěšky uprostřed noci. Mezi Čínou a Kazachstánem je dlouhá hranice a není možné ji celou uhlídat. Když se dostali na druhou stranu, nechali se zatknout. Teď se pokoušejí získat status uprchlíků.

https://video.aktualne.cz/dvtv/klimes-cina-v-internacnich-taborech-vymyva-ujgurum-mozky-je/r~b34703d0aeec11e9b6a9ac1f6b220ee8/

Pro Kazachy je tu možnost utéct do Kazachstánu. Ale pro Ujgury je to těžší, protože nemají svojí zemi.

Hodně z nich utíká do Turecka nebo do Německa, kde mají velké komunity. Někteří utíkají i do Ruska. V Kazani teď tři Ujguři žádají o azyl. Jsou to studenti, kteří jeli do Ruska na studijní pobyt. A tihle tři se rozhodli zůstat.

Jaká je budoucnost ohledně táborů?

To nevím, nejsem tak informovaný. Podle mě je nejlepším možným scénářem, že se mezinárodnímu společenství povede Čínu donutit tuhle sociální a kulturní genocidu zastavit. Vláda ty lidi propustí z táborů a nechá je žít normálním životem, jako tomu bylo před nástupem Si Ťin-pchinga k moci. Většina těchhle lidí jednotu Číny nijak neohrožuje, nechtějí svobodný Turkestán odtržený od Číny. Jsou to prostí venkované, nevzdělaní a chudí, kteří jen chtějí žít své životy. V té oblasti sice existoval terorismus malé a radikální části obyvatel, ale odpověď Pekingu byla zcela neadekvátní. Tenhle optimistický scénář podle mě není zas tak nepravděpodobný, protože hodně lidí doteď propouští. Nejhorším scénářem je naopak občanská válka podporovaná okolními muslimskými zeměmi. Jaký scénář je pravděpodobnější, to nevím.

Co můžou vlády dělat kromě tlaku na čínské politiky?

Mohou se vyhýbat čínským technologickým firmám, které se na stavbě celého tohohle digitálního gulagu podílejí. Firmy jako iFlytek, která vyrábí technologii pro rozpoznávání hlasu, nebo Hikvision vyrábějící průmyslové kamery expandují všude ve světě, kde vlády kupují jejich zboží. Když to vidím, vzpomenu si, jak se Siemens ve 40. letech dvacátého století podílel na provozu koncentračních táborů na vyhlazování Židů a současně úspěšně prodával své výrobky do zahraničí. Být kteroukoli vládou na světě, tak bych se firmám, které jsou do tohohle namočeny, velkým obloukem vyhnul.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Horký

redaktor, fokus

horky
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 505
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte